týna 12.2.2007 16:02

fakt moc pěkný počtení

babičky a bábinky jsou hezký téma. ale přiznávám, čtu vás tady všechny už hodně dlouho a pořád se odhodlávám něco napsat taky. jenomže když tak čtu ty krásný článečky, tak mám obavu, že to moje povídání nebude ani zdaleka tak parádní. mám připraveno povídání o kocourovi, jenom ta zveřejňovací odvaha se ještě nedostavila.

dnes se mi ale bábinky tak líbily, že jsem přispěla i tou svou bábou atomovou.

všem vám přeju pěkné pondělní odpoledne

• reagovat
• nahlásit příspěvek

tapuz 12.2.2007 15:58

Stará bába, mladá bába

Poznala jsem vlastně jen jednu babičku, tu pražskou, maminku mého táty, "Ládinku". Druhá babička, ta plzeňská, umřela ještě dřív, než jsem z toho měla jako malá pojem. Ale osud ke mně byl spravedlivý, protože s mojí babičkou "Ládinkou" bydlela i její maminka, tedy moje prababička. Takže jsem měla vlastně taky babičky dvě, a to na jedné hromadě. Abych je rozlišila, říkala jsem o nich "stará bába" a "mladá bába", ale to "bába" nebylo nijak hanlivé, ony samy si tak říkaly. Stará bába byla ta babičkovská babička, měla dlouhé šedé vlasy zatočené do bobečku překrytého síťkou, nosila dlouhé tmavomodré šaty s droboučkým kytičkovým vzorkem a s háčkovaným límečkem. Mladá bába byla "supermoderní" babička, malovala si rty a tváře, nosila paruky, kalhoty, podpatky, kouřila Letky a Lípy a večer si ráda dala čaj s rumem. Jako malá jsem u těchhle babiček (a u jednoho dědečka) strávila pár let vždycky od pondělí do pátku, kdy naši chodili do práce. Byla to kouzelná doba, protože obě byly nesmírně hodné, a hlavně na "mladou bábu", která tu s námi pobyla přece jen déle, moc často vzpomínám.  Škoda, že nejde vrátit čas, zdá se mi, že dneska bych si s ní obzvlášť dobře rozuměla. Vzpomínky se ale nepřetrhly, protože já dneska bydlím v domku, kde jsem strávila část svého dětství s těmihle kouzelnými babičkami.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

tapuz 12.2.2007 15:20

Stará bába, mladá bába

Poznala jsem vlastně jen jednu babičku, tu pražskou, maminku mého táty, "Ládinku". Druhá babička, ta plzeňská, umřela ještě dřív, než jsem z toho měla jako malá pojem. Ale osud ke mně byl spravedlivý, protože s mojí babičkou "Ládinkou" bydlela i její maminka, tedy moje prababička. Takže jsem měla vlastně taky babičky dvě, a to na jedné hromadě. Abych je rozlišila, říkala jsem o nich "stará bába" a "mladá bába", ale to "bába" nebylo nijak hanlivé, ony samy si tak říkaly. Stará bába byla ta babičkovská babička, měla dlouhé šedé vlasy zatočené do bobečku překrytého síťkou, nosila dlouhé tmavomodré šaty s droboučkým kytičkovým vzorkem a s háčkovaným límečkem. Mladá bába byla "supermoderní" babička, malovala si rty a tváře, nosila paruky, kalhoty, podpatky, kouřila Letky a Lípy a večer si ráda dala čaj s rumem. Jako malá jsem u těchhle babiček (a u jednoho dědečka) strávila pár let vždycky od pondělí do pátku, kdy naši chodili do práce. Byla to kouzelná doba, protože obě byly nesmírně hodné, a hlavně na "mladou bábu", která tu s námi pobyla přece jen déle, moc často vzpomínám.  Škoda, že nejde vrátit čas, zdá se mi, že dneska bych si s ní obzvlášť dobře rozuměla. Vzpomínky se ale nepřetrhly, protože já dneska bydlím v domku, kde jsem strávila část svého dětství s těmihle kouzelnými babičkami.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Xerxová 12.2.2007 15:01

jedna aktuální babičkovská příhoda

Jdeme před chvilkou z procházky. Beta celá od bahna (našla si novou zábavu - na podmáčené louce, kde má vody po kotníky vytrhává drny, "vraždí" je a hází kolem sebe). Proti nám jde babička s kočárkem a malým capartem. Nejdřív jsem myslela, že patří do toho kočárku, ale ten byl obsazen špuntem sotva sedícím, rohlík žužlajícím... To chodící vnouče bylo tak dvouleté. A babička povídala :" hele veliký pejsek", má špinavé nožičky, asi zlobí jako ty, taky leze do kaluží..." a takové ty hezké babičkovské řeči. Já zastavila Kosatku vedle cestičky, aby mohli projet. Beta zírala na ten rohlík a ten malý špunt najednou říká: "má hlad" . Ten špunt zaregistroval ten pohled na rohlík a zcela správně to rozšifroval!! A chtěl jí dát ten rozžužlaný rohlík malého sourozence. Vysvětlila jsem mu, že Beta hlad nemá, jenom je mlsná a že mám pro ni piškoty. A víte jak to dopadlo? Poprosil mě o piškot, že je má rád. A babička se smála a říkala nezapomeň poděkovat a vůbec jí nevadilo, že jí psí piškoty z mojí kapsy.... A byla to taková pohodová usměvavá kulaťoučká babča

