16.9.2019 | Svátek má Ludmila


BTW: Na cestě

23.6.2008

A tak jsem se rozhodla, že předám zase jednou slovo Kazanovi - konec konců šlo o přelomový zážitek především v životě psím, my jsme na letadla zvyklí až až. Dede - cesta s Nazgúly - odjezd z domu

Kazan říká:
Tak dobrá, já vám to povím. Vlastně to začalo tím, když panička přivlekla domů ty domečky, jak ona tomu říká. Dala je na terasu a hned to začalo - Kazane, Daníku, hop do domečku! Nejdřív jsme byli hodně ostražití, chudák pes nikdy neví, co si na něj lidi vymyslej, ale nakonec to nevypadalo zle, vůbec, když dovnitř strčila rozinkovou buchtu.
Nějaký čas potom byl klid, ale najednou začala být panička nervózní. A tak jsme zpozorněli taky. Ono se vyplatí dávat pozor, protože nervózní panička může znamenat plno důležitých věcí. Minimálně hrozí, že při tom svém zmateném pobíhání přišlápne jednomu (nebo oběma:)) packu nebo ocas. Netrvalo dlouho a pochopili jsme, že zase šílí z balení. Já vím, že to není od nás moc hezké, ale vždycky se smějeme pod fousy, když slyšíme, jak si pro sebe mumlá - seznam, musím mít seznam! A potom začne hledat věci.
Zdá se, že kdyby neměla na seznamu aspoň jednu věci, kterou momentálně nemůže najít, nešlo by o žádné balení. Tentokrát to byly lodičky. Daník se válel smíchy, když viděl, jak panička přehrabuje skříně. Lodičky! Ve skříni! Každý pes přece ví, že lodičky se pohupují na vodě, uvázané v loděnici nebo plují po moři! Jak by se asi takový člun vešel do skříně, ha?
Já jsem se teda nesmál, ale snažil jsem se dostat paničku ven. Říkal jsem si, že když ji dostanu do parku k molu, tak tam ty lodičky najde, a aspoň přestane klít. To se přece na dámu nesluší, že? Potom se ukázalo, že z nějakých divných důvodů říká lodičky botám, no. Dobrá, park jsme teda vynechali.
Potom přišla další fáze. To když panička koukala na kufry a kvílela, že se nevejdeme. To bylo na jednu stranu dobré - bylo jasné, že jedeme s sebou. Na druhou stranu... co vyvádí? Vždyť už jsme do auta nacpali kde co! A pak se ukázalo, že s náma jedou i domečky. Uznávám, že tohle už bylo zajímavé. Naši velikou dřevěnou boudu, co ji máme doma, s námi nikdy nevozili! Co to asi znamená? Dede - cesta s Nazgúly - před letištní halou
To jsme zjistili druhý den ráno. V autě zmizela zadní sedadla a místo nich tam byly kufry a domečky. Byli jsme strašně zvědaví a nedočkaví, takže když nás Marek vytáhnul na procházku do lesa, tak se nám moc nechtělo. Co kdyby nám panička ujela! Hnali jsme se zpátky a vydatně překáželi při poslední kontrole věcí, takže bych řekl, že si nás panička započítala tak čtyřikrát. Potom následovalo už jen hop do domečku do auta a jeli jsme.
Byla to paráda, pochvalovala si panička. Protože jsme vyjeli už v sedm ráno, byla dálnice přes Oslo hezky průjezdná. Už jsme už mohli obdivovat novou budovu Opery, když zazněla pátravá otázka: Ehm, ty flexi vodítka jsme s sebou vzali? Nevzali! No zpátky už to nešlo, takže jsme byli rádi, že nezapomněla aspoň na nás.
Pak už jsme jenom klidně jeli a jeli, až panička najednou odbočila z dálnice a jela neznámo kam. Že prý je to na letiště už jen kousek, takže se půjdeme proběhnout. Tak s tím jsme mohli jen souhlasit. Ospalku Marka jsme nechali i s věcmi v autě a vyrazili s paničkou na procházku do lesa.
Bylo krásné ráno, to zas jo, jen jsme se divili, proč jsme museli jet kvůli obyčejné čůrací procházce v lese tak daleko. A panička pořád na Daníka naléhala, ať "dělá", ale on nedělal. Přece nebude s prominutím... no víte co... dělat na povel! Takže když pořád nebylo nic, přišla panička na to, že by nás mohla pustit - ono se "to" dělá bez vodítka přece jen líp, že jo.
Taky jo, za chviličku už Daník dřepěl v houští. No a pak... teda trošku se stydím, ale chápete... zajíc! To přece jeden nemůže nechat jen tak, ne? A tak jsme na sebe s Daníkem mrkli a už jsme byli pryč. Les byl po nočním deštíku vlhký, krásně voněl, jen ta dálnice kdyby tak nehučela.
I když kam se hrabala dálnice na naši paničku! Ta hulákala! A ty sliby, co nám dávala! No dobrá, vždyť to bylo jenom takové proběhnutíčko... za čtyři minutky jsme byli zpátky! (pozn. paničky: za šíleně dlouhé 4 minuty!!!) Prostě se ta procházka skvěle povedla. Ale my jsme jeli dál.
Za chviličku jsme přijeli k takové velikánské budově, kde bylo plno aut, autobusů, lidí a kraválu. Panička nejdřív tak nějak nešťastně koukala, potom řekla: zastavíme teda v druhé řadě, ale musíme s sebou pohnout a Marku honem přivez dva vozíky! No a už to začalo.
Vyskočili jsme z domečků, které Marek šoupnul na jeden vozík, na druhý se navršily kufry a všechno se to odvezlo před halu k zábradlí. A tam jsme zůstali s Markem, zatímco panička někam odjela. Než se vrátila (auto někde zapomněla), tak nás s Markem pořád někdo fotil. Jeden by řekl, že ty lidi nikdy neviděli pořádnýho psa. Teda psy.
No a potom to začalo být zajímavý. Panička si vzala ten vozík s domečky a nás a rozhodla se s tím vším projet otáčivýma dveřma. Dvěma za sebou! Hned jsem viděl, že to nepůjde... tam se prostě nemůžeme vejít! No vešli jsme se, ani nevím jak. Daník sice zkusil kvílet, ale panička řekla k noze sakra a byli jsme uvnitř. Dede - cesta s Nazgúly - v hale
Teda tam vám bylo lidí! Stáli, chodili, přelévali se v různých frontách... Tak tady se ztratíme, povídám si, ale panička se už otáčí a volá na Marka, na céčko, tam je Norwegian. Koukal jsem jak puk, co to má znamenat, ale panička i s nákladem a s náma už jela do jedné z těch velikánských klikatých front. Ještě jsme se tam pořádně nezařadili, když už tam přiběhl nějaký chlapík a že prý máme jít dopředu. Lidi koukali a ani nenadávali, když jsme jim zabrali jeden z těch pultíků.
Spíš se na nás smáli, ale my jsme si lehli a nechali paničku, ať se vypovídá. Ona moc ráda povídá! No a potom dali tomu člověku svoje kufry (naše domečky ale ne, ty bych mu nedal!), dostali nějaké papíry a šli jsme zase někam jinam. Nejdřív jsem se bál, jak mezi tou spoustou lidí projdem, ale ono vám to bylo dost snadné - každý nám tak nějak sám od sebe uhnul.
Dojeli jsme k nějakému dalšímu pultíku a tam byl takovej mládenec, kterej si konečně všimnul i nás. Nechal si od nás očichat ruce a pěkně nás s Daníkem podrbal za ušima! No a potom se konečně mluvilo k věci. Byl fakt pozornej, zajímal se o tom, kdy jsme naposledy jedli, pili, proběhli se venku, jestli jsme dostali nějaké tabletky a tak. Potom nám polepil domečky všelijakejma papírama, a když mu panička úpěnlivě vysvětlovala, že jako musíme být s Daníkem vedle sebe, tak to tam taky napsal.
To už jsme měli vážně podezření, že se děje něco divnýho! A pak se ptal, kdy letíme, a panička říká, že v jedenáct (Letíme??? Copak jsme nějaký ptáci, nebo co? Panička je vážně divná...), a on, že je teprve devět, tak ať prý ještě jdeme ven nebo někam, že prý my s Daníkem tak budeme šťastnější. (To bych řekl!), a že stačí, když tam budeme v deset.
Panička že teda jo a tak jsme šli nejdřív na kafe. Teda na kafe šla panička, my jsme dostali jen maličkou mňamku. A kolem chodili lidi a vůbec nenadávali, že tam překážíme, ale většinou se na nás usmívali a ptali se, jestli jsme belgický nebo německý a panička jim trpělivě vysvětlovala, že český. Teda ovčáci... tak se řekne cizozemsky chodský pes. Co vědí Norové o Chodech, že...
Nakonec jsme šli před letiště a chvilku jsme tam nesmyslně běhali, že prý abychom si protáhli nohy. Teda já už znám paničku dlouho, ale tohle byl vážně dost divný nápad, dokonce i na ni! A pak to přišlo. Zase jsme šli k tomu mládenci, tam jsme museli udělat hop do domečku a už to přestala být legrace. To už bylo oooííí. Dede - cesta s Nazgúly - nakládání

