18.8.2019 | Svátek má Helena


BTW: Joska

2.1.2006 23:53

My jsme si s Martinem letos na Silvestra užili od všeho kousek. Rozhodli jsme se totiž, že odpoledne navštívíme naši přítelkyni, která bydlí na samotě asi dvacet kilometrů od nás. Vybavili jsme se sedmičkou dobrého červeného vína a vyrazili. Sněhu je tu všude plno, takže jsme trochu s napětím čekali na to, jak bude vypadat polní cesta, která vede z poslední projížděné vesnice k Zuzině domu. Chlapci s traktorem se ale vytáhli, cesta byla vyplužená jedna radost, čistý uhlazený sníh se třpytil ve světlech reflektorů.

Zuza s Eliškou nás srdečně přivítaly, a zatímco přítelkyně podávala občerstvení a informace, Eliška mi šťastně slintala na kalhoty a solidárně se mnou pojídala Zuzino skvělé cukroví. Eliška je šestiměsíční psí slečna a je skutečně k nepřehlédnutí. Po mamince vypadá jako rotvajler, ale velikost a většinu ze své srdečně povahy nejspíš zdědila po tatínkovi, který byl pro změnu novofundlák. (Jakmile budu mít nějaké fotky, představím vám Elišku podrobněji...:))

Vzhledem k tomu, že Martin řídil, byla to spíš dámská jízda - i když Elišce narozdíl od nás dvou víno nejelo. Nakonec jsme se rozloučili, popřáli si všechno nejlepší a vyrazili na zpáteční cestu. Mezi tím se udělala nádherná zimní noc. Mrzlo, hluboká modř oblohy se temnila mraky od kterých se odrážela světla nedaleké vesnice. Nikde nikdo, jenom zasněžená polní cesta vinoucí se v odvážných zákrutách zimní krajinou.

Co vám mám říkat, úplně to svádělo. Nebudu to zbytečně rozvádět, vzájemné hecování a pošťuchování skončilo tím, že se Martin (mojí vinou :)) nesoustředil na jednu ze zatáček a podařilo se mu najet čumákem auta do sněhového mantinelu. Nic se nestalo, nejeli jsme moc rychle a sněhová peřina nepředstavovala žádnou překážku.

Tedy na první pohled. Na druhý bylo jasné, že si auto nahrnulo sníh pod sebe tak dokonale, že na něm břichem sedělo a přední kola tak nedokázala vůbec zabrat. Vzhledem k tomu, že Martinův drobeček váží skoro dvě tuny, byly snahy o osvobození vlastní silou naprosto zbytečné. Zcela nelogicky jsem měla chuť se smát. Jak já jsem toužila se po té cestě projít!

Nezbylo než kajícně volat Zuze o pomoc. Každý, kdo bydlí na vesnici, zná někoho s traktorem. Když musíte celoročně používat vedle silnic i polní cesty, tak rychle zjistíte, že zapadnout se dá nejen do sněhu, ale i do bahna. Vyprošťování aut tedy patří k místnímu koloritu a sama Zuza přes všechny své zkušenosti na této cestě uvízne několikrát do roka.

Po chvilce zazvoní mobil (ještě že jsou!) a Zuza hlásí: "Joska bere traktor a jede. Ale bacha, má vztek, že ho taháme od chlebíčků..." Trochu mi zatrnulo. Zatím jsme neztráceli dobrou náladu, nic se vlastně nestalo, nikam jsme nespěchali, ale střetu s naštvaným traktoristou jsem se přece jen bála. Úplně jsem viděla, jak nám to dá takříkajíc sežrat. Hádka byla to poslední, o co jsem v tuto krásnou noc stála.

Za chvilku jsme zaslechli motor a viděli, jak u vesnice blýskla světla. Traktor se blížil po cestě, motor duněl a světel měl také víc, než kolik jsem u podobných strojů zvyklá vídat. Když přijel blíž, srdce mi poskočilo nadšením. Žádný prastará umolousaná rachotina, ale naleštěná červená mohutná nádhera s jednou radlicí vepředu a druhou vzadu. Řady reflektorů na střeše by dokázaly osvětlit i plesový sál. Miluju velké stroje a tenhle na mě udělal opravdu dojem.

Z traktoru seskočil příjemný mládenec, kterého jsem ke svému úžasu od vidění znala. Vesele nás pozdravil a moji snahu o vysvětlení jenom odmávnul. Tak tohle Joska určitě nebude... Ten se objevil vzápětí. Mohutný chlap, přísně po nás blýsknul očima a utrousil: "Kdyby Zuza nebyla moje kamarádka, tak jsem vás tu nechal! Kde máte lano?" Martin měl všechno připravené, takže Joska trochu zjihnul.

"Já svoje lano z výchovných důvodů nevozím," prohlásil s pochmurným zadostiučiněním. "Když už někdo leze na silnici, má bejt vybavenej." Vrhl ostrý pohled na auto, ale naštěstí viděl plnou zimní výbavu, tak jen zavrčel, že tedy jdeme na to. Nebylo to snadné ani s traktorem, auto vyjelo až na třetí pokus. Lano vibrovalo a já vážně uvažovala o tom, jestli je vůbec na takovéto situace stavěné.

Nyní přišla na řadu další obtížná situace - bylo třeba za službu zaplatit. Zbaběle jsem se bavila s tím druhým mládencem a nechala jednání na Martinovi. "Ale jděte k šípku s penězma, kdybych nechtěl, tak vás tu nechám..." zabručel Joska odmítavě. Tak jsme se dohodli, že jim necháme u Zuzy flašku. Chvilku jsme si ještě povídali. Stačila jsem mu pochválit fešácký traktor (měl ho měsíc...), zjistili jsme, že sestřenice toho mladého bydlí kousek od Doubravice, a společně konstatovali, že je nádherná noc.

Všichni jsme si nakonec podali ruce, popřáli všechno nejlepší v novém roce a Joska tak nějak zamyšleně dodal: "Víte, my odtud taháme hlavně mladý kluky, který tomu tady nemůžou odolat a kalej to tu co to dá..."

S Martinem jsme jen stěží skrývali smích. To jsme to dostali! Bylo nám krásně - Joska nám nejen pomohl, ale měl v sobě i tolik velkorysosti, že nám nezkazil večer, i když jsme ho vytáhli od prostřeného stolu. Takže Josko, na zdraví! A ještě jednou díky!



Diskuse


Mirka - Houston
15:53
2.1.2006

YGA
10:30
2.1.2006

Vave
12:32
3.1.2006

Fallowa
9:06
2.1.2006

Vave
7:55
2.1.2006

počet příspěvků: 6, poslední 3.1.2006 12:32









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !