AUSTRÁLIE: ANZAC 2019 a 2024
Snad to je tím, že jsem vyrůstal za války. Tehdy se po okolí povalovalo spousty válečného materiálu, který byl tak vhodný k našim klukovským hrám, zvláště těsně po válce. Až se divím, že jsme to skoro všichni přežili. Tehdy, v příšeří léta roku 1945, nikdo z nás kluků nechtěl ve válečných hrách představovat „germánské svině“. Zato každej byl ochoten „bojovat“ jako parašutista, partyzán a nebo jen obyčejnej voják, ale hlavně rozbít těm Germánům držky.
To bylo tehdy. Pak přišla podivná doba, kdy naši oblíbení vedoucí ve skautu a Sokolu, učitelé ve školách, byli odhaleni jako naši zakuklení nepřátelé a zmizeli v nenasytném chřtánu komunistických koncentráků. Bylo to tehdy, kdy jsem začínal chápat, jak zvrácená je válka. Jaké utrpení, škody a ztráty obyčejný člověk utrpí. Tehdy, kdy válka byla oslavována sovětskými filmy typu „Pád Berlína“, na kterej se šlo se školou povinně. A tak postupem doby a snad i zásluhou systému, ve kterém jsem vyrůstal, se ze mě stal pacifista. Teda žádnej ortodoxní, ale fčíl dávám přednost řešit jakékoliv spory nenásilně. To ovšem neznamená, že když mě někdo napadne, že se nebudu vehementně bránit. Do stádia zeleniny jsem ještě nedorostl.
Pozdější dvě třetiny života jsem prožil ve společnosti, kde tradičně jdou udatní bojovníci, co padnou za vlast, do Valhally. Přesto zde však není povinná vojenská služba. Do armády se tu dobrovolně hlásí profesionálové obého pohlaví. Tam dostanou už tradičně tvrdý avšak kvalitní výcvik a pak jsou po dobu své kariéry v armádě převelováni z místa na místo. Rozhodnou-li se kariéru předčasně ukončit, obvykle se velmi dobře uplatní v civilním životě, právě díky kvalitám a odbornosti, co získali po dobu služby. Navíc, zdejší společnost na bývalé vojáky a jejich zásluhy nezapomíná.
V téměř každé osadě je „ANZAC memorial“. Je to obvykle pomníček na prominentním místě a na něm jsou vytesána jména dobrovolníků, co padli v různých válečných konfliktech, kterých se kdy Austrálie zúčastnila. Každoročně na ANZAC Day (celoaustralský svátek, kdy se vzpomíná padlých a ostatních, co bojovali za to, v čem tu teď žijeme) se u tohoto pomníčku sejdou lidé, slouží se ekumenická mše svatá za východu slunce, pronesou se moudré řeči a kolem pomníčku se nakupí květiny. Zvláštní atmosféra za rodícího se dne.
Bývalí vojáci tu mají i jakýsi svůj klub. RSL, Returned Servicemen League, tedy liga válečných veteránů. Tato liga se stará, aby bývalí vojáci a jejich rodiny nestrádali. Mají klubovní budovy v každém městečku a ve velkých městech v každé čtvrti. Zde je možná zábava, jídlo, pití a pokecat si s kamarády. Co je zajímavé, tak i jejich tolerance k příslušníkům jiných armád. Konečně nejsme už ve válce, že ano. A tak se může stát členem australský občan, co kdysi bojoval v japonské, německé a nebo i ruské a české armádě.
Letos se oslavoval jako obvykle. Z Austrálie, která v době první světové války měla necelých pět milionů obyvatel, se přihlásilo 330 000 dobrovolníků, kteří bojovali po boku britské armády. Australané, spolu s dobrovolníky z New Zealandu, se vyznamenali neobyčejnou bojovností, odvahou a nasazením. Tehdy se vytvořil ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps) pod velením generála Birdwooda. Nebylo to zadarmo. Z 330 000 Australanů bylo 226 000 zraněno a nebo zabito. To představuje 68,5%. Mrtvých bylo 60 000. I když jich padlo hodně u Gallipoli v Turecku, tak 30 000 padlo ve Francii u Villers Bretonneux a Mont St. Quentin. Mají tam hřbitovy a Francouzi z těch míst mají Australany od těch dob v lásce. V roce 1998, k osmdesátiletému výročí ukončení těchto jatek, bylo všem 66 tehdy žijícím veteránům dnes legendárních bitev, udělena nejvyšší francouzská vyznamenání. Všichni byli již tehdy kmeti 100 i více let staří. Většina měla možnost se při té slávě ve Francii ukázat.