Tak teď si zase musím vzít slovo já. Báječně vstřícný postoj lidí na letišti v Oslo mě maličko uklidnil, takže potom jsme už jen oknem haly sledovali, jak přivezli vozík s bednami a složenými kočárky k našemu letadlu a jak je nakládají. Jak pravil Marek, víme aspoň, že opravdu letí s námi...
O nervech v letadle, kdy jsem trnula při vzletu a přistání (určitě se bojej, nechápou to, pejsci moji!) a při každém poskočení letadla (let byl ale výjimečně klidný, díkybohu) se nebudu šířit... představivost je občas hrozná věc! (Jak ráda zase poletím sama, to je vlastně bez starostí, že?) Seděli jsme s Markem vepředu, takže jak se v Praze otevřely dveře letadla, vyrazili jsme k východu. Honem, honem zkrátit tu dobu, kdy jsou nic nechápající psi v klecích!
No bylo to naprosto zbytečné. Přesně v intencích zákona, který považuje psa za věc, nám bylo řečeno, že psi se vykládají až úplně poslední, když už jsou zavazadla na pásu a dovezou se i kočárky... Trvalo to nekonečně dlouho.
Přiznám se, že jsem se jednu chvíli jen těžko udržela, když se k okénku pro nadměrný zavazadla přiklátil chlap s vozíkem s kočárky a pobaveně na můj úzkostlivý dotaz prohlásil: ale jó, sou tam nějaký psi, a jeden tam děsně štěká... chlapům dole pěkně zalejhaj uši! Ti tři zřízenci, co se tam doslova povalovali u stolů, se hezky zasmáli a chlap se tedy odebral pro ty psy.
No Daníka jsme skutečně slyšeli z dálky... Konečně! Chudák pes, byl napůl uvařený, přece jen mu ještě nevylínal zimní kožich. Chlapi od přepážky se nás snažili přesvědčit, že je nesmíme pustit z klecí, ale Marek jen zabručel, že letenky mají a Nazgúlové s úlevou vypadli z přepravek. To bylo radosti!
A mimochodem - doufám, že až bude zákonem stanoveno, že zvíře není věc, pochopí na pražském letišti, že těm psům je v přepravkách ouvej a že v těch zřídkavých případech, kdy psi lítají, se nic nestane, když zvednou zadek zřízenci dva a psy přivezou alespoň současně s kufry! Jen mě mrzí, že musím doufat v zákon - já bych řekla, že by stačil selský rozum a trochu soucitu...
Potom už jen celníci koukli do psích pasů a hurá ven, kde na nás čekali Andy s Luckou. Moje auto ovšem není tak velké, takže nejdřív musel Andy odvézt z letiště zavazadla a zatímco si Marek cosi vyřizoval, šly jsme s Luckou honem se psy ven. Vyčůrat a k MacDonaldovi - my na úlevnou colu a psi tam dostali vodu. Myslím, že kdyby měli okamžitě nastoupit do auta, bez této pauzy, tak už by to asi zvládali těžko...

