baty 12.2.2007 11:20

Vidíte, Dede,jak jste nás dostala s tématem babička

není ještě ani půl dvanácté a tady je už tak krásně, teploučko, vzpomínavě a kopec legrace a marodi mají o čem přemejšlet v pelíšku a podávají se ruce časem z minula do budoucna. Byl to krásný nápad.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Yezi 12.2.2007 11:13

Není co dodat

krásně a pravdivě napsáno A taky doufám...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Li 12.2.2007 10:57

Chjo, kdybych babičku

měla, tak by mě teď uložila do postýlky a řekla, ať se na všechno vykašlu s uvařila by mi čajík na průdušky  Ale jedna moje babička umřela když jsem chodila do první třídy a druhou jsem neznala  Takže se jdu do postýlky urochnit sama, čajík si taky uvařím sama a na pejsky se nevykašlu, papat dostanou, ale procházku jim nedopřeju  Moji Zvířetníci, mějte se tu moc hezky

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Alex 12.2.2007 10:50

Tak to jste mě dostala,

paní D. Nádherně napsané vzpomínky. Plné toho nejčirejšího lidství. Také vzpomínám na své dětství a jsem vděčna rodičům, prarodičům, tetám a strýcům, že mi dopřáli jej prožít tak krásné. Děkuji za hezký článek.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Rpuť 12.2.2007 10:15

No, já vlastně babiček moc neužila...

Když jsem byla malá měla jsem pro ně označení "bába honná" (byla opravdu moc hodná, leč raněná mrtvicí) a "bába metálová". Bába metálová nebyla, jak by se na první pohled zdálo ometálovaná hrdinka Sovětského svazu, nýbrž malířka a jako každý kumštýř náležitě praštěná, takže ještě v devadesáti letech zvládla být postrachem rodiny. A tudíž označení "bába princmetálová" bylo používáno dosti často a co dítko nezaslechne, že ano.....

A pak jsem ještě vlastnila "babičku Boženku", což vlastně byla naše hospodyně, která se mnou cvrnkala kuličky a jednou na Petříně dostala pokutu, protože mě učila jezdit po klandru....

• reagovat
• nahlásit příspěvek

JanaBa 12.2.2007 10:13

Diky za vzpominku.

Ja si take v dusi uchovavam vuni na moravskou babicku, ke ktere jsem jezdivala na prazdniny. Na jeji 'almarku', ktera stala v sini a prazskemu diteti vonela cizimi vunemi. Na klid a tikani velkych pendlovek v jejim pokojicku, decky, na kterych staly muskaty a kvetly. A take tresnova alej a stodola se senem a vubec. A slunicko, ktere palilo, kdyz jsem sedela u mistniho rybnicku a poslouchala husi stebetani. A prijezd maminky, ktera privezla velke cucave bonbony. Ach jo, kde je dnes babicka a alej! Tresne kupuji za 80 NOK kilo! Ale na chvilicku se mi vune vratila v jednom skanzenu, kde mi jeden z venkovskych pokojiku zavonel tak zname, ze jsem se k nemu stale vracela, i kdyz kamaradi uz davno sedeli u piva a huceli, kam furt litam.

Nebo 'teta' porodni asistentka, ktera me brala do sve vily, ucila me zpivat dlouhe,teskne balady a vyrabela pri tom fantasticky strudl. Jeste dneska, kdyz ten strudl patlam, se mi honi hlavou ...sumar Barta z horske dediny, v ruce hul, na zadech kolovratek, majetek to jeho jediny... Nebo Osirelo dite, jezis to byl veliky smutek pro malou holku s velkou predstavivosti.

Doufam, ze na dnesni deti neco podobneho jeste zbylo. Ale ano, urcite ano, ma to jenom jine dimenze. Svet jde dal.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Fallowa 12.2.2007 9:46

Já si

bohužel dědečka nepamatuji ani jednoho -jeden padl v I světové válce,když bylo mému otci šest let,druhý zemřel,když mi byly necelé tři roky,babička"Michelská "zemřela,když mi byly tři měsíce.Druhá s námi bydlela,ale nebyla to babička,jakou tady popisujete.Vymohla jsem si na rodičích,abych mohla chodit do družiny a dostala js klíč na krk.Protože když mě babička hlídala,byla to pro mě nuda.Každý den v devět hod.jsme se vypravily na hřbitov,zkontrolovat hrob dědy a prarodičů,odtamtud jsme šly do kostela na Jiřák,tam se babička vydržela modlit dvě až tři hodiny(já musela tiše sedět a být hodná) a nakonec jsme šly k nějaké babiččině přítelkyni,kde jsem rovněž musela způsobně sedět a poslouchat šeptem pronášené řeči,jak jsou ty dnešní děti vedené,no hrůza!Babička ani nevařila,ani nepekla,od toho tu byla přece moje maminka.Takže ač s babičkami zkušenosti nemám,snažím se,abych byla dobrá babička a vždycky se aspoň snažím uvařit to,co má vnučka ráda,když vím,že přijde.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

jiný Honza 12.2.2007 9:42

No, nevím, jestli je to s tím odkládáním tak horké

Ono dnes se prodlužuje i aktivní věk, takže by problém být neměl. Pamatuju si z dětství, že jsem měl výhodu - hlídacího dědečka. Byl o 11? let starší než babička (učil ji na gymnáziu a pak si ji vzal). K tomu se váže krásná historka - když se mí rodiče seznámili a seznámili i své rodiče navzájem, zjistilo se, že oba dědečci se dvořili té samé babičce. Ta druhá jí to až do smrti neodpustila.

