5.7.2022 | Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje






UKÁZKA: Nathan Long, Zabíječ orků

14.3.2007

Zabíječ orků Warhammer Nathan LongTOPlist   Gotrek a Felix se vrátili zpátky na jižní pobřeží Starého světa a zjistili, že se orci dali na pochod a plení zemi. Jelikož hlavní armády Říše zoufale bojují proti silám Chaosu hlouběji ve vnitrozemí, není nikdo, kdo by jejich tažení zastavil. Aby Gotrek dodržel svou dávnou přísahu, souhlasí, že pomůže trpasličímu princi vybojovat zpátky jeho državy dobyté zelenými kůžemi, ale sotva se oba hrdinové ocitnou v mrazivých hlubinách hor, naleznou tam víc, než k čemu se zavázali.
   Brož. cca 400 str., překlad Leona Malčíková, obálka Geoff Taylor, vyjde v březnu 2007
   
   „Konečně jsme tedy pluli domů, po téměř dvou desetiletích putování s trolobijcem, který se hnonil za svou záhubou na východ, jih a opět na východ, přes Arábii, Indii a Kitaj. Vracel jsem se s ním do Starého světa a našich rodných krajů. Po tomto dni jsem toužil léta, avšak když konečně přišel, neměl nám přinést radost ani klid, jak jsme doufali. Místo toho nás od okamžiku, kdy jsme se nohama dotkli země, čekala jen hrůza a sváry. Můj společník se setkal se starým přítelem a byl požádán, aby dodržel dávný slib; těžko jsme mohli vědět, jaké z toho vzejdou hrůzy a krveprolití.
   Než ta noční můra dospěla ke svému hořkému krvavému konci, měl jsem příležitost vidět trolobijce šťastnějšího než kdy dřív, ale také mnohem zbědovanějšího. Byla to podivná doba a tyhle smutné vzpomínky probouzím jen velmi váhavě, abych je zde zaznamenal.“
   —Z knihy Mé cesty s Gotrekem, díl VII, Herr Felix Jaeger (Altdorf Press, 2527)
   
   Jedna
   „Orci?“ pokrčil rameny Gotrek. „Už jsem bojoval se spoustou orků.“
   Felix hleděl na trolobijce v šeru stísněné čelní kajuty obchodní lodi. Svalnatý trpaslík seděl na lavičce, ohnivě zbarvené vousy mu visely na prsa. Obrovský korbel s pivem svíral v pěsti a u boku mu stál naražený soudek. Jediné osvětlení pocházelo z malého lodního okénka – vlnící se zelený odraz vln shora, působící mořskou nemoc.
   „Ale oni zahájili blokádu Barak Varr,“ řekl Felix. „Nebudeme moci přistát. Chceš se přece dostat do Barak Varr, ne? To se chceš zase plahočit po souši?“ Felix přistát chtěl, to věděl určitě. Dva měsíce v téhle napůl potopené rakvi, kde v podpalubí musel sklánět hlavu i trpaslík, ho doháněly k šílenství.
   „Nevím, co chci,“ zahřímal Gotrek. „Kromě dalšího pití.“
   Dal si další pití.
   Felix se zakabonil. „To je vážně skvělé. Jestli tohle přežiju, napíšu výpravnou epickou báseň o tvé smrti – jak ses hrdinsky utopil v podpalubí, opilý jako půlčík o dožínkách, zatímco tví kamarádi na palubě nad tebou bojovali a umírali.“
   Gotrek pomalu zvedl hlavu a upřel na Felixe jediné třpytící se oko. Po dlouhé chvíli, kdy si Felix myslel, že po něm trolobijce skočí a rozerve mu hrdlo holýma rukama, Gotrek zabručel: „Se slovy to vážně umíš, človíčku.“
   Položil korbel a zvedl sekeru.
   
