Ralphovi Vicinanzovi, který mění život.

POZNÁMKA O TOMTO ROMÁNU

Mé předchozí romány na téma teleportace, Skokan a Reflex, se staly základem pro film z produkce New Regency/Fox, který bude uveden do kin počátkem roku 2008. Podobně jako ve většině filmových zpracování literárních děl dochází i v tomto případě k tomu, že okolnosti a děj příběhu mutují. Tento román jsem napsal tak, aby byl v souladu s filmem, a důsledkem jsou podstatné rozdíly mezi jeho světem a světem obou předchozích románů.

Jedna

Pustina

Každých pár měsíců jsme s tátou nastoupili do auta a projeli předměstími, ven z města, kolem městeček, kolem farem a rančů, až jsme dorazili na místo, kterému jsem říkal Pustina. Jednou jsem viděl takový speciál BBC – myslel jsem, že říkají Ruby Kallie, ale teď vím, že říkali Rub al-Khali, „pustá oblast, pustina“.

Je to moře písku, které pokrývá pětinu Arabského poloostrova, ale pro nás to mohlo znamenat Údolí smrti nebo divočinu v Gila v Novém Mexiku, nebo španělské Pyreneje, a jednou to byl ostrov v Siamském zálivu, kam jsme se museli plavit na loďce.

Ale muselo to být pusté místo – nesměli tam být lidé. To byla jediná bezpečná zóna, kde jsem to mohl dělat, kde jsem mohl trénovat.

„Prostě to nemůžeme riskovat, Griffe. Chceš to dělat, tohle je jediná možnost.“

Tenkrát jsme žili ve Spojených státech, pět tisíc mil od Anglie v San Diegu, v bytě nad garáží na severním konci parku Balboa, ale když tohle táta prohlásil, byli jsme od našeho bytu sto mil východně. Vydali jsme se odbočkou na Yumu, silnicí U. S. 98 z Mezistátní 8, a bylo vedro, foukal vítr a hnal přes silnici písek.

Tenkrát mi bylo teprve devět, byl jsem zvyklý, že nic nevím, pořád jsem se ptal, pořád naléhal. „Tak proč to vůbec dělat – proč bychom tedy měli tak riskovat?“

Pohlédl na mě a vzdychl, pak se očima vrátil na silnici, trochu zakličkoval, aby se vyhnul rozkutálenému slanobýlu o velikosti volkswagenu. „Přijde na to… Dokázal by ses toho vzdát? Totiž, pro mě by to bylo jako strávit zbytek života v kolečkovém křesle, přestože bych pořád mohl chodit. Předstíral bych, že nemůžu, víš, nutil se dělat všechno tím obtížným způsobem, a zatím by stačilo vstát a udělat pár kroků a dosáhl bych tam na tu věc nad rampou pro vozíčkáře, tamtu na poličce.“

Trochu zrychlil, když jsme se dostali k pruhu kamenité země, kde nebylo zdaleka tolik poletujícího písku.

„A zatraceně, je to dar! Proč bys to sakra neměl umět? Jen proto, že oni…“ Zmlkl a zase koukal na silnici.

Pro jednou jsem nenaléhal. Existovaly věci, o kterých mí rodiče prostě odmítali mluvit, a to, co se stalo tenkrát v Oxfordu, k nim patřilo. Tenkrát, když jsem poprvé skočil, byly mi čtyři; na schodech Památníku mučedníků před celou turistickou výpravou. Tedy, ne doslova tehdy, ale potom, to, co nás přinutilo opustit Británii a pořád se stěhovat.

Táta začal pečlivě sledovat počitadlo kilometrů, díval se do mapy. Ještě tu nebyl – naše Pustina byla pokaždé jiná. Odbočku přejel, rozeznal silnici až když jsme ji minuli, protože změť slanobýlu zakryla mříž proti přechodu dobytka, která ji označovala. Byli jsme na dálnici jediní – prostě zacouval a zatočil, a jakmile jsme se ocitli na pohyblivém písku na druhé straně roštu, přepnul náhon range roveru na všechna čtyři kola.

„Řekni mi pravidla.“

„Ale no tak, táto!“ Znal jsem pravidla. Znal jsem je od doby, kdy mi bylo šest.