Ale zpět k tématu - moje děti mají nejen všechny prarodiče, ale mají i prababičku (její oblíbená hláška je: to, že je mi 85 není tak hrozné jako to, že mám vnuka po čtyřicítce). A vlastně z prarodičů je v penzi pouze ČTN (časovaná tchýně nášlapná) a můj otec, který sice nemusel, ale ze zravotních důvodů jaksi... dělá už jen 3 dny v týdnu. Takže hlídacího prorodiče mají mé děti jen jediného. Tak jako já před třetinou století.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jaryna 12.2.2007 9:40

Moc hezká vzpomínka na baičky....

Já měla také dvě moc hodné babičky....Ta starší, to byla taínkova maminka uměla moc krásně a poutavě vyprávět...Doslova jsem hltala její povídání o tatínkových lotrovinách, které společně se svými  pěti bratry dělával...Samozřejmě, že nezapomněla dodávat, jak její kluci byli potrestaní, nebo někdy dokonce pochváleni, když se jim povedlo něco, co bylo k blahu celé rodiny...Druhá babička byla přísnější,  ale nás voučata měla také ráda...Pořád vyžadovala především čistotu, jak v domácnosti, tak i naše oblečení muselo být jak z cukru...Ještě dnes si pamatuji na její připomínku, že domů z her a lítání můžeš přijít ušpiněná, ale z domova musíš jít velmi čistě oblečená...Tento slogan zdědila i moje maminka a kolikrát jsem se přistihla, že jsem ho u svých dětí používala i já, když byly malé.......Jó, to je potom tradice....!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

evam 12.2.2007 9:21

Dede, máte velikou pravdu

 miluji svoje vnoučata i když mne sousedka utěšovala, že až z nich zešedivím, ona mi udělá barvu. Často vzpomínám na ty časy kdy byly děti malé a že jsem si to mohla  s nimi více užít. . Vaše vzpomínky jsou krásné až jsem uronila nějakou tu slzičku. Hezký den!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Štětinka 12.2.2007 9:15

Moje babička

z Prahy nebyla příliš k dětem. Ona není zlá, nebo nepříjemná, ale měla za manžela dost despotického (Zkumavka promine)a o víc jak 20 let staršího muže, který už měl rád svůj klid. Proto děti byly vždycky moc hlučné, málo pracovaly a byly drzé. Nikdy jsem nezažila, že by mě babička vzala na klín a něco mi vyprávěla. Dokonce když nás mamka potřebovala na chvilku pohlídat, musela nás doslova tajně propašovat. Větší a rozumnější děti už byly tolerovány. Druhá babička byla po většinu mého dětství Jehovistka, tak jsme se ani moc nestýkali. jednou jsme omylem dorazili na vánoce : stromek žádný, dárky žádné a k večeři chlupaté knedlíky.

Občas si myslím, že i moje problémy s přijmutím mých dětí spočívají v tom, že jsem vlastně nevěděla, jak na ně.Žádné babičce nic nevyčítám,chraňměpámbu, jedna mi loni zemřela a já měla to štěstí, že jsem se s ní trochu skamarádila po jejím procitnutí od Svědkůch Jehovových. zpětně jí docela obdivuji, jak se dokázala prokousat životem v nuzných podmínkách a se sedmi dětmi. S druhou babičkou si zase ráda popovídám, občas sice mi něco vypráví již po několikáté, ale nepatří to náhodou k tomu?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

zana 12.2.2007 9:05

Jsem doma a snažím se zkrotit chorobu, takže dnes můžu psát

a hned na začátek i slzička ukápla. Babičku jsem si užila jen jednu, ale ta s námi bydlela a žila až do mých osmnácti let. Byla to úžasná ženská, to co popisuje Dede, ale v městské podobě, takže skvělá kuchařka, sečtělá paní, co znala všechny divadelní hry, ale hlavně - neobyčejně tolerantní, klidná a absolutně nesebestřená. Taky to neměla v životě snadné, ovdověla, když byl dceři (mojí mamince) rok, vzala si k sobě svojo matku a tak se ty tři ženské probíjely životem - někdy líp, někdy hůř. Hodně mi vyprávěla, učila mě zpívat si při práci.

Dědečka (z tatínkovy strany) jsem měla jen do čtyř let. Ale plně ho zastoupil babiččin bratr. Nesmírně vzdělaný vtipný a laskavý člověk, miloval děti, ale sám je neměl - mojí mamince zastupoval tátu, mně dědu. Dovolil mi všecko, až se divím, že mě s ním naši pouštěli, byl navíc úžasně nepraktický - nechával mě vyřezávat lodičky z borové kůry a pouštět si je (a párkrát mě na poslední chvíli lovil z vody), hrál si se mnou s panenkami na "tábory"...

Jo, vzpomínky

• reagovat
• nahlásit příspěvek