Abych řekla pravdu, trvalo poměrně dlouho, než se mi ten bílý stín podařilo identifikovat. Ani psi nebyli z její prchavé existence zrovna moudří. Asi je to pes, sdělovaly mi jejich oči váhavě, ale strašně divnej. Nedá se chytit, na slovíčko se nezastaví...

Trvalo hodně víkendů, než se mi podařilo dát dohromady většinu informací a než se Nazgúlové dokázali s tím podivuhodným stvořením seznámit. A ještě mnohem déle, než se mi prvně podařilo přízračnou fenku vyfotit.

Dnes už vím, že Vicky patří ke staršímu pánovi, který s trpělivým úsměvem prochází parkem, lesem a pobřežím v doprovodu jednoho psa skutečného - černobílé pointří fenky - a jednoho psa napůl imaginárního - tedy Vicky. Jméno druhé fenky zatím neznám, je totiž hodná, běhací tak nějak normálně, neutíká a není tedy potřeba vyvolávat do dálky její jméno... narozdíl od Vicky.

Pán tak nosí na krku pověšenou píšťalku, a když má pocit, že svoji přelétavou svěřenkyni už dávno neviděl, dlouze píská. Já i psi už tento hvizd dobře poznáme, takže jak ho zaslechneme, začínáme se rozhlížet. Varováni máme šanci dávat včas pozor a bájnou fenku na okamžik i spatřit.

Nazgúlové dobře vědí, že jediný způsob, jak na sebe upozornit, je stoupnout si jí do cesty - vteřinu předtím, než je oběhne tak mohou získat její pohled, střípek její pozornosti. Přesto se někdy stane, že Vicky má chviličku čas a chuť si hrát a potom jsou Kazan s Daníkem šťastni - asi tak na tři minuty. Lehoučký bílý stín se proplétá mezi jejich huňatou černou robustností, nepolapitelný, záhadný.

Přestože znám hodně psů, a ty své nejlépe, neviděla jsem dosud nikdy takovou vášeň, takový zápal, aby se v něm pes zcela ztrácel. Většina psů běhá po lese s radostí, zájmem a vzrušením, leckteří zbožňují štvanici, ale vždy, i v tom nejvyšším opojení, mi připadají, že jsou sami sebou.

Vicky vypadá, jako by se v lese úplně ztratila v jiném světě. Je neustále v pohybu, velmi rychlém pohybu, ale přitom úplně cítíte, že jí neunikne nic, jedna jediná molekula zajímavého pachu, jeden jediný nezvyklý pohyb. Je mlčenlivá, ale celým tělem jásavě zpívá, běhá aby žila, žije aby běžela, chvěje se touhou vidět, slyšet a cítit úplně všechno.

Má velké štěstí na svého pána, na jeho láskyplné pochopení a nekonečnou trpělivost, s kterou jí dopřává život, jaký ona potřebuje. Je mi zcela jasné, že to není jednoduché, že se o ni musí bát. Ale nemá na vybranou, takže jeho společnicí na procházkách je ta druhá fenka, která také miluje běh, les a jeho vůně, ale zůstává sama sebou a se svým pánem.

Stalo se už zvykem, že evidujeme směr, kudy se mihla Vicky, abychom to mohli potom jejímu pánovi říct. Ano, běžela tudy, nejspíš si dělá ještě jedno kolečko navíc... ne, tady na pobřeží není, asi běhá někde nahoře v lese.

Nemohu si pomoct, ale Vicky mě fascinuje. Její absolutní soustředění, ta neuvěřitelná lehkost a neúnavnost, s jakou probíhá lesem. V tu chvíli je esencí jásavé radosti ze života, dychtivosti a štěstí. Vím, že je to fenka, na kterou nezapomenu, byť jsem se jí nikdy ani nedotkla.

Ještě dlouho běhej, milá Vicky, a ukazuj lidem, jak čistá a plná může být radost ze života!

PS: Omluvte prosím horší kvalitu fotek - jsou z mobilu a focené velmi narychlo:))