Jak občas utrousím, bydlím v Bohnicích. Podotýkám, že doposud na vnější straně plotu (pro ty, co neznají – mluvím o místní psychiatrické nemocnici). Když jsme se sem přestěhovali a začali trochu průzkumničit, objevili jsme starý hřbitov. Většinou zamčený, kaple měla propadlou střechu. Léta se nic neměnilo, jenom ten čas si vybíral cenu v podobě dalšího chátrání hřbitovní kaple, mizení náhrobků a křížů. Pak byl hřbitov nějaký čas zamčený trvale.

Tuhle jsme šli zase okolo a ejhle, bylo odemčeno. Tak se podívejte na fotky, nebo si ještě napřed přečtěte něco o jeho historii.

Psychiatrická nemocnice v Bohnicích - hlavní brána

Zemský ústav pro choromyslné v Čechách, ponejvíce známý jako bohnický blázinec, byl založen roku 1903 (i když se často uvádí datum uvedení do provozu - 1909, které je na vchodové budově). Byl na svou dobu nesmírně moderní a taky veliký, byla to vlastně taková samostatná obec s vlastní vodárnou a elektrárnou, měla své koně, dobytek, pole, divadlo a kostel. Blázni tu žili, pracovali, mívali i děti a umírali. Takže vznikla potřeba zřídit vlastní hřbitov.

Kostel sv. Václava v areálu

Ten byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909 jako součást ústavu, i když není jeho částí v tom smyslu, že by se nacházel uvnitř areálu. Je necelý kilometr od jeho zadního vchodu směrem k Vltavě, prakticky na ostrohu nad Vltavou. Za čtyřicet dva let provozu je tu pohřbeno kolem čtyř tisíc lidí. Část z toho pacienti, část zaměstnanci.

Hřbitov bláznů - vcházíme

Ale nejen oni. Za 1. světové války byli do zajateckého tábora v areálu ústavu umístěni italští vojáci. Většina z nich pak zemřela na tyfovou epidemii. V roce 1932 jim na stěnu hřbitovní kaple z iniciativy Benita Mussoliniho instalovali pamětní desku z kararského mramoru, kterou italský velvyslanec přivezl v měděné schránce s tridentskou půdou. Samozřejmě ze hřbitova zmizela jako všechno ostatní, co se dalo odnést…

Roku 1951 se tu přestalo pohřbívat. 1. ledna 1963 byl hřbitov předán Pohřební službě hl. m. Prahy, která jej nechala chátrat.

Hřbitov bláznů - kaple

Dominantou hřbitova byla kaple s márnicí a mohyla postavená na památku vojákům z 1. světové války, kteří v průběhu hospitalizace v ústavu zemřeli (nebyli tu jen ti Italové). Hřbitovní kaple – to už je dnes jen pár stěn, které ještě silou vůle nespadly. Mohyla je tak velká, že – i když ve zbídačeném stavu – vypadá pořád impozantně. Ale mezi stromy, porostlými hustě břečťanem není nijak moc vidět. Břečťan ve vysoké souvislé vrstvě pokrývá i zem.

Hroby jako takové už nejsou vidět vůbec. Náhrobky, náhrobní kameny… nic takového tu až na několik málo výjimek není. Jenom když se budete pozorně dívat, uvidíte v břečťanu pravidelné vlny. To jsou hroby.

Samozřejmě se do nich dá propadnout.

Hřbitov bláznů - hroby

Pravděpodobně se tu neoficiálně pohřbívalo déle, než do roku 1951, možná ještě v sedmdesátých letech. Údajně tu byly i hroby se zednářskými symboly, to už dnes těžko potvrdit.

Hřbitov bláznů - mohyla

Kromě toho existuje spousta více či méně divokých legend – prý je tu pohřben pravděpodobný vrah Otýlie Vranské, nebo dokonce Gavrilo Princip, který byl po spáchání atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu vězněn a zemřel v terezínské pevnosti. Nebo že tady v 90. letech proběhla exhumace za účasti Margaret Thatcherové, která si tělesné pozůstatky a vojenská vyznamenání, která snad měla patřit někomu z předků jejího manžela, odvezla do Británie. Co - jestli něco - z toho je pravda, těžko říct…

A víte, kde byl natočen pohřeb Mozarta z Formanova filmu Amadeus? Ano, tady.

Foto autorka. Další fotografie si můžete prohlédnout tady na Rajčeti (je to foceno mobilem, takže omluvte kvalitu. Jinudy než hlubokým blátem se tam touto dobou nedá dostat – nějak jsem neměla elán si to zopakovat).