Obohacování jazyka, novotvary, přechodníky

A začnu zvesela těmi přechodníky. V jedné horňácké písničce se zpívá: Chodí Martin po zahradě plača/ zomrela mu Katerina, Kača. To plača je ve slováckém nářečí i dnes užívaný tvar přechodníku přítomného. Přechodníky se tu udržely prostě proto, že si je lidé pro běžnou potřebu zjednodušili a přizpůsobili. Ovšem se spisovnými tvary je to podstatně složitější. Každý ze tří rodů a také množné číslo má svou koncovku a ta se navíc řídí slovesnou třídou. Uf! A není tu jen – v poslední době poměrně oblíbený – přechodník přítomný, ale i zlovolnější přechodník minulý (většinou si každý vzpomene, že má nějaké ty vši). Takže konkrétně:

• Zuřivě se šklebě, odcházel. (Odcházel a při tom se zuřivě šklebil.)
• Zuřivě se šklebíc, odcházela.
• Zuřivě se šklebíc, odcházelo.
• Zuřivě se šklebíce, odcházeli.
• Zuřivě se zašklebiv, odešel. (Nejdřív se zašklebil, pak odešel.)
• Zuřivě se zašklebivši, odešla.
• Zuřivě se zašklebivši, odešlo.
• Zuřivě se zašklebivše, odešli.

Těch variant je pochopitelně víc, ale nebudu unavovat. Je ku prospěchu věci, pokud autoři užívají přechodníky. Neměli by je ale užívat přesto, že je správně použít neumějí.

Fantastično, objevování nových světů si žádá i vynalézavost jazykovou. Týká se to stejnou měrou jak science fiction, tak fantasy. Nové vynálezy, cizost jiných světů, odlišnost života lidí nám vzdálených na časové ose, stejně jako třeba tvoření věrohodného jazyka prastarých zaklínadel – to všechno klade nároky na autorovu kreativitu. Jako dobrý příklad mohou posloužit dva dnes již klasikové: pro SF Cordwainer Smith, pro fantasy J. R. R. Tolkien. Ten první zavádí do žánru nejen technické výrazy, ale především naprosté novotvary. Stačí se namátkou začíst do slovníčku, připojeného ke sbírce povídek Znovuobjevení člověka.

• HABERMAN: člověk chirurgicky oddělený od svých orgánů a vybavený nástroji, aby zaznamenával své reakce.
• KONGOHÉLIUM: nestabilní sloučenina z hmoty a antihmoty, uzavřená v křehké magnetické mřížce.
• KRANČOVÁNÍ: technika, která vrací Pátračům jejich smysly na omezenou dobu.
• PLANOFORMOVAT: cestovat ve dvou dimenzích nebo v prostoru na druhou.

Svět stvořený Cordwainerem Smithem je tak provokující a zvláštní i díky podivnému a podivuhodnému jazyku, který ten složitý příběh spoluvytváří. (Smithův jazyk by si zjevně zasloužil podrobnější a zasvěcenější rozbor. Zajímavé je i tvoření jmen a názvů, např. bulvár Alfa Ralfa, hrátky s pravopisem – Kočyčky Hittonovyc matičky – atd.) Smith samozřejmě není jediný, pohrávání si s jazykem je vlastní i celým směrům. Překvapovat novými a ne zcela jednoznačnými a srozumitelnými výrazy, toho se v osmdesátých letech báječně zhostil kyberpunk. Někteří autoři, např. Charles Stross, Neal Stephenson a další, v tomto trendu pokračují.

Přibližovat Tolkiena jako jazykového novátora je skoro zbytečné, takže jen namátkou: hobit, vrrci, Medděd… Jazyk elfů, runy. Důležitou roli hrají opět názvy míst a jména hrdinů. Ze současných autorů v jazykovém kouzlení pokračuje skvělým způsobem kupříkladu China Miéville.

Pohrávání si, hravost, radost z (jazyko)tvorby. To je to, co poněkud postrádám v dílech českých autorů. Ale abych nekřivdila šmahem; kromě osvědčených koryfejů jazyka starší generace i mladí dokážou potěšit. Tak třeba lidský hrdina v povídce Martina D. Antonína Divopivo mluví jazykem trpaslíků snaživě, ba s nadšením, jenže s nečekanými výsledky: „Jsem si jistinný, že na stoupu mého bratra břízy narozeníme! Jen ještě tříden, prasím!“ Tady autor výtečně využil kouzla nechtěného. Někdy to ale tvůrcům nevyjde, a tak můžeme v textech najít různé prapodivnosti. Například spojení dobře promazaný tajfun, nebo situaci, v níž se hrdina dívá opojně, zatímco by měl koukat opojeně.

Plukovníkovi (!) činy aneb o pravopisných chybách už jen stručně

Pokud jste přistiženi při něčem takovém, je to, jako by vás načapali se staženými kaťaty. Prokážete sílu charakteru, když oprášíte školní mluvnici Havránka a Jedličky a podíváte se na přídavná jména přivlastňovací. Tam si – možná s překvapením – připomenete, že pro plukovníkovy činy jsou vzorem činy matčiny. No jistě, dokonce i plukovník měl matku, ale o to nejde; důležité je, že skloňování přídavných jmen přivlastňovacích je stejné pro přídavná jména s příponou –ův i s příponou –in, a to tvrdé. A samozřejmě je zatracený rozdíl, jestli se plukovníkovy činy nelíbí posádce, anebo se naopak plukovníkovi (3. pád) nelíbí činy jeho posádky, to vám řekne každý zobák.

A ještě poznámka k užívání čárek v souvětích. Připadá mi, že zvlášť v poslední době autoři čárek nadužívají. Sypou je do souvětí jako šrapnely, takže ta jsou často rozsekaná jako prejt do jitrnic. Přitom nám čárky rozdělením složitějších vět na kratší úseky mají usnadňovat pochopení sdělované myšlenky. Většinou by pomohlo řídit se víc citem a neoddělovat od sebe to, co k sobě patří jako siamská dvojčata, aby se nestávalo, že zbývající část sdělení zemře na úbytě.

Závěrem

Jazyk není nikdy definitivní, a protože se stále vyvíjí, stanovujeme si pravidla, abychom se měli v čase čeho chytit. Jazyk je záležitost živá, proměnlivá, překvapivá. Takže máme pořád všichni co dělat, aby se nám pod rukama nevytrácel, neusychal, zkrátka neplacatěl. Tak ať se nám daří.