Nezbývá mně než dodat, že mě přepadá smutek, když si vzpomenu, jak dopadli a dopadají váleční veteráni v zemích česko-moravsko-slezských. Patrně bychom se měli zamyslet nad naší národní povahou.
Ale na veselejší notu. Dovolím si jen zkrátka načrtnout, kterak tradice ANZAC probíhala v našem okolí letos, tedy ve společnosti Australanů v dosud do značné míry ovlivňované anglosaskou morálkou, kulturou a tradicemi, to vše ovšem s australským nádechem.
Už čtrnáct dní dopředu se začala v médiích objevovat upozornění, kde, jak, kdy a pod jakým patronátem se bude ta která vzpomínková akce konat. A tak i v našich místních „kravských rozhledech“, tedy regionálních novinách „Blue Mountains Gazette“ https://www.bluemountainsgazette.com.au/ vyšla 17. dubna osmistránková příloha věnovaná ANZACu a zainteresovaným osobnostem. Mezi těmito mě zaujala 61letá babička čtyř vnoučat a matka dvou dcer, velitel eskadrony, tedy letky, major RAAF, tedy ozbrojených leteckých sil, Del Gaudry, jinak jedna z našich sousedek. To proto, že v sousední osadě Glenbrook sídlí vrchní velení vojenského letectva, tedy RAAF celé Klokánie. https://en.wikipedia.org/wiki/Royal_Australian_Air_Force
Proto je naše zdejší komunita prošpikována příslušníky leteckých ozbrojených sil všech hodností. Od „pucfleků“ až po komodora, vrchního velitele ozbrojených leteckých sil, tedy letectva. Vzdušný prostor celé Klokánie je bedlivě, pomocí špičkové technologie, ochraňován právě z Glenbrooku a tak víme, že v případě konfliktu a nepřátelského útoku na Klokánii budou první údery směřovat sem do našeho okolí. V nedalekém Richmondu je také dislokovaná velká letecká základna včetně vojenského letiště. Zdejší letectvo je o trochu lépe vybaveno než letecké ozbrojené síly v CZ, soudě podle toho co se dočtu na internetu. Však na Wikipedii je třeba porovnat. https://en.wikipedia.org/wiki/Czechoslovak_Air_Force a zde https://en.wikipedia.org/wiki/Czech_Air_Force Jak počty personálu, tak i kvalita a kvantita inventáře se jaksi liší. U klokanů máme v RAAF 14,120 aktivního personálu a 477 kusů všeho, co létá. Kolik je v České republice personálu jsem se nedočetl. http://czechairforce.com/vzdusne-sily/ ale všeho, co létá mají české vzdušné síly 108 kusů, které však všechny nevlastní, ale leasuje si je ve Švédsku.
Avšak zpět ke zdejší situaci. Je zřejmé, že mladistvě vypadající 61leté Del Gaundry služba v leteckých silách svědčí. Patří mezi hyperaktivní stařenky, kterým nestačí zodpovědná práce v leteckých ozbrojených silách, ale navíc se ještě věnuje vnoučatům, velice aktivně se každoročně zúčastňuje vzpomínek na ANZAC, je velice činná v klubu RSL, kde je v Penrithu v jeho vedení, podporuje a je advokátkou službě žen v ozbrojených složkách. Do služeb RAAF vstoupila ve svých 18 letech, v době, kdy mnoho žen v letectvu ještě nesloužilo, aby v roce 2018 byla už téměř čtvrtina všeho personálu v leteckých složkách ženy. Tedy přesněji 22,1%. Aby snad tato babička netrpěla dlouhou chvílí, tak je už déle jak 10 let členkou místních dobrovolných hasičů, „volunteer rural bushfire service“ v Blaxlandu. Tato hasičská brigáda má 23 žen, které popohání naše hyperaktivní babička, kde tvoří také čistě ženskou osádku jednoho hasičského vozu. Blaxlandští hasiči mají svoje stránky na Facebooku. https://www.facebook.com/Blaxland-Rural-Fire-Brigade-266859906720773/
Takže ve vzpomínkových průvodech na „ANZAC Day“ pochodovalo i mnoho vyznamenaných žen, co sloužily v australské armádě, námořnictvu a letectvu.
Pro ty, které to zajímá, je zde přes 50 pěkných fotek pořízených za úsvitu na ANZAC day 2019 po celé Austrálii. Letošní účast byla veliká, davy lidí ohromné a to je potěšitelné. Jaksi to pomáhá národní hrdosti a vlastenectví, kterého je dnes neobyčejně třeba. https://www.bluemountainsgazette.com.au/story/6089496/50-special-moments-from-dawn-services-across-australia/?cs=2696
George Švehla 26/4/2019.
Níže doplněno 25/4/2024
