Dávno již tomu, v druhém věku dějin, mladý nainský průzkumník jménem Ven Polypheme procestoval mnohé kouty známého i neznámého světa a zaznamenával si svá dobrodružství a úžasné dojmy, které spatřil na vlastní oči. Jeho spisy nakonec vytvořily základ pro Knihu veškerého lidského poznání a Veškerá kouzla světa. Byly to dvě nejdůležitější knihy všech časů, protože zachycovaly tajemství kouzla a záznamy o mýtických bytostech a úžasných místech, která později zmizela ze zemského povrchu.
    Jediné kopie každé z těchto knih se ztratily v moři před mnoha staletími, ale dochovalo se několik fragmentů Venových původních deníků. Archeologové je nedávno objevili a některé zápisy z deníků jsou uvedeny v této knize, a to vlastním rukopisem Vena Polyphema, tak jak byly původně zapsány. Z některých se dochovalo jen několik slov, věta či dvě. Dochovalo se i několik nákresů z jeho sešitů, které jsou zde rovněž reprodukovány. S velkou péčí se přistupovalo k rekonstrukcím úseků deníku, které se dochovaly, aby se dal správně převyprávět celý příběh.
    Jeden zvláštní sešit obsahuje pouze kresby draků plus nákresy něčeho, co zdánlivě vypadá jako karty vytvořené z dračích šupin. Tyto karty je třeba ještě přeložit. Byly nalezeny pohřbené společně s deníky ve vodotěsné skříňce, která byla zdobená zlatem. Doposud není známo, jaké souvislosti mají tito draci a karty ve Venových denících, ale je jasné, že mají obrovský význam.
    Těchto několik úryvků textu a nákresy poskytují mapu dávného času a skrytých míst, kde se stále ještě dají nalézt zbytky dávných kouzel. 

    Úvodní stránky deníku Vena Polyphema, sepsané v kobce
    na hradě Elysian
   
   Nechat se strčit do vězení, aby tam člověk shnil, není moc velká zábava.
   Nechat se strčit do vězení, když je člověk nevinný, je ještě horší.
   Nechat se strčit do vězení a čekat, kdy člověku setnou hlavu, je nejhorší ze všeho.
   To všechno je o to víc deprimující, když jste daleko od domova a každý, kdo vás miluje, si myslí, že jste mrtev.
   Nepomáhá ani to, že jste odlišné rasy než většina lidí v tomto království, kteří si myslí, že vaše rasa je přinejmenším divná a také dost nebezpečná.
   Taky to není moc dobré, když jste teprve ještě dítě, a tohle všechno se vám přihodí. Zdá se, že lidé dětem moc nenaslouchají.
   Být ve vězení je zlé, ale mnohem horší je, když víte, že váš osud bude stanoven podle toho, jak dobře dokážete popsat svou nevinu a co se vám všechno přihodilo, jen písemně.
   Přeji si, kéž bych býval dával větší pozor v hodinách psaní.
    Před několika týdny jsem měl narozeniny. Přál jsem si tehdy, a dokonce i očekával, že tohle bude dobrý rok. Ale toho rána jsem provedl něco hloupého, něco, co mi zřejmě nepřineslo nic dobrého, jen neštěstí.
    Takže teď tady sedím, tisíce mil od domova, sám v páchnoucí kobce jen s několika kusy papyru a inkoustem. Král, který rozhodne o tom, zda mám zůstat ve vězení, je na cestách. Až se vrátí, očekává se ode mne, že dokončím příběh toho, co se odehrálo, nebo alespoň mou verzi celého příběhu, a to písemně, aby mohl všechno náležitě posoudit a stanovit, jaký bude můj osud.
    Ani nevím, kde začít.
    Hádám, že to převyprávím nejlépe, jak si to pamatuji. Ale skutečně si nejsem jistý, jestli mám nějakou naději. Nechat si useknout hlavu je špatné, ale alespoň to má člověk rychle za sebou. Hnít v kobce vězení je odporný způsob, jak by měl člověk trávit čas. Ale zase by to mohlo být lepší, než kdyby mě osvobodili. Když mě osvobodí a vrátí mě zpátky na tu křižovatku, mohlo by to být horší než umírání.
    Protože ať už na mě na té křižovatce čeká cokoli, může mě to pronásledovat až na opačnou stranu smrti.
   
