Nakladatelství Albatros v pondělí 23. června vydalo historický thriller v Itálii nežádoucích autorů Rity Monaldiové a Francesca Sortiho: Veritas. Jedná se o třetí román z avizované sedmidílné série - názvy jednotlivých knih jsou latinská slova IMPRIMATUR SECRETUM VERITAS MYSTERIUM UNICUM … Řada pokračuje dvěma slovy, která autoři prozatím tají. Teprve po doplnění vyplyne z celkového kontextu význam této věty.

Rita Monaldiová, Francesco Sorti: Veritas

Průvodní postavou ságy je výjimečný Atto Alemani (1626 – 1714), eunuch, diplomat a špión, přítel papežů, knížat i králů, jež se stává oblíbeným vyzvědačem Ludvíka XIV. a ocitá se v centru historických událostí. Autoři na základě pečlivého studia dokumentů archívů a dobové korespondence rekonstruují Alemaniho život a odhalují do té doby utajované skutečnosti, mimo jiné také to, že papež Inocenc XI. (Benedetto Odescalchi) finančně podpořil Viléma Oranžského, čímž umožnil invazi protestantů do Anglie a faktický konec tamní katolické církve.

Kauza Imprimatur

První román série, Imprimatur, vyšel v březnu roku 2002 v italském nakladatelství Mondadori (jehož vlastníkem je premiér Silvio Berlusconi). Okamžitě se zařadil mezi nejprodávanější knihy, náklad byl brzy rozprodán a dodatečně se čtyřtýdenním zpožděním dotisknut. Další dotisk byl však pozastaven a knihkupectví navzdory objednávkám musely čekat. Mezitím byla v deníku (Berlusconiho příbuzného) Il Giornale publikována ostrá kritika románu, jež se o autorech mimo jiné vyjádřila slovy „takoví lidé se netrpí.“ Dotisk už nikdy nebyl realizován a zbylé knihy nakladatel stáhl bez oficiálního vysvětlení. Kniha byla také vymazaná z katalogu, jako kdyby nikdy neexistovala. Italská média kupodivu mlčí.

Zahraniční tisk si nečekané chování nakladatelství Mondadori spojuje s 11. zářím. Papež Inocenc XI. je pro církev díky politické podpoře obrany Vídně před Turky symbolem vítězství křesťanství nad islámem. Po útocích jeho význam roste, mohl by být svatořečen a jakékoliv informace zpochybňující jeho jméno jsou nežádoucí. Román Imprimatur se tak pro církev stal nepohodlným. Může však vydávání knihy omezit? „Nejedná se ani tak o cenzuru, jako o autocenzuru“, komentuje pro The Independent Rita Monaldiová italské mediální prostředí.

904 stran, 130 x 200 mm, 1. vydání, pevná vazba, 499 Kč

Anotace

Historický thriller volně navazuje na předchozí díly Imprimatur a Secretum, které se záhy po vydání staly evropskými bestsellery. Napínavý děj se tentokrát odehrává ve Vídni v letech 1709–1711. Setkáme se zde se všemi dobře známými postavami, které však musí čelit novým nebezpečím. Atto Melani podniká misi za mladým císařem Josefem I., ve stejnou dobu se ale překvapivě ohlásí delegace tureckého sultána. Postupně vychází najevo, že křehký mír panující mezi Vídní a Osmanskou říší je ohrožen prastarým konfliktem. Atto Melani musí udělat vše pro to, aby mu zabránil.

Rita Monaldiová, Francesco Sorti

Římský autorský pár, klasická filoložka Rita Monaldiová a hudební vědec Francesco Sorti napsali Veritas (2007) jako třetí část sedmidílné série historických románů, z nichž oba předešlé, Imprimatur (2002) a Secretum (2004) byly přeloženy do více než 20 jazyků a vyšly též v češtině.

Bývají přirovnáváni k Umbertu Ecovi.

Oba autoři žijí se dvěma dětmi v tajném místě příštího románu.