„Tak se vrátíme domů? Jsou to dvě hodiny, ale já to zvládnu.“

Zvedl jsem ruku. „Dobrá, dobrá!“ Zvedl jsem čtyři prsty a jeden po druhém odpočítával. „Nikdy neskákat tam, kde by mě někdo mohl vidět. Nikdy neskákat poblíž domova. Nikdy neskákat ze stejného místa nebo na stejné místo dvakrát. A nikdy, vůbec nikdy neskákat, pokud nemusím – nebo pokud mi ty nebo máma neřeknete.“

„A co to znamená – že musíš?“

„Kdyby mě měli zranit nebo zajmout.“

„Kdyby tě měl zranit nebo zajmout kdo?“

„Kdokoli.“ Oni. Víc jsem nevěděl. Ti cizí z Oxfordu.

„A co znamená, když pravidla porušíš?“

„Musíme se stěhovat. Zase.“

„Jo. Zase.“

Jeli jsme ještě čtyřicet pět minut, i když to byla pomalá cesta. „To bude muset stačit. Ještě dál bychom byli moc blízko k hranici. Nechci přilákat pozornost INS.“ Zabočil do vyschlého koryta a jel dál, až už jsme neviděli na silnici a po obou stranách se zvedaly okraje rokle.

Trvalo nám deset minut, než jsme vyšplhali na vrchol vyššího hřebene, abychom se mohli rozhlédnout. Táta se díval dalekohledem a trvalo mu to věčnost. Konečně řekl: „Dobře. Jen v rokli, jasný?“

Tančil jsem na místě. „Už?“

„Už.“

Pohlédl jsem dolů na rovera, vypadal jako hračka na dně rokle, a pak jsem byl u něj, kolem mě se usazoval písek zvířený neuspořádaným skokem.

Než táta sešplhal dolů, byl jsem převlečený do kombinézy a na krku mi volně visely brýle a maska. Když se plahočil pískem a sutí, vyndával jsem paintballovou pušku a zásobník plný nábojů a bombiček s CO2.

Napil se z láhve s vodou a nabídl mi ji. Zatímco jsem pil, vzal si své brýle a nabil pušku.

„Nečekej, až vystřelím. Je pěkně rychlá – asi dvě stě stop za vteřinu – ale když budeš dost daleko, pořád dokážeš skočit dřív, než tě dostihne. Jenže kulky letí rychlostí tisíc stop za vteřinu. Čekej, až někdo vystřelí, a budeš mrtvý.

Nedopusť, aby na tebe někdo namířil zbraň.“

Zrovna jsem si nasazoval masku, když mě střelil, naplno, do stehna.

„Kurňa!“ zařval jsem a chytil se za nohu. Barva byla červená a já do ní jednou rukou přímo sáhl.

„Cos říkal?“ Táta vypadal napůl rozzlobeně, napůl pobaveně. Mohl bych přísahat, že se snaží nesmát.

Zamrkal jsem, pohlédl dolů na červenou barvu na ruce. Noha mě bolela. Bolelo to hodně, ale taková slova jsem neměl používat. Otevřel jsem ústa k odpovědi, ale táta řekl: „Nevadí,“ a znovu zvedl pušku.

Napálíš mě jednou, tvoje hanba. Napálíš mě dvakrát…

Náboj s barvou se rozstříkl po suti, ale já byl dvacet stop stranou. Táta se obrátil a stihl rychle vystřelit, ale netrefil mě proto, že minul, ne že bych skočil včas. Ucítil jsem náraz vzduchu, jak mi střela zasvištěla kolem hlavy, ale pak už jsem byl na vzdálenější straně vozu a druhá střela prolétla prázdným prostorem a zapadla mezi větve kreozolového keře.

„Dobrá!“ křikl. „Na schovávanou, bez omezení.“

Otočil jsem se a začal hlasitě počítat. Slyšel jsem, jak jeho kroky skřípou na štěrku, a pak nic. V okamžiku, kdy jsem dopočítal do třiceti, jsem skočil stranou, třicet stop, a čekal, že uslyším pufff paintballové pušky, ale táta nebyl nikde v dohledu.

V korytě bylo několik pruhů písku a jeden z nich přetínala řada čerstvých stop, otisky byly hodně daleko od sebe. Skočil jsem na pruh písku, aniž bych přecházel štěrk, a vydal se po stopách.

