Tak nám skončila olympiáda. Řekla by nejspíš paní Müllerová. Těžko předjímat, co by jí na to asi odpověděl Josef Švejk. Spousty větších či menších švejků, o které u nás rozhodně není nouze, budou zaručeně ještě několik dní komentovat a především kritizovat výkony našich reprezentantů. V hospodách rozličné úrovně se vyskytnou hromady radílků, kteří budou přesně do detailu vědět, jakou taktiku měl zvolit v závodě Magál nebo Koukal, co měli dělat Janda s Valentou nebo kdy, kam a komu měl v tom či onom utkání přihrát Lang, Jágr, Ručínský či Bulis. Ačkoli v reálu by většina z nich byla ráda, pokud by se na těch lyžích či bruslích vůbec udržela.

Nástup moderních technologií však nelze zadržet, takže ještě více takových se najde na všemožných debatních fórech na internetu. Nejsem prorokem ani prognostikem, ale dost možná, že výkony našich olympioniků ve Vancouveru se budou přetřásat už pouze na netu, místo v hospodách. Zejména pokud ty putyky budou v té době výhradně nekuřácké…

Ovšem i diváci budou nejspíš ty příští zimní olympijské hry sledovat poněkud jinak, než jsme byli zvyklí. Dá se předpokládat, že v roce 2010 když ne všechny, tak určitě valná většina českých domácností bude přijímat digitální vysílání. A dost možná, že i něco daleko kvalitnějšího. Letos v Turíně byla poprvé na takto velké akci odzkoušena technologie HDTV i možnost přijímání televizního signálu mobilními telefony. Tak doufám, že při příštích olympijských hrách nebudu muset druhé semifinálové utkání v ledním hokeji sledovat pozdě v noci (či spíše brzo nad ránem) ze záznamu, ale budu se na ně moci v klidu a pohodlí podívat po cestě ve vlaku nebo v autobuse.

Pokud se jako sportovní fanoušek dívám nikoli na to, co tyto hry odstartovaly z hlediska moderních technologií, ale z hlediska výsledků naší reprezentace, tak si myslím, že je to velmi dobré. Historicky nejlepší výsledek na zimní olympiádě a jinak v neoficiálním bodování národů patnácté místo z osmdesáti výprav, které se her účastnily, navíc pozice těsně za takovou sportovní velmocí, jako je Čína… to není rozhodně nic, za co bychom se měli stydět . A taky nemůžeme od těch sportovců čekat úplné zázraky. To se občas stává, že někomu odejde těsně před olympiádou forma nebo dokonce onemocní. Smůla, ovšem i ta k životu a ke sportu patří.

Takže jsme patrně trochu zklamaní, že Jakub Janda nepředvedl na olympiádě výkony, co hravě zvládal zhruba měsíc před ní, ani že velký sympaťák Aleš Valenta neobhájil zlato ze Salt Lake City. Také někteří optimisté očekávali, že při troše štěstí by na nějakou tu medaili mohly dosáhnout Šárka Záhrobská nebo Nikola Sudová. To se též nestalo. Místo těchto našich možných nadějí však zaskočili jiní. Především běžci.

Kateřina Neumannová splnila plán bohatě – zlatá a stříbrná medaile je opravdu skvělý výkon a velmi důstojné rozloučení se soutěžením na olympijských hrách. A to jí nejspíš ještě v jednom závodě medaile utekla jenom kvůli tomu, že neměla lyže namazané úplně optimálně na nevypočitatelné severoitalské počasí. Stříbrná medaile Lukáše Bauera i výkony ostatních jeho reprezentačních kolegů v dalších závodech ukázaly, že se bude muset do budoucna v tomto sportu počítat i s českými muži. To bylo vidět především v závěrečné padesátce, kde pouze nešťastná kolize nedaleko před cílem zabránila nejméně dvěma našim závodníkům zaútočit na medailová místa. A pokud se příště povede vyvarovat trapných administrativních chyb, budou nejspíš medaile vozit i štafety.

Osmé místo Ondřeje Banka v kombinaci i další dosti solidní umístění našich lyžařů daly světu jasně najevo, že i v alpských disciplínách se začínají hlásit o pozice v širší světové špičce čeští závodníci. Do povědomí veřejnosti se rovněž velmi výrazně zapsaly i reprezentantky ve sportech, které ještě před rokem či dvěma většina z nás ani pořádně nevnímala, že vůbec existují. V jednom ze závodů short tracku šestá Kateřina Novotná a především Martina Sáblíková, které medaile utekla jen o pár desetin, jsou pro Vancouver velkým příslibem. Mnohé jejich úspěšnější soupeřky z těchto her se těch příštích již nezúčastní…

Asi největší naděje se ovšem – v souladu s novodobou tradicí – vkládaly do našich hokejistů. Přivézt zlato bylo považováno za jejich div ne základní povinnost, takže pro mnohé ty švejkovské kritiky je pouhá bronzová medaile důkazem naprostého debaklu a div ne národní tragédií. Pověrčivěji naladění jedinci zase budou přísahat na to, že hlavní vinu za neúspěch nesou stávkující zdravotníci, kvůli nimž nemohl být při semifinále dodržen rituál přímých přenosů na Staromáku (případně ministr Rath, který kdyby je neprovokoval, nestávkovali by). Zcela soukromě se domnívám, že pro politiku by opravdu měl být vyhrazen spíše Václavák, neb zkušenosti z února 1948 varují. Než aby se nám zase někdo na Staroměstské náměstí vracel z Hradu, tak to tisíckrát raději to obří plátno – a to i za předpokladu, že na něm uvidíme tak nepříjemnou porážku, jako v pátek.

Nemůžeme totiž pořád v hokeji jen vyhrávat, to by mohlo ostatní národy třeba i natolik naštvat, že by jej přestali úplně hrát… a nad kým by potom naši zlatí hoši vyhrávali? Nebo by se mohlo stát aspoň to, že by sponzoři a jiné ekonomické skupiny, které – a nenamlouvejme si, že nikoli – mají do současného sportu hodně co mluvit, dospěli k názoru, že když v hokeji vyhrávají pořád ti samí (a navíc stát, který je z hlediska reklamy velmi malý trh), není vůbec třeba jej podporovat a propagovat, takže by se třeba za čas mohl i z programu zimní olympiády vytratit. Tahle úvaha se zdá být příliš katastrofickou sci-fi, ale jistý úpadek vrcholných turnajů reálně hrozí. Podle všech signálů vedení NHL po debaklu zámořských týmů na této olympiádě nejspíš odmítne přerušit soutěž kvůli olympiádě příští. Už je totiž začíná pěkně rozčilovat, že to jejich kanadským a americkým favoritům není moc platné. Hry v Salt Lake City byly spíše výjimkou, než pravidlem. Kanada, kolébka ledního hokeje, získala olympijské zlato v tomto sportu po dlouhém půlstoletí a USA díky stříbru z téže olympiády aspoň vědí, jak vůbec nějaká medaile z vrcholného hokejového turnaje vypadá, protože jich od jejich slavného olympijského vítězství v roce 1980 jejich hokejisté moc v ruce nedrželi. Přesněji řečeno kromě již zmíněného stříbra pouhé dva bronzy z mistrovství světa.

To naši semifináloví přemožitelé se třemi korunkami mají za posledních 15 let sice již druhé olympijské zlato, ale titulů mistrů světa o poznání méně. Domnívám se, že zlatý hattrick se zlaté medaili z olympiády více než vyrovná, takže jsme na tom pořád lépe. Od vzniku samostatné České republiky stihli naši hokejisté získat pět titulů mistrů světa (z toho tři v řadě za sebou), jedno olympijské zlato, tři bronzové medaile z MS a k tomu teď v sobotu jeden olympijský bronz. V historii ledního hokeje existovaly pouze dva státy, které dokázaly být během podobně dlouhého období ještě úspěšnější. Ovšem řekla bych, že jejich triumfy se s tím, co dokáží naši hokejisté v dnešní situaci, objektivně srovnávat vůbec nedají.

Tím prvním byla totiž ve 20. a 30. letech již zmíněná Kanada, o které se tehdy říkalo, že Kanaďané se rodí s bruslemi na nohou a zvítězit nad nimi se nedá. V té době se ostatní národy hokej teprve klopotně učily, takže bylo považováno za čestný úspěch vůbec vstřelit Kanaďanům branku. A nelze nedodat, že historicky první národní reprezentací, která dokázala porazit neporazitelný kanadský výběr, byla právě ta tehdejší československá. Již před druhou světovou válkou se bronzovými medailemi z olympiád i mistrovství světa jasně hlásila o místo mezi těmi nejlepšími, což potvrdila i ziskem titulu mistrů světa na prvním poválečném šampionátu.

