Darth Zira: Váš nescifistický olympijský sloupek je napsán moc pěkně a hlavně pravdivě. :-) Moc se mi líbil.

Milan Březina: Tak teda nevím jestli za to mohl špatný tlak, spíš bych řekla že pes je zakopaný někde jinde. Já ten konec závodu viděla třikrát, čtyřikrát pak v záznamu a stejně jsem měla slzy na krajíčku. Bylo to tím finišem. Mít v nohách třicet kilometrů ježděných víceméně stále na krpálech a pak zničehonic takhle zabrat a zajet si pro zlatý cédéčko, to je prostě zátah na emoce diváků jako dělo.

Bať bať,

není tomu tak dávno, co jsem se sám vnitřně prohlásil za dopsělého muže. Od té chvíle jsem plakal jen dvakrát, a nutno dodat, že pokaždé štěstím. Poprvé, když se mi narodil syn a podruhé, když v pátek v poledne Kačena doběhla zlatá na 30 km. Zřejmě byl nějaký špatný tlak nebo co, ale mě se spustili slzy jak hrách a nemohl jsem je zastavit. Když za to ta naše holka vzala v cílový rodince, pak jsem zas po letech cítil národní hrdost. Nevím, nevím, kdybychom neměli ty sportovce.

Ale jak je ten sport krutý jsem pochopil, když o pár metrů za Kačenou doběhla na čtvrtém místě jedna Norka (Její jméno jsem bohužel opoměl, stejně jako všichni diváci, vždyť byla přece jen čtvrtá!!!). Ale ona běžela na téhle olympiádě svůj třetí závod a potřetí skončila čtvrtá. Bylo mi tý ženský líto, ale medaile jsou jen tři a sport je strašně krutý. O čemž se přesvědčila i naše rychlobruslařka Sáblíková. Ale ta zlatou udělá příště, a když ne zlatou, tak jinou a když ne jinou, tak alespoň zařídí, aby se o nás češích mluvilo. (Samozřejmně pokud nebude za čtyři roky reprezentovat jinou zem. Už jsem o tom slyšel a popravdě řečeno, za těch podmínek které tu má, pochopil bych ji.)