• reagovat
• nahlásit příspěvek

MaRi 12.2.2007 14:57

Milá Dede

moc děkuju za nakopnutí a tím pádem možnost, abychom se vrátili do chvil, kdy nám bylo dobře, kdy nás starosti světa nechávaly klidnými a nejzávažnějšími myšlenkami bylo, jestli už budou zralé třešně, jestli bude mít Minda černobílé kotě nebo zas samé mourky, jestli babička zas upeče ty její jedinečné koláče, jestli mě zas vezme s sebou, až půjde s noškou na lucerku nebo na hřiby...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

pecka 12.2.2007 14:28

Díky

Moc hezké povídání, souhlas z celé duše!

Já si babičky užila málo, ale můj Kočkomil vzpomíná velice intenzivně na celoprázdninové pobyty "u dědy" - zajímavé: babička tam byla, ale jezdil k dědovi. A co se všechno naučil! A jak ho dodnes cituje.

Těším se na vnoučata jako blázen!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

kocourová 12.2.2007 14:26

paní Ruščáková

nádherný článek, mluvíte mi přímo z duše! Přesně - nic zvláštního jsme nedělali, ani nikam nejzdili, jen jsme tam byli a byli jsme jako  šťastní. Mně bohužel babčika odešla hodně brzy a děda taky, ale vzpomínky zůstávají a jsou krásné. Babičku jsem měla ze všech lidí na světě nejraději.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

WWW 12.2.2007 13:54

jen tak o babickach

Ja jsem ani dneska psat nechtkl. Uz je tady plno peknych clanku o babickach. To je takovy zvlastni vztah k babickam. Uzname, ze ten druhy  mel bajecnou babicku, ale hned si v duchu rikame, darmo, ta moje babicka, ta byla jedinecna.

Babicky a dedeckove jsou vubec strasne duleziti. Kdyz stvoritel rekl bezte a mnozte se, tak na tohle dozajista myslel, protoze to posichroval tak, aby za normalnich okolnosti mel kazdej babicky dve a zrovna tak dedecku.

Jako by tusil, ze nekdy ani to nebude stacit, Ze lidstvo bude tak blbnout, ze bude nicit co mu prijde pod ruku, ze se budou lidi mordovat, A tohle vsechno nejvice odnesou dedeckove a babicky . Pak se lidstvo bude kat, postavi zborene a jeste hezci, bude se zaprisahat ze uz nikdy, ale jak bude mit po ruce dostatek dedecku a babicek, tak do toho pujde znova !

Ja mohu svedcit, ze v tech padesatych letech, bylo babicek a dedecku pomalu. Muj kamarad ve skole Uwe, nemel babicku ani jednu. Tedy mel, ale odsunutou nekde u Hamburgu a dedecka mel  v zajeti na Sibiri. A tenhle Uwe me moji babicku strasne zavidel a chtel po me v prvni tride, abych mu svoji babicku pujcil, ze on me taky vsechno pujci .Nechal me zkusit i ledrhozny s padacim mostem, na ktere byly vsechny ploty kratky. Ja jsem mu taky vsechno pujcil, kdyz si zampomenul prezuvky, tak jsem mu pujcil svoje a chodil domu ve spinavych roztrhanych ponozkach. Ale u te babicky jsem se sprajcnul . A vsechno jsem to babicce rekl. Babicka se zamyslela a dal mi za pravdu, ! Lidi si WWW neco pujci a pak uz to nevrati v poradku, kamarad nekamarad. Ale prived Uweho, at si s nim alespon popovidam. A pak byl Uwe u nas pecenej varenej, Babicka mu opravovala ukoly z cestiny a on ji rikal Oma.

Musim se priznat, ze byla leta, kdy jsem na dusicky na hrbitov nezasel. Jako bych tusil, ze me to babicka odpusti. Uwe to neriskoval, venecek z Nemecka ( kam v sedesatem osmem vysidlil) chodil pro Omu pravidelne !

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Yezi 12.2.2007 13:16

To povídání opravdu vyvolalo

obrovskou vlnu vzpomínek a tak pracuju a myšlenky se mi zatoulávají k přísné babičce, u které jsem byla jako dítě a pak každé prázdniny ... Tož budeš poslúchat nebo nebudeš, kde mám tu vařeku...?! K pracovité babičce, ke které jsem přišla, když se máma podruhé vdala a která při počtu svých vnoučat naprosto nerozlišovala jestli vlastní nebo nevlastní, kam nás zaběhlo na oběd i pět vnoučátek naráz a vdolky byly vždycky pro všechny. K babičce, kterou jsem kdysi vyvdala a dodnes ji považuji za tu nejlaskavější a nejmilejší osobu, se kterou jsem se kdy setkala... A tak slzím do klábosnice a vzpomínám. A ještě jednou za tenhle článek děkuju.

A říkám si: Zaplaťpřírodo, že je dnes šéf na služební cestě, jinak by se asi moc divil

• reagovat
• nahlásit příspěvek