A tou druhou byl pak učedník, který překonal mistra. Ovšem ne zrovna čistými prostředky. Sovětská sbornaja komanda se naučila hrát hokej od své polokolonie zvané Československo, ve které byla dosavadní vcelku úspěšná hokejová tradice násilně přervána politickými procesy na několik let, během kterých sborná trénovala a sílila. Mohla pak tudíž svého náskoku využít a od přelomu 50. a 60. let začít válcovat téměř všechny, kteří jí přišli do cesty. A zase ten téměř jediný, kdo jí dokázal aspoň trochu účinně vzdorovat, byl československý výběr. Tomu se dokonce na mezinárodním šampionátu třikrát povedlo připravit ji o téměř jistý titul. I tak se ale SSSR podařilo nasbírat devět titulů mistrů světa v řadě za sebou (ten jubilejní desátý jim naši zlomyslně překazili), což se nepovedlo ani Kanadě v první polovině 20. století a asi těžko nějaké mužstvo tohle skóre kdy dožene.

Je třeba si ovšem uvědomit nejen, že tehdejší sborná podstupovala výcvik, za který by se nemusely stydět speciální jednotky, ale hlavně že v té době bylo mistrovství světa o něčem podstatně jiném, než dnes. Svým způsobem se spíš jednalo vlastně jen o mistrovství Evropy. Zámořské týmy (možná právě kvůli znechucení z téměř ustavičných výher SSSR) je někdy od konce 60. let přestaly brát vážně a vysílaly na ně týmy, které při vší úctě lze těžko označit jinak, než za druhou, ne-li třetí garnituru.

Situace se rapidně změnila na přelomu 80. a 90. let, kdy se světových šampionátů začala účastnit pravidelně aspoň část nejlepších hráčů NHL (těch, jejichž kluby měly tu smůlu, že v tom kterém roce nepostoupily do play off) a kolos s názvem Sovětský svaz se rozpadl. Nástupnické Rusko kupodivu nedokázalo na své slavné hokejové tradice dostatečně navázat a Kanada, zahleděná do svého kanadsko-amerického rybníčku, patrně úplně zapomněla na to, jak kdysi bezkonkurenčně vládla světu tohoto sportu, protože neuměla volné místo zaplnit. Místo ní této díry šikovně využili potomci těch, které kdysi před sto lety Kanada (dá se říci tak trochu ke své škodě) lední hokej hrát naučila. I v tomto případě nakonec žák předstihl učitele a od druhé poloviny 90. let tak hvězda českého hokeje září velmi jasně a na lesku jí jistě neubírá to, že momentálně má její třpyt bronzovou barvu. To, že i olympijští vítězové měli z našeho týmu takový respekt, že raději prohráli se Slovenskem, než by riskovali čtvrtfinálový vyřazovací boj s úřadujícím mistrem světa, o mnohém svědčí…

V této souvislosti si vzpomínám na mírně humoristický, leč netypicky scifistický, fejeton, který před řadou let vyšel v tehdejším Československém sportu. Začínal úvahou na téma, že když se televizní vlny šíří z povrchu naší planety dál do vesmíru, co že si asi tak nějaká ta mimozemská civilizace podle nich musí o nás myslet. Samé války, vraždy, popravy, autonehody, vlaková neštěstí, spadlá letadla a potopené lodě… ale občas že jim dovedeme nabídnout i něco lepšího. Pokračoval ten fejeton pak sekvencí, kterak na nějaké té vzdálené planetě jakási cizí inteligence zachytí kousek našeho vysílání a snaží se jej dekódovat. Po mnoha měsících práce v příslušném ústavu promítnou výsledek na obrazovku: I zjeví se tam zelený trávník, na něm pobíhající postavičky, po nějaké chvíli detail na černobílou kouli v síti a pod tím se rozsvítí nápis ČSSR – Kuvajt 0 : 1.

V ten okamžik jeden z těch vědců zklamaně pronese: „Tahle civilizace není způsobilá pro kontakt, oni jsou teprve ve stádiu, kdy hrají fotbal.“

A ten druhý na to jen pokrčí rameny a dodá: „A ještě ke všemu pěkně blbě.“

Bez ohledu na to, že ne všechny zápasy v Turíně se našim stoprocentně povedly, stále optimisticky věřím, že až obyvatelé nějaké té desítky či stovky světlených let vzdálené planety zachytí přenosy z letošní zimní olympiády, dokáží je dekódovat a dokonce identifikují, že se hraje lední hokej, tak rozhodně neprohlásí, že „Češi ho hrají blbě“.