   Barak Varr byl trpasličí přístav postavený uvnitř strmého útesu na nejvýchodnějším cípu Černého zálivu, který se jako zahnutý vodní dráp zatínal do neúrodních krajů jižně od Černých hor a Císařství, kde nevládly žádné zákony. Přístav i město se nacházely v tak vysoké jeskyni, že i nejvyšší válečná loď mohla vplout dovnitř a přistát v nesčetných docích. Po stranách vchodu se tyčily padesát stop vysoké sochy trpasličích válečníků stojících na kamenných lodních přídích. Robustní maják stál napravo, na konci kamenného výběžku. Jeho světlo prý bylo vidět na dvacet mil daleko.
   Felix však z těchto architektonických zázraků skoro nic neviděl, protože mezi širokým zastíněným vchodem do Barak Varr a nimi plula horda orků na lodích a výhled mu zastiňovala směsice potrhaných plachet, stěžňů, neumělých praporců a zavěšených mrtvol. Řada se zdála být téměř neproniknutelná; byla to plující barikáda zajatých válečných i obchodních lodí, vorů a veslic posvazovaných k sobě, která se táhla před přístavem v oblouku dlouhém skoro míli. Z mnoha palub stoupal kouř z kuchyňských ohňů a voda okolo byla plná nafouklých mrtvol a trosek.
   „Vidíte?“ zeptal se kapitán Doucette, bretonský obchodník s extravagantním knírem, který vezl Gotreka s Felixem z Tiley. „Jako by to postavili ze všech uloupených i válečných lodí, které se pokusily proplout, a já tu musím přistát. Potřebuji prodat náklad indického koření a vyzvednout trpasliší ocel pro Bretonnii. Pokud to neudělám, bude tahle cesta prodělečná.“
   „Můžeme někudy prorazit?“ zeptal se Felix. Světlé dlouhé vlasy a červený sudenlandský plášť mu povlávaly v poryvech letního větru. „Loď to zvládne?“
   „Ale oui,“ řekl Doucette. „Naše Reine Celeste je velmi silná. Ubránili jsme se spoustě pirátů a menší lodi jsme cestou zničili. Obchodování není snadný život, že? Jenže… orci?“
   „S orky si nedělej starosti,“ řekl Gotrek.
   Doucette se otočil a změřil si Gotreka od naježeného karmínového hřebene vlasů přes chybějící oko k pevným botám a zase zpátky. „Odpusť mi, příteli. Není pochyb, že svým zjevem naháníš hrůzu. Paže máš jako kmeny stromu, že? Hrudník jako býk, ale pořád jsi jen jeden muž – ehm, trpaslík.“
   „Jeden trolobijce,“ zabručel Gotrek. „Teď napni plachty a jedeme. Mám dole soudek, který bych rád dopil.“
   Doucette se prosebně zadíval na Felixe.
   Felix pokrčil rameny. „Už jsem s ním prošel horšími věcmi.“
   „Kapitáne!“ zavolala hlídka ze strážního koše. „Další lodě za námi!“
   Doucette, Gotrek a Felix se otočili a zadívali se přes záď. Z malé zátoky vypluly dvě menší šalupy a tileanská válečná loď a hnaly se k nim s plachtami pod plným větrem. Všechny dřevěné ozdoby z nich byly sundány a nahradila je beranidla, katapulty a trebuchety. Hlavu překrásné příďové figury s odhaleným poprsím nahradila trolí lebka a na čelenu se houpaly hnijící mrtvoly pověšené za krk. Orci stáli podél bortu a vyráželi ze sebe hrdelní válečný pokřik. Kolem nich poskakovali a vřískali goblini.
   Doucette zasyčel skrz zuby. „Takže past, že? Skřípnou nás jako rak. Teď nemáme na vybranou.“ Otočil se, prohlédl si plovoucí bariéru, a pak křikl na kormidelníka. „Dvě čárky na pravobok, Luque. Směr na prámy! Feruzzi! Napni všechny plachty!“
   Felix sledoval Doucettův pohled a viděl, jak kormidelník otáčí kolem a první důstojník žene námořníky nahoru po lanech rozvinout další plachty. Čtyři zchátralé vory s navršenými ukradenými sudy a bednami byly volně svázané k sobě mezi válečnou lodí Císařství a napolo sežehlou estalianskou galérou. Obě lodi se hemžily orky a gobliny, kteří hulákali a mávali zbraněmi na Doucettovu obchodní loď.
   Plachty napjaté větrem zapraskaly jako výstřel z pistole a loď začala nabírat rychlost.
   „Na bojová stanoviště!“ zavolal Doucette. „Připravte se na abordáž! Pozor na lodní háky!“