A zase Kazan:
Cestování samozřejmě ještě nemělo konec. Nejdřív jsme totiž dojeli do bytu ke staršímu pánečkovi, byl tam Bertík a pečená kuřata! Starší páneček se bál, abychom si nespletli Bertíka s kuřetem, ale přece máme nějaký vychování, ne? Navíc Bertík nebyl pečenej... To byl vtip, abyste věděli! No trochu to problém byl, protože on si chtěl přivlastnit naši paničku, ale nakonec jsme se dohodli.
Bylo příšerné vedro a panička nás vzala ven. Nestálo to za moc, všude bylo moc lidí, museli jsme být na vodítku a nedalo se nikde vykoupat. Myslím, že fakt nejsme městský psi... Já se divím i těm lidem, že tam můžou bydlet. Naštěstí to paničce došlo, a že prý pojedeme domů. To domů, to znělo moc pěkně, ale to pojedeme bych si odpustil. Dede - cesta s Nazgúly - konečně v Praze
Zase jsme museli do auta, ale tentokrát to bylo horší. I když domečky zůstaly u staršího pánečka, byli jsme v autě jako sardinky. Naše panička je fajn, ale na tom zadním sedadle přece jen zabírala moc místa! Nakonec jsme se s Daníkem střídali a vždycky se jeden vezl na sedadle a druhý za vedle něj. Ještě jsme měli kšíry a pásy... já vám řeknu, někdy je pes chudák a trpí jako pes! Panička nás sice drbala za ušima a pořád nám špitala, že už tam budem, ale stejně jsme tam byli, až když byla tma.
Ale potom... já vám řeknu... vyběhli jsme z auta, vzduch byl svěží a tak úžasně voněl! A tráva byla měkká a chladivá, a my jsme proběhli vrátkama, a už jsme byli v Domě! Všechno jsme bleskově prošmejdili (tak dávno jsme tu nebyli!), zjistili, že tam není v misce voda (představte si!) a honem s paničkou na zahradu.
Váleli jsme se radostí v té chladivé trávě, když tu náhle zavolala povinnost - koukli jsme na sebe a bleskově vyrazili k plotu, tam, co je proti brána sousedova domu, a za ní knírač Šeryk! Řeknu vám, seštěkali jsme ho jedna radost! Teď už to bylo jasné, jsme konečně zase doma...
Tak se mějte hezky a já jdu zase hlídat. Jak tu na to nedohlídnu... znáte to.
Váš Kazan,
vlastní tlapou.  
Další fotky najdete zde...



Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení
Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení

Policisté na Královéhradecku zahájili trestní stíhání tří lidí a jedné firmy, kteří údajně nesou odpovědnost za tragédii. Ta se odehrála před dvěma lety, jejímž následkem osmiletý chlapec po operaci mandlí upadl do kómatu.