Musel jsem ho najít a nenechat se zasáhnout. Ale mohl jsem skákat, jak jsem chtěl. Za zátočinou rokle byly stopy blíž u sebe, ale vedly ještě padesát stop a pak se zastavily uprostřed koryta. Zastavily.

Táta tam taky nebyl a poblíž nebylo nic, na co by si mohl stoupnout. Na vteřinu mě napadlo, že možná, možná táta umí…

Náboj mě zasáhl do zadku. Nebolelo to ani zdaleka jako ta minulá trefa, ale zasáhl mou hrdost. Otočil jsem se a skočil současně, stranou, deset stop, nepořádně – kolem mě zavířilo jistě deset liber hlíny a tam, kde jsem stál, zůstal ve vzduchu skokový vír. Kroužící, mizející skokový vír.

Táta vystoupil zpoza keře. Pušku držel volně u boku. Ukázal jsem na řádku stop v písku. „Skočil jsi?“

Zasmál se, skoro vyštěkl. „Ani kdybych chtěl! Prostě jsem se otočil a šel zpátky ve vlastních stopách.“ Ukázal na pár skal poblíž svého úkrytu. „Tam jsem vyšel z písku a dál to šlo jak po másle.“ Ukázal prstem na zem a zatočil jím, jako by míchal nápoj. „Znovu!“

Obrátil jsem se a začal hlasitě počítat. Jak odbíhal, křikl přes rameno: „Hledej víc než jen stopy v písku!“

A tak jsme se bavili následující hodinu. Hráli jsme na schovávanou s omezením (nemohl jsem skočit, dokud jsem ho neuviděl), a na babu, kdy jsem musel skočit dost blízko, abych se ho dotkl, a uniknout bez zásahu, a na zavřený pokoj, kdy jsme v písku nakreslili velký čtverec a v něm jsem mohl skákat kamkoli, ale nesměl jsem z něho ven, zatímco táta pálil jednu střelu za druhou.

Jednou trefil okno skoku v místě, kde jsem předtím byl, a náboj explodoval, vyletěl zase ven v podobě vysokorychlostních kousků plastového obalu a závoje barevných kapiček. Jindy jsem skočil pozdě a střela prošla se mnou, zapadla do křoví v pravém úhlu ke své původní dráze, ale netrefila mě.

Táta žasl. „Páni, myslím, že tohle jsem ještě nikdy neviděl!“ Táta měl teorii, že skokový vír je, hm, něco jako brázda za člunem, zvíření vody, kterou proplula loď. Je to jako turbulence nebo možná i díra, která zůstala za mnou.

Když skočím ve spěchu, nedbale, je brázda větší a vezmu s sebou víc zbytků. Když se soustředím, pak pokud se skokový vír vůbec objeví, je nepatrný a okamžitě zaniká.

Pokračovali jsme. Když táta řekl „dost,“ měl jsem ještě jednu skvrnu barvy na pravé lopatce, ale on spotřeboval sedmdesát nábojů. Nechal mě vystřílet tucet ran na balvan, dost na to, abychom vypotřebovali poslední bombičku CO2, a pak jsme jeli domů.

Ani jednou se nezmínil o tom, že jsem mluvil sprostě, a já se ani jednou nezmínil, že mě střelil do nohy.

Vyrovnáno.

V úterý a ve čtvrtek odpoledne jsem měl trénink karate.

Máma měla doktorát z francouzské literatury, ale nepracovala. Učila mě doma. Říkala, že ve veřejném školském systému jsem se prostě příliš nudil, ale já je jednou vyslechl, když mysleli, že spím.

Táta říkal: „Co s tím můžeme dělat? Je moc malý, aby celou dobu udržel tak velké tajemství. Není to vůči němu fér a je to příliš nebezpečné. Možná později, až bude starší.“

Máma říkala: „Není dítě. Žádné dítě tak nemluví – je jako malý dospělý. Potřebuje se střetnout s dětskou logikou a odřít si kolena, až nebudeme nablízku, abychom ho zvedli. Potřebuje získat kamarády.“

Kompromisem byl trénink karate. Osnovy domácího vzdělávání vyžadovaly ekvivalent tělesné výchovy, takže něco jsem dělat musel.