   Na bocích válečné lodi i galéry pobíhaly malí i velcí zelenokožci, kteří přeskakovali přes vory k místu, odkud se chtěli nalodit na obchodní loď. Přesně podle kapitánova varování točila polovina z nich nad hlavou háky.
   Felix vzhlédl. Šalupy i válečná loď je doháněly. Pokud se obchodníkovi podaří prorazit blokádu, mohli by pronásledovatelům utéct, ale jestli je chytí…
   „U Dámy, to ne!“ zaúpěl najednou Doucette.
   Felix se otočil. Všude po válečné lodi se ze čtvercových otvorů vysunovaly hlavně děl.
   „Rozstřílejí nás na kusy,“ řekl Doucette.
   „Ale… jsou to orci,“ podotkl Felix. „Orci nedokážou pořádně zamířit, ani kdyby si tím mohli zachránit život.“
   Doucette pokrčil rameny. „Na tuhle vzdálenost mířit nemusí.“
   Felix se zoufale rozhlédl. „No, můžeme po nich střílet? Dřív my po nich, než oni po nás?“
   „Vtipkuješ, mon ami,“ zasmál se Doucette. Ukázal na pár katapultů, které byly jedinou artilérií obchodní lodi. „Tyhle toho proti císařskému dubu moc nezmůžou.“
   Rychle se blížili k blokádě. Bylo příliš pozdě pokusit se uhnout. Felix už zelené kůže cítil – špinavý zvířecí pach smíšený se smradem z odpadků, mršin a smrti. Viděl, jak se jim v tetovaných uších třpytí náušnice a rozeznával primitivní znaky nakreslené na štítech a poničených zbrojích.
   „Hoďte mě na ně,“ řekl Gotrek.
   Felix a Doucette se na něj zadívali. Trpaslík měl šílený lesk v oku.
   „Co?“ zeptal se Doucette. „Hodit na ně?“
   „Posaďte mě na jeden ten váš kamenometný vynález a přeřízněte lano. Já už si s těmi špinavými parchanty poradím.“
   „Ty… chceš, abychom tě vystřelili z katapultu?“ zeptal se nevěřícně Doucette. „Jako bombu?“
   „Grobi to tak dělají. To, co dokáže goblin, zvládne i trpaslík, a mnohem lépe.“
   „Ale Gotreku, mohl bys—“ řekl Felix.
   Gotrek zvedl obočí. „Co?“
   „Ehm, nic, toho si nevšímej.“ Felix chtěl říct, že by se Gotrek mohl zabít, ale o to mu vlastně šlo, že?
   Gotrek došel k jednomu katapultu a vyšplhal na jeho lžíci. Vypadal na ní jako hodně ošklivý buldok sedící na naběračce. „Jen mě určitě přehoďte přes bok lodi a ne do něj.“
   „Budeme se snažit, mistře trpaslíku,“ řekl velitel posádky katapultu. „Ehm, pokud zemřete, tak nás nezabijete?“
   „Zabiju vás, jestli okamžitě nevystřelíte!“ zabručel Gotrek. „Pal!“
   „Oui, oui.“
   Posádka zbraň zamířila, přičemž funěli námahou nad Gotrekovou váhou, natočili ji proti válečné lodi, a pak ještě trochu přitáhli metací rameno.
   „Držte si sekeru, mistře trpaslíku,“ zavolal velitel posádky.
   „Možná by se sešla helma,“ řekl Felix. „Nebo—“
   Velitel posádky spustil paži. „Pal!“
   Střelec zatáhl za páku a rameno katapultu se vymrštilo. Gotrek proletěl vzduchem v dlouhém vysokém oblouku přímo na válečnou loď a přitom řval svůj válečný pokřik.
   Felix se zaraženě díval, jak se Gotrek rozpleskl o zaplátovanou plachtu na hlavním stěžni válečné lodi a sklouzl na palubu doprostřed pobíhajícího davu orků. „To by mě samotného zajímalo,“ prohodil, „jak tohle dostanu do veršů.“
   Spolu s posádkou katapultu natahoval krk a snažil se Gotreka v chaosu, který na palubě zavládl, zahlédnout, ale viděli jen vřavu zelených těl ježící se hrubými orčími sekáči z kovaného železa, zvedajících se a zase dopadajících na něco, co neviděli. Alespoň nepřestávají, pomyslel si Felix. Pokud pořád bojují, je Gotrek naživu.
   Pak orci bojovat přestali a místo toho začali zmateně pobíhat sem a tam.
   „Je…?“ zeptal se Doucette.
   „Nevím,“ kousl se do rtu Felix. Že by Gotrek, který už porazil draky, démony i troly, zahynul v boji s obyčejnými orky?
   Shora se ozval křik hlídky: „Pozor, náraz!“
   Loď narazila s ošklivým křupnutím do vorů, drtila dřevo, trhala provazy a shazovala sudy, bedny i příliš dychtivé orky do studené zčeřené vody. Bok válečné lodi se tyčil přesně napravo od nich jako zeď hradu a děla byla v jedné rovině s Doucetteho palubou.