   
    Na dveře cely zabušil žalářník.
    Ven vyskočil, když zaslechl ten zvuk, a málem převrhl kalamář. Narovnal ho, ale udělal šmouhy na většině toho, co právě sepsal.
    „Tak co, dal by sis večeři?“ zeptal se žalářník. Byl to malý podsaditý muž s lesklým černým plnovousem, který vypadal, jako by ho používal na čištění komínů a okapů.
    Ven přikývnul a spěchal k malému otvoru u podlahy u mříží vězeňské cely. Prostrčil otlučený tác otvorem, zatímco ho žalářník sledoval, a pak se vrátil ke svému psaní.
    Urostlý mužík zvedl tác z podlahy před kobkou a obrátil se. Pak se znovu otočil a hlasitě zarachotil klíči.
    „Kdybys potřeboval eště ňákej papír, můžu ti ho donést,“ pravil chraplavým hlasem.
    „Ano, pokud smím poprosit,“ odpověděl Ven vděčně. „Ehm, víš, kdy se Jeho Veličenstvo vrátí?“
    V žalářníkových černých očích to blýsklo.
    „Chlapče, v tvým případě bysem nijak nepospíchal,“ sdělil mu zachmuřeně. „Král nemá moc trpělivosti se zlodějema, a s vrahama ještě menší.“ Zíral na Vena v ponurém pološeru vězení. „Radši si dobře užij ten čas, co ti eště zbejvá.“
    Pospíšil si zpátky na schody vedoucí nahoru a opustil Vena samotného s inkoustem, s potřísněným papírem a jeho vlastními myšlenkami. 

Kapitola 1

   Albatros
   
   Ráno v den svých padesátých narozenin jsem strávil – jako ostatně celých posledních dvacet let – potměšilým pátráním v zrcadle, prohlížel jsem si bradu a hledal nějaké znamení, sebemenší znamení, narůstajících vousů.
    A jako obvykle, stejně jako v uplynulých dvaceti letech, jsem nic nenašel.
    Absolutně nic.
    Možná vám to bude připadat divné, že se mi podařilo dosáhnout věku padesáti let a zachovat si stále svůj obličej hladký a bezvousý jako meloun, a budete se divit právem. Mnoha mužům mé rasy začaly vousy růst třeba až ve věku třiceti let a většině z nich se podařilo udržet si rovnou vrstvu krátce rostoucího strniště, kterému říkali Ostružiník, do věku čtyřiceti pěti let. Nikdy se mezi Nainy neslyšelo o žádném chlapci, kterému by se objevily vousy, nebo alespoň jejich náznak, před padesátým rokem života.
    Ale celkem vzato, tohle nebyla určitě první věc o mně, která by připadala ostatním Nainům ve městě Vaarn podivná.
    Kdybych byl člověk, ve věku padesáti let bych vstupoval do pozdější fáze mého života a moje holá brada by nepřinášela žádné důsledky. Pravda je taková, že by na to pohlíželi spíše jako na výhodu, protože lidští muži mají poměrně překvapující zvyk, že si odstraňují svoje vousy ostrým nožem, kterému se říká žiletka. Dělají to každé ráno, což jsou praktiky, které děsí každého Naina. Toto záměrné přejíždění nožem po hrdle také permanentně zoceluje nedůvěru, kterou Nainové chovají vůči lidské rase. Mužův plnovous je historií jeho života – tak o tom smýšlejí Nainové.
    A toho rána to nevypadalo, že by mi kdy mohl narůst nějaký plnovous, takže se mi patrně nedostane ani příběhu o jeho historii, který by stál za vyprávění.
    Jak rychle Osud všechno dokáže změnit.
    Když je Nainovi padesát let, je to stejné, jako když lidský chlapec dosáhne věku dvanácti či třinácti let. Žijeme asi tak čtyřikrát déle než lidé a rosteme pomaleji. Možná byste si mysleli, že čtyřikrát delší život oproti lidem bude znamenat, že se nám dostává zvláštní moudrosti, když dosáhneme těchto chlapeckých let. Lidé ve věku dvanácti let mnoho moudrosti ještě nepobrali. Já jsem si to určitě myslel. V předvečer svých čtyřicátých druhých narozenin jsem přednesl tuto svou teorii matce, která se na mě jen pochybovačně zadívala.
    „Ne,“ pravila a v jejím hlase zněl výsměch. „To prostě jenom znamená, že máš čtyřikrát více let na to, abys byl tvrdohlavý a hloupý.“
    Měla pravdu.
    Ale zatímco Nainové mohou být poněkud tvrdohlaví, vím, že určitě nejsou hloupí. Jen se prostě necítí moc jistě v ovzduší světa tam nahoře, kde vane vítr, je jasná obloha a vládne tam zmatek těch velikých lidí, kteří se potulují všude možně.
    Nainové dávají přednost temným tunelům v zemi, teplému a pevnému pocitu, že všude nad nimi se rozprostírají hory. Rádi poslouchají řinčení kovadlin ve výhních pecí a kopání do větších hloubek do nitra hor. Vadí jim, když musí strávit sebemenší úsek času na zemském povrchu. Mají z toho pocit, že všechno tam nahoře je neukázněné a nemravné.
    Když se tedy můj pradědeček Magnus Polypheme rozhodl, že opustí Castenen, podzemní království Nainů, a prorazil si cestu do světa lidí, všichni to považovali za velice podivné chování.
    Byl to skandál!
    Magnus Šílený, pod tímto jménem byl znám, nebyl ani náhodou prvním Nainem, který opustil Castenen. Také nebyl prvním Nainem, který si zvolil život mezi lidmi, kteří tvořili většinu populace za Velkým předělem, kde jsem se narodil. Pravda je taková, že Nainové žili ve městech všude po celém kontinentu. Velice často se z nich stávali obchodníci, kteří prodávali nejrůznější zboží, jež se vyrábělo v podzemním království Castenen. Takové zboží nakupovali lidé z měst i vesnic.
    To ale můj pradědeček nedělal. Namísto toho se rozhodl, že se přestěhuje do města Vaarn.
    Že popluje po moři.
    Že bude pracovat na stavbě lodí.
    Tak tohle dost dobře nechápali ani Nainové, kteří žili nahoře na zemi.
   