Myslím, že táta vybral karate kvůli té disciplíně, a protože si myslel, podle tréninku, který viděl, že děti

spolu nikdy nemluví. Tedy, nesměli jsme mluvit během tréninku, ale byl to mimoškolní program na základní škole dva bloky od nás – všichni z prvního ročníku. Samozřejmě, že jsme si povídali.

Měl jsem rád našeho instruktora, sensei Torrese. Nikomu nenadržoval, byl moc laskavý a dával si hodně záležet, aby držel Paullyho MacLanda na uzdě.

Paully byl podruhé v páté třídě a byl skoro tak vysoký jako sensei Torres. Na karate chodil od první třídy a měl zelený pás.

A byl zlý.

Trénovali jsme kumite s partnerem. Jeden zaútočil úderem a druhý blokoval a vedl protiúder. Trénoval jsem s Paullym a jemu nešlo o trénink. Šlo mu o to, aby ublížil.

Existovalo jednoznačné pravidlo nulového kontaktu. Když člověk útočil, musel úder nebo kop zastavit těsně před tělem. Bylo to přísné pravidlo a každý, kdo ho porušil, si musel jít sednout stranou a mohl být z programu vyloučen, pokud to dělal dál. Paully to věděl. Jeden z kluků mi řekl, že Paullyho z karate vyhodili ve čtvrté třídě pro opakované přestupky a teprve za rok mu dovolili, aby se vrátil.

Místo toho Paully změnil svůj blok na úder. Blokoval tak tvrdě, že to bolelo – že zůstávaly modřiny. Třeba jako paintballová střela do stehna, zblízka.

Jenže tentokrát jsem neklel. Místo toho jsem zaťal zuby a trénoval dál. Aby Paully mohl udeřit tak tvrdě, stahoval se, před blokem napřahoval, a proto musel vyrazit v podstatě ještě dřív, než jsem skutečně udeřil. Když jsem byl zase na řadě, porušil jsem rytmus, nakročil, ale úder trochu pozdržel. Blokoval a úplně mou paži minul. Můj úder se zastavil těsně před jeho nosem.

Sensei Torres se zasmál a nařídil všem výměnu partnerů. Později mi v soukromí řekl: „Dobrý postřeh, Griffe! To bylo špatné karate. Ve skutečném boji nemůžeš blokovat útok, který ještě ani nezačal.“

Ale když jsem se převlékl na cestu domů, Paully na mě čekal, u východu ze šatny mi zahradil dveře. „Tak, ty anglickej šplhoune, ty si myslíš, že se ti něco povedlo s tím rozklepaným úderem? Myslíš, že mě ztrapníš před sensei Torresem?“

Možná měl táta pravdu, že mi dělá potíže udržet pusu zavřenou. Prostě to ze mě vylétlo, jen tak.

„Houby! Na to nepotřebuješ mě, aby ses ztrapnil. Stačíš si na to sám.“ Okamžitě jsem litoval, že jsem to řekl, vlastně jsem byl vyděšený, ale jak člověk může vzít něco takového zpátky, zvlášť když to si to skutečně myslí?

Prostě vyrazil, vztek vykreslený v obličeji jako rudý nátěr, zdviženou pěst na pohled větší než jakákoli paintballová střela.

Nemohl jsem s tím nic dělat. Vážně, nechtěl jsem to udělat, nechtěl jsem porušit pravidla, ale v jednom okamžiku jeho pěst letěla na mou tvář jako vržený kámen a v dalším jsem stál v oblaku prachu v rokli, kousek od barvou postříkaného balvanu, tam v Pustině.

Právě jsem porušil pravidlo jedna a dvě (neskákat poblíž domova a neskákat tam, kde mě může někdo vidět) a možná i pravidlo čtyři (neskákat, pokud nemusím – pokud by mě mohli zranit nebo zabít).

Měl jsem strašně velký malér.

Tak jsem lhal.

Skočil jsem zpátky ke škole, ven, do prostoru mezi schody a živým plotem, kde jsem před karate někdy čekával, než ve škole naposledy zazvoní. Sedával jsem tam a díval se, neviditelný, outsider – cizí kluk, kterého učí doma – a pozoroval, jak se děti rozbíhají, jak se setkávají s rodiči nebo si spolu hrají na školním hřišti.

Čekal jsem, dokud jsem neuviděl Paullyho odcházet, šel divně, ohlížel se na školu vykulenýma očima. Oddechl jsem si. Vypadal v pořádku. Bál jsem se, že vletěl do skokové brázdy dřív, než se rozpadla.