   Zleva i zprava zasvištěly vzduchem lodní háky a Felix se sehnul právě včas, aby se mu jeden nezasekl do ramene. Háky se zabodly do zábradlí, paluby i plachet a lana k nim připevněná se napjala, jak loď pokračovala v cestě vpřed. Posádka Reine Celeste po nich sekala sekerami a tesáky, ale než přesekli jedno lano, zabodly se vedle dva další háky.
   Felixovi zaznělo u levého ucha zahřmění a jedno z děl válečné lodi, vzdálené necelých patnáct stop, zmizelo v bílém dýmu. Dělová koule jim hvízdla u hlavy a přervala lano žebříku.
   Felix polkl. Vypadalo to, že Gotrek selhal.
   „Abordáž!“ vykřikl Doucette.
   Obchodní loď prorazila orčí linii a byla uvnitř blokády, ale značně zpomalovala, jak za sebou táhnla na lanech lodních háků vory i zbytek lodí. Válečná loď se při tom otáčela a její děla zůstala namířená na Doucetteho loď, zatímco vlny zelených nestvůr šplhaly po lanech a lezly přes bort. Felix tasil meč s dračím jílcem a přidal se k ostatním, kteří vyrazili proti nim. Muži všech barev a všech národností bodali, sekali a stříleli na odvěkého nepřítele lidstva – Tileánci v přiléhavách čapkách a baňatých kalhotách, Bretoniánci v pruhovaných pantalónech, muži z Arábie, Indie a jiných míst – ti všichni bojovali se zoufalstvím zrozeným ze strachu.
   Nebylo se kam stáhnout a vzdát se znamenalo přímou cestu do orčího kotle na jídlo. Felix ustoupil stranou před ránou sekáče, která by jej mohl rozpůlit, a proťal svému vysokému protivníkovi krk. Dva goblini na něj zaútočili z boku. Jednoho zabil a druhého odkopl. Objevil se před ním další.
   Felix už nebyl štíhlý a pružný mladý básník, co býval, když během jedné noci slíbil v opilecké družnosti Gotrekovi, že napíše epickou báseň o jeho smrti. Desetiletí bojů po trolobijcově boku ho zocelily a stal se z něj zkušený šermíř. Ale i tak se nevyrovnal – alespoň fyzicky – sedm stop vysoké nestvůře, které čelil. Byla alespoň dvojnásobně těžká s pažemi silnějšími než Felixovy nohy a z vysunuté spodní čelisti jí vyčnívaly popraskané tesáky. Navíc páchla jako prasečí zadek.
   Orkovi divoce plála šílená očka, když se s řevem rozmáchl hrubým železným sekáčem. Felix se sehnul a sekl po něm, ale ork byl rychlý a srazil mu meč stranou. Znovu se ozvalo zahřmění; dělová koule prorazila zábradlí deset stop nalevo od Felixe a vyryla brázdu v davu, jak zabíjela orky i obchodníky. Na kluzké palubě se mísila černá a rudá krev. Felix vykryl orkův výpad, tak silný, až mu zabrněla dlaň i paže. Za jeho zády padl velitel posádky katapultu, rozťatý na dva kusy.
   Další série zadunění rozhoupala loď a Felixe napadlo, jak se asi orkům povedlo vypálit tak disciplinovanou salvu. Ohlédl se na válečnou loď. Z dělových poklopů se valil dým, avšak nevylétaly z nich žádné dělové koule. Ork po něm sekl. Felix uskočil a zakopl o tělo velitele katapultu. Dopadl na záda do kaluže krve.
   Ork zafuněl a zvedl sekáč nad hlavu.
   S mohutným ka-rumpvybuchla válečná loď v kouli ohně takovou silou, až se kolem rozletěly kusy prken, lan a orků. Bojovníky na palubě obchodní lodi srazila tlaková vlna na zem. Felix měl pocit, jako by mu někdo probodl ušní bubínky. Ork nad ním zavrávoral a překvapeně se zadíval na svou hruď. Mezi žebry mu trčel dělový vytěrák a z jeho rozježeného konce kapala krev. Pak padl kupředu.
   Felix se mu odkutálel z cesty a vyskočil na nohy. Pohlédl na válečnou loď obklopenou plameny. Takže Gotrek to nakonec dokázal. Ale za jakou cenu? Mohl by tohle vůbec přežít?
   Z pekelné výhně vypadl hlavní stožár válečné lodi a třeskl o palubu obchodní lodi jako podťatý strom – a po něm napolo vyběhla, napolo se vyšplhala podsaditá postava s obličejem a kůží černou jako železo, červeným hřebenem vlasů a doutnajícím plnovousem. Vrchol stěžně prorazil zábradlí lodi a rozdrtil klubko goblinů, kteří tam právě šplhali. S divokým řevem skočil Gotrek na střední palubu obchodní lodi přímo doprostřed houfu orků, kteří zatlačovali Doucetteho posádku na záď a působili jim značné ztráty.
