Přestože si dnes většinu jídla prostě kupujeme, cit a vztah k půdě přesto ve většině lidí zůstává. Někdy je jen latentní a projevuje se neurčitým pocit uspokojení, při pohledu na dobře obdělávanou půdu nebo opečovanou zahradu. Jindy propuká do aktivní potřeby pečovat o půdu a rostliny. Je to jistý druh atavismu, který zcela mizí jen u osob psychicky nevyrovnaných, stejně jako u mnoha druhů investorů a majitelů developerských firem:))

Člověk nemusí být biologem nebo ekologem na to, aby ho zamrazil pohled na rozsáhlé skladové komplexy rozprostírající se kolem dálnice D11 - na místě naší nejúrodnější půdy v polabské nížině. Ano, je to blízko dálnice... ale nemohly být ty budovy aspoň dvou či ještě lépe třípatrové? Nemohla se půda přece jen ušetřit? Ale kdepak - půda je přece mnohem levnější, než by byly zvýšené náklady na patrovou stavbu:(( A proč by si měli úředníci nechat ujít dnešní zisk ve prospěch dlouhodobé strategie péče o bohatství, které v půdě stále je, jen ho momentálně nevidíme či nemůžeme adekvátně využít?

Ale vraťme se radši zpátky k individuálnímu vztahu člověka a půdy. Někdo má "zelené prsty" a roste mu vše, na co sáhne. Jinému uschne i kaktus, což ovšem nemusí vždy znamenat, že nemá k půdě vztah. Jen buď nemá příležitost, nebo k aktivnímu vztahu ještě nedozrál. Navíc bych řekla, že speciálně po zemích Českých a Moravských chodí spousta lidí, jejichž vztah k zahradničení negativně poznamenaly "galeje" na rodinných zahradách a latifundiích.

Vzhledem k tomu, že po desítky let byla čerstvá zelenina, stejně jako plno dalších věcí, chronicky nedostatkovým zbožím a zavřené hranice nepustily lidi ven, spousta rodin důsledně využívala každý kousek půdy u domů, chat a chalup, který měly k dispozici. A děti musely pomáhat, že. Jenže ne každí rodiče dokázali děti zaujmout a dát jim prostor pro víc, než jen pro ty nejjednodušší (a nejnudnější) pomocné práce, takže rozevření křídel v dospělosti nezřídka znamenalo i úlevný útěk od nepopulární práce.

Jenže půda a její obhospodařování má zvláštní moc a mnoho takovýchto "odrodilců" se k ní v hluboké dospělosti rádo a s vděčností vrátilo. Nemusejí mít rozlehlé záhony se zeleninou a náročně obhospodařovaný skleník, kolikrát stačí trochu květin, pár ozdobných keřů a upravený trávník, aby člověk mohl zapustit hluboké kořeny a pocítit uklidňující pocit bezpečí, či si užít zadostiučinění, když se mu podaří úspěšně vypěstovat to, co zasil nebo zasadil.

Já jsem měla v tomto ohledu (jako obvykle:)) štěstí, protože jsem mohla nasbírat plno různých zkušeností, aniž by mě tyto od péče o půdu a rostliny odradily. Doma - tedy v pražském bytě - jsme měli samozřejmě květiny, ale nejen ty. V dobách, kdy mamina učila biologii na gymnáziu, jsme měli mezi květináči i řadu kádinek a petriho misek, ve kterých se líhla všelijaká - obvykle pouhým okem neviditelná, žoužel. Z názvů si pamatuju jen trepky velké a váleče koulivého:)) Samozřejmě jsme si nechávali kde co klíčit na mističkách s vatou, takže onen zázrak života a růstu mi byl blízký skutečně odmalička.

Potom tu byla zahrada babičky dědy přeslicových u Dvora Králové. Položená na pozvolném jižním svahu, podložená pískovcem, chudá na vodu, ale bohatá na pěstované rostliny. Děda byl zahradník jak vystřižený z Čapkových povídek. Měl ohromné znalosti, uměl, na co sáhnul, a především měl se svojí zahradou nekonečnou trpělivost. Nikdy nespěchal, prostě postupně dělal vše, co zahrada potřebovala, rok za rokem, klidně, pravidelně, důkladně a s láskou. Na starost měl kromě veškeré údržby především stromy, keře a záhony brambor. Květiny a ostatní zeleninu měla na starosti babička.

Její přístup byl jiný. Svoji část zahrady musela stihnout opečovat ve chvílích, kdy utekla od jiných povinností, kterých měla (s námi vnoučaty) nemálo. Takže obvykle vběhla do záhonů a rychle dělala, co potřebovala, dokud se neschvátila, nebo nebyla odvolána zase k něčemu jinému. Po celá léta svého dětství si pamatuju babičku věčně v pohybu, trochu netrpělivou s námi ostatními, kteří jsme jí nějak nestačili:)) Když si chci vybavit dědu, tak ho vidím, jak rozvážně kráčí po zahradě, v každé ruce nese konev s vodou a tiše promlouvá ke stromům, které opatruje.