Domů jsem to měl pěšky jen pět minut. Zvládl jsem to za dvě.

„Jaký byl trénink?“ zeptala se máma, když jsem zadupal po schodech a vrazil do kuchyně. Mrkla na hodiny. „Běžel jsi?“

„Hm, jo. Žízeň.“ Strčil jsem hlavu do ledničky. Cítil jsem, jak mě pálí uši. Nikdy jsem mámě nelhal. Tedy, technicky tohle nebylo lhaní, ale rodiče vždycky jasně dávali najevo, co to znamená lhát tím, že něco zamlčím.

Vynořil jsem se s energetickým nápojem pro sportovce Gatorade. Máma už vyndala z myčky sklenici. Krátce mě objala kolem ramen a postavila sklenici na pracovní pult. „K večeři je zapékané vepřové. Brambory nebo rýži?“

„Rýži.“

„Brokolici nebo zelené fazolky?“

Zatvářil jsem se. „Brokolici, když to musí být.“

Zasmála se. „Nakonec bude puding.“

Kývl jsem a zamířil do svého pokoje, ale máma mě chytila za límec. „Jsi v pořádku?“ Položila mi hřbet ruky na čelo.

„Co?“

„Nezeptal ses, jaký puding. Napadá mě nějaká smrtelná choroba, možná Ebola.“

„Ha ha. Dobře, jaký?“

„Malinový.“

„Paráda!“ řekl jsem, abych jí udělal radost, ale po pravdě, při pomyšlení na jídlo se mi žaludek kroutil do pevného uzlu. „Myslím, že si půjdu zkusit další lekci z matiky, jo?“

Ucouvla ode mne přehnaně velkým krokem. „Nebo by to mohl být dýmějový mor. Ale jen běž – není na mně ptát se proč. Možná to nevydrží – možná je to jen šťastná náhoda, dočasná úchylka. Raději nezasahovat.“

Když jsem šel do svého pokoje, slyšel jsem ji říkat: „A možná udělá lekci z biologie a z dějepisu, a možná jednu dvě slohové práce z francouzštiny. Kdyby se nám podařilo ten bacil identifikovat, bacil jménem Půjdu-siudělat- úkoly, mohli bychom ho prodávat. Matky celého světa by se mi klaněly a uctívaly mě. Troufám si říct, měly by mě za svatou. Mohlo by se st…“

Hlasitě jsem zavřel dveře ložnice.

Paully nejspíš nikdy nic neřekne. Tedy, co by mohl říct? Patří k těm klukům, kteří neradi vypadají jako hlupáci, pravděpodobně proto, že je hloupý. Bude dost hloupý na to, aby svůj příběh vyprávěl? Kdyby jen řekl, že jsem pelášil jako mimino, bude všechno v pořádku. To by mi nevadilo.

Pustil jsem se do kapitoly o dělení se zbytkem, protože jsem řekl, že to udělám. Vlastně jsem měl matiku docela rád. Všechno buď funguje, nebo ne. Nic není šedivé. A pokaždé, když jsem přestal pracovat na matematickém problému, začal jsem myslet na Paullyho a své skákání. Ani kreslení, můj obvyklý únik, nepomáhalo.

Udělal jsem tři lekce z matematiky.

U večeře si máma s tátou povídali o nadcházející služební cestě a tak jsem moc mluvit nemusel. Věděl jsem, že kdybych nejedl, začali by skutečně mít nějaké podezření. Jedl jsem co jsem mohl, ale jídlo mi leželo v žaludku jako olovo.

„O čem přemýšlíš, Griffe?“

„Co? Hm, o ničem, táto.“

„Pět minut ses díval na tu zeď. Žádné pohybující se ruce, doufám? Mene mene tekel ufarsín a tak dále.“

Táta byl občas trochu zvláštní. „Matika, hádám. A myslel jsem na dnešní trénink karate. A jak jsme hráli paintball v poušti.“ Všechno pravda. Všechno lži.

Kývl. Oba se na mě dívali a já měl pocit, jako bych měl pravdu napsanou na čele. Cítil jsem, jak mi rudnou uši. „Nechápu, proč se něco opakuje donekonečna.“

To byl nejlepší způsob, jak odpoutat pozornost. Když jsi na pochybách, vždycky se zeptej na něco z matematiky nebo z Malého prince. Obojí je dokázalo zaměstnat na celé hodiny a odvést od původního záměru. Nevýhoda byla, že, hm, dokázalo je to zaměstnat na celé hodiny.