    Ráno, v den svých padesátých narozenin, pospíchal Ven Polypheme vzrušeně do doků. Sluneční světlo na chvíli zmizelo, jako by Slunce na chvíli něco zakrylo.
    Ven si zaclonil oči a vzhlédl nahoru k temné obloze právě ve chvíli, kdy zahlédl největší ptačí péro, které kdy viděl. Brk se snášel směrem k němu v horkém větru.
    Momentální slepota zmizela, když se zase objevilo Slunce. Ven se natáhl a pero zachytil – bylo to olejově bílé péro, na kterém byly modrozelené znaky.
    Bylo tak dlouhé jako jeho paže.
    Neměl čas se divit, odkud se tu vlastně vzalo. V uších mu zazněl otcův hlas.
    „Vene! Vene! Viděl jsi to?“
    Ven se rozhlédl po dlouhé přístavní hrázi. Pepin Polypheme, poměrně korpulentní Nain, kterému bylo něco kolem dvě stě padesáti let, spěchal k Venovi, mohutně oddychoval a utíral si pot z čela kapesníkem.
    „Viděl jsi to, chlapče?“ zeptal se ho znovu otec.
    Ven mu ukázal to péro.
    „Ne to péro, ale toho ptáka!“ Pepin lapal po dechu, když se konečně u syna zastavil. „Toho albatrose – viděl jsi ho?“
    Ven zavrtěl hlavou. „Viděl jsem jen stín, když mi přelétal nad hlavou, ale snažil jsem se ze všech sil chytit to péro, takže toho ptáka jsem neviděl.“
    Starší Polypheme také zavrtěl hlavou a vzdychl. V horkém vzduchu mu na čele naskákaly kapičky potu.
    „Obávám se, že z toho bude příběh tvého života, můj synu,“ pravil žalostně. „Chytit bezcenné péro a nevšimnout si obrovského a vzácného ptáka, který přináší štěstí. Ach, už je to tak. Pojďme.“
    Ven si také povzdychl a jen dumal, zda se mu někdy podaří udělat něco jiného než neustále brát naději svému otci. Zasunul péro za stuhu své čapky a následoval Pepina po přístavní hrázi až k molu, kde kotvila loď, kterou si jeho rodina vystavěla. Jako všichni Nainové i Ven byl podsaditý, ale na svůj věk byl poměrně velký, takže otci docela dobře stačil.
    „Už se rozhodli, jaké jméno ta loď dostane?“ zeptal se Pepina, který mával hlavnímu lodnímu staviteli.
    Otec se na něj obořil: „Takovéhle věci bys už měl vědět. Nikdo neví, jaké jméno loď má, dokud není pokřtěna. To přináší jen smůlu.“
    „Ale někdo musí vědět, jak se té lodi bude říkat,“ odpověděl Ven spíš sám pro sebe, když teď otec promlouval s hlavním stavitelem lodi. „Někdo bude muset namalovat její jméno na příď, ještě než začne ceremoniál pokřtění.“
    „Ty to ale nebudeš.“
    Ven jen nadskočil, když zaslechl hlas svého druhého nejstaršího bratra za sebou.
    „Dobré ráno, Nigeli.“
    „Dobré ráno a hodně štěstí a zdraví, Vene. Řekl bych ti „Žehnám tvým vousům“, ale pochopitelně ještě žádné nemáš. Teď přesuň tu svoji nadměrnou zadnici na konec cesty na hrázi, kde čekají všichni ostatní. Kreslíme hvězdy, abychom zjistili, kdo má provést inspekci. Když už jsi dosáhl takového věku, musíš také házet stejně jako my všichni ostatní. Teď už ti nic neprojde, bratříčku. Dokonce i když máš dneska narozeniny.“
    Ven vzrušeně přikývl. Už dlouho si uvědomoval, že je zapotřebí provést ještě jednu, poslední kontrolu lodi a veškeré její výbavy, která se musí udělat na otevřeném moři a mimo přístav těsně před jejím pokřtěním. Byla to poslední příležitost pro stavitele lodi, aby se ujistil, že plavidlo na moři obstojí, než loď předá do rukou nového majitele.