   Trolobijce se při dopadu otočil s napřaženou sekerou v rukou. Tucet orků a goblinů okamžitě padl s proseknutými krky, páteřemi a nohama. Než se jejich druhové obrátili ke Gotrekovi a padlo jich sedm dalších. Povzbuzená posádka obchodníků se vrhla vpřed a zaútočila na zmatené orky. Naneštěstí po vorech běželi další. Kupecká loď byla navíc stále zapletena do sítě lodních háků a přišpendlena na místo spadlým stěžněm.
   Felix skočil na zábradlí příďové nástavby a ječel na Doucetta, který se vrhl do klubka orků a goblinů směrem ke Gotrekovi. „Přeřízni lana a shoď stěžeň! Zapomeň na orky!“
   Doucette zaváhal, a pak přikývl. Chvíli ječel na posádku ve čtyřech jazycích a pak se vrátil, přesekával zbývající provazy a všichni se opírali do stěžně, aby jej svrhli přes zábradlí na pravoboku, zatímco zelené kůže se tlačily dál a snažily se šíleného trolobijce srazit k zemi.
   Felix zaujal své obvyklé místo – za trolobijcem a kousek nalevo, aby byl mimo dosah jeho sekery, ale dost blízko a mohl mu krýt záda a boky.
   Orci byli zděšení, což dávali najevo tím, že se ze všech sil snažili zabít zdroj svého strachu. Ale čím usilovněji se snažili, tím rychleji umírali. Lezli jeden druhému do cesty a zcela zapomínali na Felixe, dokud jim neprobodl ledviny. Bojovali mezi sebou o šanci zabít Gotreka. Trpaslík měl palubu pod nohama kluzkou krví a hromada orčích a gobliních těl mu sahala výš než k hrudi.
   Gotrek zachytil Felixův pohled, když rozsekl orka vedví, od hlavy po slabiny. „Není to špatná pranice, co, človíčku?“
   „Myslel jsem, že jsi konečně umřel,“ řekl Felix a ucukl hlavou před švihem tesáku.
   Gotrek si odfrkl a vykuchal dalšího orka. „Nepravděpodobné. Ti pitomí orci měli všechen střelný prach na střelecké palubě. Jedné hnusné zelené kůži jsem usekl hlavu a strčil jsem ji do kuchyňského ohniště, až chytla.“ S dunivým smíchem usekl hlavu dvěma goblinům. „Pak jsem ji odkutálel podél řady děl, jako bych hrál kuželky. Přesně tak!“
   Se skřípáním a praskáním štípajících se prken se posádce konečně podařilo shodit stěžeň válečné lodi přes zábradlí. Lana lodních háků drnčela, jako když se uvolní tětiva luku, a praskla, sotva Reine Celeste vyrazila vpřed a srovnala se s větrem.
   Posádka zajásala a vrátila se k boji s posledními zbytky orků. Za několik okamžiků bylo po všem. Felix i ostatní si otřeli čepele a ohlédli se právě včas, aby viděli, jak lodě orčích pronásledovatelů narazily do sebe, a pokoušely se všechny najednou vystřelit do blokády. Ozýval se odtud vzteklý řev a posádky tří lodí začaly sekat do sebe, zatímco se jejich lodi začaly zaplétat do změti vorů, lan a plujícího odpadu.
   Dál od šarvátky tří lodí se v zálivu pomalu potápěla válečná loď s chocholem černého dýmu. Orci z ostatních lodí spěšně odsekávali spojovací lana, aby někoho ještě nestáhla s sebou.
   Kapitán Doucette si stoupl před Gotreka a hluboce se mu uklonil. Na předloktí měl hlubokou řeznou ránu. „Mistře trpaslíku, jsme vašimi dlužníky. Zachránil jste nám život i náklad před jistým zničením.“
   Gotrek pokrčil rameny. „Byli to jen orci.“
   „Nicméně jsme vám nesmírně vděční. Pokud vám to můžeme jakkoli splatit, stačí říct.“
   „Hmm,“ prohrábl si Gotrek doutnající vousy. „Můžeš mi dát další soudek piva. Ten, co mám dole, jsem už skoro dopil.“

Long, Nathan: Warhammer - Zabíječ orků (Warhammer - Orcslayer)
nakladatel: Polaris
překlad: Leona Malčíková
obálka: Geoff Taylor
288 stran; paperback; 105 x 175
plánováno na březen-duben 2007

Nathan Long














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...