Když ono je to komplikované. Představa poklidného, v rámci možností neměnného života člověka - minimálně teoreticky - většinou nedokáže uspokojit. Co by to bylo za zábavu, mít jeden den jako druhý? Ale když se nad tím zamyslíte, je to zase bezpečnější. Když s někým život pořádně zamává, naučí se změnám nedůvěřovat. Co když budou k horšímu? Pesimisté tomu věří. Optimisté se naopak snaží vidět ve změnách možnost život si vylepšit. Realisté doufají v pozitivní vývoj, ale radši se v hloubi duše připravují na to, že by to nemuselo vyjít.

Já v zásadě proti změnám nic nemám, i když se jich někdy pochopitelně bojím. Vzpomínám si na dlouhá léta, kdy mi před očima stárli babička s dědou. Já se na ně dívala, děkovala jsem bohu za každý den, a přitom jsem věděla, že to nemůže vydržet. Byla to změna, která musela nastat a já jsem ji prostě nechtěla vidět. Ale byla spousta změn, které jsem buď vítala s radostí, nebo aspoň bez obav. Nebo ty obavy nebyly až tak velké...

Teď nás však zase čeká změna a nebude zrovna malá. Stěhujeme se totiž do Norska. Šestého října, zatím na rok. Bydlet tam budeme já, můj muž, Marek a Nazgúlové. Marek bude v Oslu chodit do mezinárodní školy, Martin tam už pracuje a já budu psát vlastně stejně jako teď. Kočky a Andrej budou bydlet v Praze, protože Andy pokračuje ve studiu na univerzitě. Zvířata budou jakožto chlupatí těšitelé, zdroje dobré nálady a spolutvůrci pocitu domova spravedlivě rozdělena. Stejně jako my, i ona si budou muset na novou situaci zvyknout a co nejlépe se s ní vyrovnat.

Zvířetník by měl nicméně vycházet bez nějakých velkých změn dál, jen ho budu dělat odjinud. Naštěstí prosíťovaný svět takovýto systém práce umožňuje. Popravdě doufám, že s vašimi příběhy a komentáři budu lépe čelit dlouhým měsícům tmy a zimy, které na nás čekají. Ale když to mohou přežít Norové, zvládneme to taky.

Nevím, co nám všem tato změna přinese, ale doufám v to nejlepší. Ta dobrodružná část mé duše se moc těší - od našeho pobytu na Taiwanu jsem cizí země navštěvovala jenom pracovně nebo jako turista, ale tímto způsobem se toho člověk dozví dost málo. A to jak o oné zemi, tak sám o sobě. Nebude tedy od věci si to zase zkusit jinak. Ta přecitlivělá část mojí dušičky samozřejmě fňuká, protože zbytek rodiny a přátelé (a Čita s Miou) budou nějaké ty měsíce dostupní jen po netu.

Rozum mě pochopitelně napomíná, že je to vlastně jen nakrátko a Andy je dospělý mladý muž, kterému vlastní hnízdo jen prospěje. A mé škodolibé druhé já se potají chechtá, když si představí domácnost složenou z Andyho a koček. Jestlipak mu za ten rok nějaká nepřibude? Babička s dědou nejspíš budou mít velmi živé představení doslova v přímém přenosu.

Takže tak. Chtěla jsem vám to říct, protože jsem-li svázána se Zvířetníkem, jsem svázána vlastně s vámi všemi. To jen abyste věděli, že když nestihnu psát, tak to není z lenosti, ale protože je třeba zařídit zdánlivě nekonečný počet všelijakých záležitostí. Všechno se semlelo velmi rychle, situaci mi už stačily zkomplikovat počítačové havárie, vlekoucí se kašel a vůbec, jako by se kazilo všechno, na co sáhnu.

Předevčírem jsem například cestou do Prahy málem ztratila levé přední kolo! Vcelku nečekaně povolilo všech pět šroubů včetně bezpečnostního a to jsem s tím od jarní výměny kol (v pneuservisu) nic nedělala. Asi můj Thor protestuje, že zůstane doma. Řekla bych, že má negativní postoj ke změnám...