BERNSKÁ SMEČKA: Vitorazsko
Telč. Meira chce domů. foto: Radek Menšík, Neviditelný pes
Další konec prázdnin za námi; tentokrát jsme si s rodinou dali dostaveníčko v Třeboni, plánovali jsme se porozhlédnout po Vitorazsku. Syn je fanda na pivovary a v rakouské Weitře (po našem Vitoraz) je kromě pivovaru i muzeum pivovarnictví. S manželem jsme se dohodli, že poprvé po patnácti letech nebudeme brát s sebou žádné psy, abychom jim pro tentokrát nemuseli svůj program přizpůsobovat. Tak jsme si to představovali my, jenže…
Naší nejmladší čtyřnohou generací jsou téměř dvouletí sourozenci Finch a Meira. Chlapeček se začal velmi intenzivně připravovat na kariéru reproduktora (shodou okolností ho to napadlo právě v době, kdy splnil podmínky pro zařazení do chovu); starší holky s ním v tomto ohledu nespolupracují, tak hlavním předmětem jeho zájmu bývá sestřička Meira. Přirozeně nechci, aby ji v jednom kuse otravoval, na druhé straně v něm ale nehodlám vyvolat dojem, že dělá něco nesprávného. Musím se jim tudíž soustavně věnovat, vymýšlet pro ně zábavu a sem tam je rozdělit, když je třeba, aby Finch přišel na jiné myšlenky. Abychom to naší slečně na hlídání usnadnili, nakonec jsme Meiru raději vzali s sebou.
Byla to její dvojnásobná premiéra, dosud nikdy nebyla v roli jedináčka a nikdy nebydlela v hotelu. Pochválím ji rovnou – obstála na jedničku. Nesnažila se prosadit do postele, nenaříkala, když jsme ji v hotelovém pokoji na chvíli opustili. Nehulákala, když po čas snídaně na nás čekala v autě na hotelovém parkovišti a s naprostým klidem s námi trávila čas, když jsme se zastavili na jídlo, bylo pěkně, tak to byly zpravidla zahrádky. Také jsme ji po návratu náležitě chválili před celou nastoupenou jednotkou (bylo jim to úplně jedno, zajímalo je hlavně, co pro ně máme).
Náš přesun z východu na jih se neobešel bez zdravotních zastavení; Meiřině zažívání totiž nedělá cestování autem moc dobře, jezdí vpředu u nohou spolujezdce (když má nastoupit, tváří se nechápavě a dělá nešikovnou) a během cesty ji necháváme protáhnout. Jednu ze zastávek jsme si udělali delší – bylo to v Jindřichově Hradci; jeli jsme ve vedru a to si říkalo o zmrzlinu.
Stavili jsme se na náměstí Míru, kde stojí 20 metrů vysoký barokní morový sloup - sousoší Nejsvětější trojice (dílo Matouše Strahovského) a podívali jsme se ke komplexu hradu a zámku (třetí největší hrado-zámecký areál v České republice). Nevadilo nám, že s Meirou jsme směli jen na první nádvoří, stejně jsme potřebovali pokračovat dál do Třeboně. Ukázalo se, že náš hotel je v blízkosti lázní Aurora, což bylo parádní prostředí k večerním i ranním procházkám se psem.
Další den se jelo do Weitry. Pro mne bylo zajímavé, že celá oblast Vitorazska vlastně patřila původně k Českému knížectví, zprvu byla osídlena Slovany. Ke změnám došlo ve středověku. Po smrti Přemysla Otakara II. získali Vitorazsko Habsburkové. Definitivní rozdělení mezi Československo a Rakousko zařídila smlouva Saint-Germainská, podepsaná 10.9.1919. Původním centrem Vitorazska byla Weitra, dnešními centry jsou Gmünd a České Velenice; rakouská část oblasti se víceméně shoduje s územím okresu Gmünd.
Samotná Weitra je půvabné historické město na Lužnici, díky horkému letnímu dni tu na nás všechno působilo mile ospalým dojmem. Weitra vyrostla na místě slovanského sídliště se svolením českého krále; město bylo německé (založeno rakouským šlechticem Hadmarem II.), avšak zbytky českého obyvatelstva se tu udržely až do 20. století. Do města jsme přišli Světelskou bránou (Zwettler Tor).
Na Radničním náměstí poutá pozornost nádherný patricijský sgrafitový dům a barokní sloup Svaté trojice. Z náměstí se jde kousek do kopce k zámku. Meira se tvářila naprosto vyčerpaně, u zámku sebou plácla a nechala se náležitě přemlouvat, aby se přesunula alespoň k nejbližší lavičce. Inu, blížilo se poledne a slunce pražilo. Renesanční zámek byl zbudován koncem 16. století na základech středověkého hradu. Za války byl zdevastován a posléze obnoven jako muzeum. Nedá mi to, abych nezmínila jeden zážitek s vnukem Mikulášem. Vybaven náležitou měnou odkráčel na toaletu, avšak pak radostně zahlásil: „Nic to nestálo, nejsme v České republice!“
Cestou zpět jsme si dali pozdní oběd v Gmündu a poseděli v cukrárně na náměstí s řadou zachovalých renesančních domů. Odpočinek Meiru dostatečně uspokojil a milostivě souhlasila s příjemnou procházkou anglickým parkem u Gmündského zámku, který byl původně gotickým vodním hradem.
Další den jsme se vypravili k Nové Bystřici; náš program začínal prohlídkou královského hradu Landštejn. Dnes je to zřícenina, ovšem jedna z nejlépe zachovalých u nás. Měli jsme štěstí, ačkoliv na Landštejně se podle oficiálních pramenů neprovází, my jsme vyslechli nesmírně zajímavý a fundovaný výklad o historii hradu a o jeho technických vymoženostech, např. o vodním hospodářství a horkovzdušných rozvodech.
Landštejn na Meiru působil nějak znepokojivě, trvala na tom, že musíme být neustále v jednom chumlu, vzdalování netolerovala, pokřikovala na nás a rušila výklad (snad to nesouviselo s Markétou, dcerou Viléma z Landštejna, kterou podle pověsti dal otec na Landštejně zazdít a Markéta se nyní zjevuje jako Bílá Paní).
V nás návštěva Landštejna zanechala parádní dojem. Všechno pěkně upravené, při prohlídce potkáváte samé názorně vysvětlující expozice a ocenili jsme také to, že i se psem jsme měli přístup úplně všude.
Posledním bodem našeho programu byla Telč, před 25 lety zapsaná na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Městská památková zóna v Telči je skvostná. Poseděli jsme na náměstí Zachariáše z Hradce, právě tento pán nechal přestavět zdejší gotický hrad na renesanční zámek a za jeho života zaznamenala Telč největší rozmach ve své historii. Telčský zámek má jednu zajímavost – nikdy se neprodával, vždycky se pouze dědil.
Cestu domů Meira prospala, doma se se všemi chtěla nadšeně přivítat, ovšem jak už jsem se zmínila, smečka se věnovala především pochoutkám. V tom zmatku vůbec nezaznamenali, že sušené maso jsem nevytáhla z batůžku, ale ze spíže…
Psáno v září 2017. Foto Mirek Menšík. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie.
Osobní stránky autorky: www.bernsky-honic.cz