„Co tím myslíš?“

„Třeba deset děleno třemi. Víš – výsledek je tři celé tři tři tři tři tři tři tři a tak dál. Donekonečna, myslím. Ale jde to skutečně do nekonečna? Jak to vědí? Možná po hodně opakováních přijde dvojka? Nebo čtyřka? Říkají tomu racionální čísla, ale vážně – co je na tomhle racionálního?“

A tak máma vytáhla blok a táta vytáhl starou učebnici, a v době, kdy jsem unikl do svého pokoje, o půldruhé hodiny později, dokazovali jeden druhému, že to je skutečně funkce desítkové soustavy. „Jasně, když vydělíš deset třemi v devítkové soustavě, výsledek je tři.“

Zabouchl jsem dveře svého pokoje a plácl sebou obličejem dolů na postel. Měl jsem jim to říct. Chtěl jsem jim to říct. Ale nechtěl jsem se zase stěhovat.

Dřív než jindy jsem se převlékl do pyžama a snažil se utéct do čtení, kreslení, dokonce do matiky. Později jsem si sám od sebe vyčistil zuby, což vyvolalo další máminy komentáře. Přišla a dala mi pusu na dobrou noc. Táta stál ve dveřích a řekl: „Pěkné sny, Griffe!“

Máma se zeptala: „Chceš zavřít dveře?“

„Jo.“

„Bonne nuit, mon cher.“

Obvykle usnu za chvilku, ale tentokrát jsem to nemohl vyhnat z hlavy. Lhal jsem o tom. Porušil jsem pravidla.

Tak se to nikdy nedozví. Viděl mě jen Paully, a kdo by mu věřil, i kdyby mluvil?

Zabořil jsem hlavu pod polštář, ale nepomohlo to. Já to budu vědět. Je jedno, jestli na to máma s tátou přijdou. Já to budu vždycky vědět.

Vstal jsem. Slyšel jsem je – tedy, slyšel jsem televizi. Vždycky se spolu dívali na noční zprávy a dali si šálek bylinkového čaje. Byla to součást jejich zvyklostí, poslední věc, než šli spát. Někdy jsem se doplížil do haly a pozoroval je schovaný za rohem. V polovině případů máma usnula u sportovních zpráv a táta si z ní kvůli tomu utahoval.

Zlehka jsem otevřel dveře. Musím jim to říct. Ať se stane cokoli, musím jim to říct. Udělal jsem krok směrem k hale a vtom zařinčel zvonek.

Ucítil jsem bodnutí v břiše. Paully? Jeho rodiče? Někdo ze školy?

Táta vypnul televizi, než se vydal ke dveřím, máma šla za ním, zívala. Ještě neusnula – šly zprávy o počasí. Uviděla mě ve dveřích a zamrkala, začala se mračit.

Slyšel jsem, jak táta otevřel dveře – byly za rohem, za kuchyní, takže jsem na ně z haly neviděl.

„Pan O’Conner?“ Byl to ženský hlas. „Velice se omlouvám, že jsem se zastavila tak pozdě, ale ráda bych s vámi mluvila o Griffinovi. Jsem z oddělení pro domácí vzdělávání při SDSD.“

Máma škubla hlavou. „Ne, nejste!“

„Co prosím?“ ozval se ženský hlas.

„Nejste. Žádné SDSD není. Je to San Diego Unified School District, nebo San Diego City Schools. A žádné oddělení pro domácí vzdělávání neexistuje. Patří pod oddělení alternativních škol.“

„Fajn. Ať je po vašem,“ řekla ta žena. Její hlas, předtím vřelý a omluvný, ztvrdl jako žula.

Máma o krok ustoupila od dveří a já viděl, jak se jí obrovsky zvětšily oči. Její ruka u boku sebou škubla směrem ke mně a ukazovala zpátky, jasné znamení, abych se vrátil do pokoje.

Ucouvl jsem o krok, ale nechal dveře otevřené, abych pořád slyšel, jenže jsem slyšel tátu, jak říká: „Položte ten nůž! Nejsme ozbrojení. Co chcete?“

Cosi třesklo v pokoji mých rodičů, na druhé straně haly.

