A přece srostl.

Stalo se v druhé polovině let sedmdesátých minulého století. Waldemar, křížený jozefčík, měl svoji boudu dělanou na míru v garáži. Asi se mu v ní líbilo, protože nepospával jinde, snad s výjimkou obýváku, kam ale směl jen po koupeli a nebo když ucítil hárající se fenu. To se pak vrátil za několik dnů, jak je psím zvykem, vyhublý, utahaný ale šťastný, že si skočil. Tehdy jsme společně po večerech běhali po okolí pro tu srandu z pohybu a pro zdraví.

Stalo se to v zimě, kdy bývá brzo tma. Na jednom takovém večerním výběhu se nám do cesty napletla černá asfaltka a po ní jezdící auta. Samozřejmě Walda se rozhodl přeběhnout, zrovna když jelo auto. Potmě na černé asfaltce nebyl černý pes moc vidět a tak pod tím autem skončil. Tedy ne úplně, jen tak napůl. Kdyby ho to bylo napadlo a dřepl si, tak by se asi mezi spodek auta a povrch asfaltky vešel. Ale zřejmě v tom frmolu a velké mele, jak nad ním hučelo auto, spíš vyrazil a tak skončil přerolovanej a vostrouhanej o hrubozrnný asfalt jako mrkvička.

S patřičným nářkem utíkal k domovu, orientaci neztratil. Sotva jsem mu stačil. Sáhnout na sebe nedal a potmě bylo stejně houby vidět. Doma jsme tu hrůzu zjistili. Psina kulhala, a všechny výstupky těla měl ohoblované do masa a placama na kost. Červená z něho crčela a navíc byl jistě v šoku, neb se choval strangely. Nezbylo než zavolat kamarádu Ivovi, našemu psímu doktorovi, naložit Waldu do auta a odjet těch 15 km do ordinace.

Když ho Ivo uviděl, tak se podivil. Waldovi dal injekci na uklidnění a navíc i kortizonovou, protože měl bouli jako hrom, jak ho asi vzal v tom švunku po hlavě diferenciál toho auta. To aby mu neotek mozek, řek Ivo. Pak následovalo ošetření četných ran a roentgen zadních noh a pánve. Na jedné zadní noze se mu ulomil krček stehenní kosti, rovnou u pánve. S tím se u psů nic nedělá, řekl Ivo. Má ještě tři další, to mu na kulhání stačí. Normálně to nesrůstá, časem svalstvo atrofuje a pak mu tu haksnu budeme amputovat. No prostě radost. Ještě že Ivo je kámoš, taky z moravské metropole, tak to neznělo tak hrozně.

Waldu jsme si odvezli domu zafačovanýho jako vánočka. Dali jsme mu dečičku do obýváku a vyvenčit jsme ho nosili. Odmítl se hejbat a já se mu nedivil. Tu zlomenou kost jsem se mu snažil po hmatu dát k sobě a on kupodivu držel. Psisko se začínalo hojit, po třech týdnech mu dokonce na několika ostrouhaných místech začala růst srst. Vypadal sice jako podškubaná husa, ale na žádnou soutěž krásy namířeno neměl, tak to bylo v pohodě.

 Asi po dalších třech týdnech se jednou pokusil vstát. No, moc mu to nešlo, ale nakonec se postavil. Světe div se, nezačal kulhat po třech, ale po čtyřech. Tak jsme začali cvičit, skoro jako na fyzioterapii. Do dvou týdnů jsme už chodili. Sice pomalu, ale chodili a dog po čtyřech. Asi za 3 měsíce jsme Ivovi oznámili, že Walda úspěšně srostl. Řek mi, že to je blbost a já že su vůl. To nevím, manželka jeho sentiment nesdílela, neboť spolu máme 2 kluky. Každopádně Walda skončil pod roentgenem a Ivovi nezbylo než se divit. A tak se Walda stal místní veterinářskou kuriozitou and lived happily ever after for next ten years.

Psáno 7/1/2018