Chvíli postávám před teploměrem a váhám. Je jen šest stupňů pod nulou, to pro psice není žádný problém. Ale venku fičí a je tam tak nějak strašně nevlídno. Nakonec rázně otvírám domovní dveře a volám: „Holky, pojďte domů!“ Ze tmy se zhmotní dva vlčí stíny a přísahám, že Berry na ten pelech v jídelně skočila šipku!:))

Teď si říkáte – no a? To je snad normální, že pes chce domů a do tepla! Tak hlásím, že není – tedy u nás. Berry a už i Ari jsou zvyklé spát venku a dokonce to i vyžadují. Tak, jako mnohé z vás vaši ospalí psi nebo kočky s významným pohledem lákají do ložnice, u nás je to Berry, která si, obrazně řečeno, významně ťuká na hodinky v případě, že podle jejího názoru přetahuju večerku. Chodí ode mne ke dveřím a netrpělivě podupává – je čas jít spát, je čas jít ven!

Často musím ovládnout své čistě lidské pocity, které mě nutí schovávat holky doma u kamen. Vždyť je tam zima a mokro! Jenže ony jsou mladé, otužilé a na zimu jim narostly kožichy, za které by se nemuseli stydět medvědi. Ostatně venku mají zateplenou boudu, kde se umějí obě schovat. Počasí prostě není problém.  

Navíc, noc venku je vzrušující – co chvíli se něco děje, je na co štěkat, a za jasných měsíčných nocí je možné teskně výt dueta a telegrafovat s jinými psími nespavci. První ranní rozcvičku si holky dávají v pět, kdy vychází slunce, nebo se aspoň rozsvítí veřejné osvětlení – to dupou na dřevěné terase tak strašně, že mě umějí probudit. Než je ráno zavolám na snídani, už mají odběhanou ranní rozcvičku, občas i vyhrabanou nějakou tu jámu, což v případě bahnitého počasí znamená, že mají i jednotnou barvu. To jsou chvíle, kdy jim nosím misky ven...

Doma jsou jen v případě nemoci, hárání, velkého vichru a opravdu velkého mrazu. Nebo... někdy. Náhodně. Jako právě tuhle. Já sama nevím, proč jsem se je rozhodla vzít domů, ale zjevně jsem se tu noc trefila. Aspoň pro Berry. Dívala jsem se, s jakou rozkoší se na pelechu překulila, a bylo mi jasné, že si užívá nečekaného potěšení.

Nečekané potěšení... On každý občas potřebuje nečekané potěšení! Mnoho prací a povinností je rozděleno logicky – lidé dělají to, na co mají schopnosti, možnosti, čas a případně to, co nikdo jiný dělat nechce. Většinou jsou s tím smíření – pokud je práce rozdělena spravedlivě. Ale každý ocení, když se občas pravidla ohnou v jeho prospěch, ne? Nebo když může na chvíli vystoupit ze své role, byť ho většinou baví.

Stojí za to občas někomu to nečekané potěšení dopřát. Když už pro nic jiného tak pro naději, že vám to někdy někdo vrátí:))