U dveří řekl mužský hlas, podle přízvuku Brit z Bristolu: „Kde je ten váš spratek?“

Táta vykřikl: „Griffe…“ Ozvalo se žuchnutí a táta ztichl. Máma křičela a já skočil – do obývacího pokoje. Stránky časopisů poletovaly vzduchem, knížky padaly z regálů.

Táta klečel na zemi, jednou rukou se držel za hlavu. V obývacím pokoji byli dva divní muži a jedna žena a všichni se otočili, když jsem se objevil, mnohem rychleji, než to kdy dokázal táta, a zamířili pušky podivného tvaru. Uskočil jsem do kuchyně, talíře a hrnky se tříštily o stěnu a dřez, slyšel jsem zbraně vypálit, tlumeně, trochu jako paintballová puška, ale ozvalo se podivné šlehnutí a náboje se zase obracely, přímo na mě u ledničky. Máma vykřikla: „Uteč!“ a strčila jednoho z těch mužů proti druhému, ale ta žena vystřelila. Popálilo mi to krk a stál jsem u balvanu, u měsícem zalitého, barvou pocákaného balvanu dvě stě mil od domova.

Skočil jsem zpátky, ale ne do kuchyně. Objevil jsem se ve ztemnělé garáži pod domem a vydrápal se na ponk, abych dosáhl do police nad ním, kde měl táta pušku na paintball. Po schodech zvenčí zadupaly dolů kroky a pak někdo kopl do dveří, aby je vyrazil, ale byla na nich závora – byla to taková čtvrť.

Vložil jsem do pušky bombičku CO2. Vrchní část dveří se lámala, ale držela. Nacpal jsem do pušky válcovitý zásobník kuliček s barvou a kus dveří propadl do místnosti. V mezeře se objevila tlustá hlaveň jedné z těch podivných pušek a já skočil, tentokrát do svého pokoje.

Kroky dupaly halou a já zase skočil, zpátky do obývacího pokoje. Jeden chlap držel mámě pod krkem nůž a táta ležel nehybně na zemi.

Střelil jsem toho chlapa mezi oči, zblízka. Zaječel a kácel se dozadu, chytil se za oči. Ozval se výstřel a něco mi škublo bokem, já zase skočil stranou a střelil do čela chlapa, který přicházel halou. Jednou rukou se chytil za obličej, ale vypálil ze své zbraně a série střel spojených dráty proťala vzduch nad mou hlavou. Skočil jsem za něj, muž se otočil na patě a já ho střelil mezi nohy, dvakrát.

Zlomil se v pase a v té chvíli jsem uviděl mámu.

Ležela na podlaze, zhroucená k jedné straně, a krev byla všude.

Těsně u mé hlavy vybuchla omítka, jak trojice střel udeřila do zdi, za nimi letěl drát, bičoval malbu. Padl jsem na kolena, zpola jsem sebou škubal, zpola jsem byl ochromený.

Tátova louže krve byla ještě větší a z dolní části zad mu trčel nůž.

Chlap, kterého jsem střelil do varlat, se obracel, zvedal zbraň. Znovu jsem ho střelil do tváře, zasáhl ho do lícní kosti. Vypálil, ale dráty proletěly halou nad mou hlavou, strhávaly obrazy z obou protějších stěn. Praštil jsem ho pažbou paintballové pušky, praštil jsem ho pořádně a ještě jednou, a ještě. Upustil pušku a obrátil oči v sloup.

Otočil jsem se zpátky k mámě a tátovi a ke dveřím. Slyšel jsem na schodech kroky. Zvedl jsem paintballovou pušku, ale ze dveří vylétl záblesk a střela zasáhla mou pušku a vymrštila mi ji do čela.

Padl jsem naznak, vidění mě opouštělo, klesal jsem do nějakého temného a beztvarého prostoru, ale místo abych narazil na stěnu, padal jsem až na zem, do písku a kamení.

Pustina. Mámo. Táto… Pusto.

Pokusil jsem se zvednout hlavu a měsíc potemněl

a zhasl.

Pusto.

Jumper: Griffinův příběh
/Jumper: Griffin's Story/
Gould, Steven
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Jana Pavlíková
Obálka: Martina Kysucká
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2008
Počet stran: 216
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Cena: 239 Kč