Ukázka

Na schůzku s Ugoniem jsem dorazil do kláštera Nebeská brána včas, ale zcela vyčerpaný.

Hošíček si hrál v klášteře; poslal jsem ho se Simonisem na večeři do hostince. Cloridii jsem našel v příbytku abbého Melaniho.

„Tak co?“ otevřela mi rozechvělá choť, když jsem zabušil na dveře abbého Melaniho.

Cloridia chtěla vědět, jestli se nám podařilo něco zjistit z listu papíru s Agovou větou; musela totiž papír vrátit manželce osobního komořího prince Evžena.

Zpravil jsem ji i abbého o Kolomanově smrti, o reakci Opalinského a o jeho obviňování Penicka, Moje choť úlekem usedla na židli. Melani, skrytý jako vždy za tmavými brejličkami, leštil rukojeť své hole, ponořen do kdovíjakých úvah.

„Ale co když to bylo neštěstí?“

„A co když to udělal ten mnich?“

„A co když to byl...?“

Zatímco jsem o všem vyprávěl Cloridii, vyvstávaly v naší mysli podobné otázky.

Oba dva jsme věděli jednu věc: pouze poslední z otázek, ta, jež obsahovala jméno Penicek, v sobě spojovala smrt všech čtyř studentů. Tato domněnka nechávala otevřenou jenom jednu jedinou otázku – proč.

Nakonec jsem jí vysvětlil, jak Čech rozluštil jednou provždy tajemství Agovy věty, které vlastně žádným tajemstvím nebylo. Turci chtěli Evženovi zdůraznit, že přijeli do Vídně stejně oddaně jako Dayi Çerkes: sami samotincí, opravdu, bez vytáček. Byla to metafora, pro prince Evžena naprosto srozumitelná, neboť malý palác s Çerkesovou sochou byl v jeho majetku.

„Jsem ráda, že s tím Turci nemají nic společného. Kolomanova smrt byla nejspíš nešťastná náhoda. Někdo ale zabil jednoho po druhém ty další tři studenty. Mně se ten Penicek nelíbí,“ řekla nakonec Cloridia a její hlas zněl zastřeně.

„Mně ale zachránil život,“ podotkl jsem.

„Nezveličujme to. Spíš se tam namanul v pravou chvíli.“

Ani mně se Penicek nelíbil. Zatím jsem o tom nikdy podrobně neuvažoval, ale v uplynulých dnech jsem byl několikrát sám překvapen, že odvracím pohled od té pokřivené myšky s očima obrýlené fretky, z níž jakoby vzlínalo něco temného a slizkého. I když mě tím, že se objevil v Prátru, zachránil před ubodáním, a nyní příběhem o Çerkesovi přispěl k rozluštění Agovy věty, nikdy mě nenapadlo dát mu jediný tolar, neboť jsem instinktivně využíval jeho pozice penála. Bohužel jsem se nechal ovlivnit špatným zacházením, které vůči Penickovi uplatňoval Simonis, anebo moudrostí tovaryšovy země, tedy Řecka, kde se zrodila představa, že co je krásné, je také dobré, zatímco to, co krásné není, v sobě tají zlo. A krásný Penicek rozhodně nebyl. Byl však kulhavý – jako ďábel. Já jsem však rozhodně nebyl člověk, který by měl vynášet takové soudy, protože se mě, co se týče výšky, právě snažil předehnat náš osmiletý synáček.

„A co si o tom všem myslí Simonis?“ zeptala se moje choť. „Mám dojem, že tomu Čechovi rozkazuje právě on.“

„Přesně tak. Nejprve ho pěkně zmáčkl. Ale potom, když nám Penicek vyjevil pravý smysl té věty... Však víš, Simonis někdy, jak bych to řekl, no, těžce chápe...“

„Jo, chudáček,“ přitakala mi Cloridia, kterou tohle chlapčisko, tedy můj pomocník vždycky nějak dojímal.

„Hrát si na blázna je výhodné,“ vložil se do toho Atto.