Jak jsme rostli, dokázali jsme na zahradě s ledasčím pomoct. Měli jsme obrovské štěstí, že babička s dědou vždy pamatovali na to, že práce má být zajímavá a prokládaná hrou, takže jsem k ní nezískala odpor. Když jsme museli dělat nudné věci, jako je třeba česání rybízu, seděl tam děda s námi, obíral drobné plody z nepřístupných míst, a buď nám něco zajímavého povídal, nebo trpělivě poslouchal to, co jsme měli na srdci zase my.

A tak jsem si mohla užívat vůni vlhké hlíny a nořit do ní ruce, s malou motyčkou zažívat pocity zlatokopa při opatrném vykopávání nových brambor či se zahradnickými nůžkami pod dědovým vedením přistřihovat korunu své jabloně - tedy jabloně vysazené na počest mého narození. Byla to čistá radost, jen mě mrzí, že si zdaleka nepamatuju vše, co mě babička s dědou učili - a dnes se jich už zeptat nemůžu.

U babičky mečové bylo všechno úplně jiné. Osamělá chalupa v úzkém hlubokém horském údolí před nás stavěla odlišné úkoly. Moc se toho tam pěstovat nedalo, takže většina našeho úsilí směřovala k tomu, abychom udrželi louky loukami a nenechali je zarůst, stejně jako jsme se snažili udržet v pořádku náš kus lesa. Mé babičce (děda už nežil) samozřejmě louky, pole i kus lesa komunisté vzali, ale nikdy se o ně nestarali. Co s nepřístupnými pozemky, které jsou navíc v tak prudkých svazích, že se na ně nemůže s traktorem?

Ale můj otec byl rozhodnutý to nevzdat, nechtěl, aby louky a sad zarostly, aby se kdysi žijící a upravené údolí proměnilo v úplnou pustinu. A tak rok za rokem sekal trávu, znovu a znovu, vysekával náletové stromky, hrabal chudou půdu a uklízel les. A jak jsme rostli, museli jsme pomáhat. Tady jsme už reptali častěji, mívali jsme jedovaté poznámky o latifundiích a otrocké práci, ale bylo nám to houby platné. Zpětně si myslím, že nám to vůbec neuškodilo:)) Ale nebyla to vždy jen tráva a seno, práce v lese byla zajímavější. Brzy jsme dostali každý sekerku a pilku a chutě do práce. Sama dodnes žasnu, že jsme to vše přežili bez vážnějších úrazů! Ale buď jsme měli takové štěstí, nebo jsme byli tak šikovní, ale skutečně se nikdo ani neposekal ani nepořezal. O to víc úrazů jsme si stihli pořídit při hrách:))

Jak jsme neměla ráda hrábě, tak mě těšilo sekání kosou - když jsem si ji konečně zasloužila. Byla jsem tehdy ranní ptáče, takže mi nevadilo vstát dřív a ještě před snídaní vzít kosu a posekat kousek louky. Ona to ani tak nebyla tráva, jako směs všelijakých bylin. Sviš svuš, dělala kosa, a k tomu voněla vlhká půda, stejně jako sečené rostliny. Byla jsem úplně sama, vzduch byl ostrý, velmi čistý, za zády mi šuměl potok, nad hlavou občas zakřičelo káně. Co si člověk v tu chvíli mohl přát víc?

Trvalo dlouho, než jsem se dočkala vlastní zahrady. Nebylo to víc, než kus divoké louky s několika prastarými ovocnými stromy a s nepoužívanou kamennou studnou, ale sama jsem se divila, jak rychle jsme tam všichni zapustili kořeny. I začala jsem znovu sbírat dávno zapomenuté znalosti a dovednosti, abych se nějak dokázala o zahradu postarat. Zkouším pěstovat květiny, zasadili jsme ovocné stromy, rybízové i ozdobné keře, habrový živý plot.

I po devíti letech jsem pořád na začátku, ale i tak je už leccos znát. Například v jednom vzdálenějším rohu jsem založila lesík - pár smrčků, dva modříny, bříza a vrba. Stromy jednak vysušují chronicky mokrý kus půdy, a jednak jsou mojí zálohou. Nemohu žít bez lesa, takže už teď myslím na svá stará kolena. I kdybych do velkého lesa už nedošla, do malého na zahradě se snad dobelhám vždycky:))

Miluju ten kus země a ona má zato se mnou trpělivost. Pokud může, napravuje moje chyby, pokud to nevyjde, vždy mi dává naději, že mohu začít znovu. Co víc by si člověk mohl přát?

A tak se dnes ptám - jaký máte vztah k půdě? Pečujete o nějakou nebo si vystačíte s květinami za oknem? Myslíte, že člověk může mít vztah k půdě, i když žádnou nemá? Pokud zahradničíte - jak a kdy jste se k tomu dostali? Vedl vás k tomu někdo? Kde hledáte informace, od koho se učíte dovednostem? Co vám práce s půdou dává? A co bere?