    Venovi bratři se inspekcí báli. Měli strach z počasí a neuměli plavat, takže osmihodinová plavba na moři, která byla většinou dost drsná, byla pro ně přímo utrpením. Kdykoli mělo k něčemu takovému dojít, tahali si stébla slámy – ten, kdo v této hře prohrál, musel provést inspekci.
    Na rozdíl od svých bratrů však Ven uměl plavat a zbožňoval plavbu po moři. Jeho srdce vždycky snilo o nějakém dobrodružství mimo Vaarn, rušné přístavní město, ve kterém žil odjakživa. Vzrušením mu až naskočila husí kůže – ta příležitost, že vyjede s lodí a malou posádkou ven na otevřené moře. „Doufám, že si vytáhnu to správné stéblo!“ Přemýšlel, ale nahlas nic neřekl a šel za Nigelem za dalšími třemi bratry.
    Viděl je už z dálky – své sourozence, kteří vypadali jako Ven – jejich vlasy měly barvu písku u oceánu a jejich hlavy se vyjímaly mezi jinými lidmi s tmavými vlasy, kteří se potulovali po přístavu. Byli dobře vidět, přestože byli menší než ostatní lidé. Kromě toho většina zdejších lidí raději nechávala kolem Polyphemových chlapců hodně prostoru pro případ, že by se zase začali mezi sebou prát, což se stávalo dost často. Při jejich dobře míněných klukovinách se občas stalo, že nějaký nevinný kolemjdoucí byl strčen do vody.
    Vernon, Osgood a Jasper nevypadali, že jsou nějak zvlášť rádi, že ho vidí. Vzhlédli od modelu lodního trupu, který si se zájmem prohlíželi, a pak se zase začali hádat. Hádanice – to byl způsob komunikace v rodině Polyphemových.
    Ven nervózně pozoroval Jaspera, který si sedl na bobek a ukázal na řadu miniaturních olověných nýtků, které na modelu připevňovaly malou palubu k lodnímu kýlu. Byl ještě nervóznější, když si jeho bratr odplivl na molo a dál ukazoval na model lodi. Na této části modelu pracoval právě Ven a sám vlastnoručně ukul mnoho skutečných kovových nýtků pro loď.
    Hlavní dovednost rodiny Polyphemových byla stavět zmenšené modely lodí, které sami budovali. Dokázali vyrobit jakékoli plavidlo i jeho perfektní miniaturní detaily od přídě až po záď, včetně všech doplňků až do posledního nýtku a očka. Modely byly desetinásobně menší nežli skutečná loď, která pak byla sestavená. Jedině tak si Polyphemové mohli být jisti, že návrh je dobrý, a vychytat mnohé problémy ještě před tím, než loď veplula do přístavu a byla přichystaná k inspekci.
    Takové byly alespoň naděje. Ve skutečnosti to tak vždycky nefungovalo.
    Při Osgoodově první inspekci chyba v návrhu čerpadla v podlodí způsobila, že loď pak začala nabírat vodu znepokojivou rychlostí. Do chvíle, kdy se vodu nabírající šalupa vrátila k přístavní hrázi, byla už dost pod vodou a Osgood breptal jako zpanikařená opice.
    Ale ve většině případů právě tyto modely posloužily k tomu, že se předešlo problémům při velkých projektech výstavby lodí. Ať už to byla fregata, šalupa, galéra nebo rybářský člun, než byl zaražen první železný nýtek nebo ocelový hřebík, který ji pojil dohromady, Polyphemové měli vždycky nejprve vystavěnou malou kopii plavidla. Model pro tuto loď ležel na velkých prknech doku před očima celé rodiny.
    Jasper dloubnul krátkým a tlustým prstem do Vena, a pak ukázal znovu na spodek modelu.
    „Je tam dvakrát tak víc úponů, než je zapotřebí,“ pravil a zakabonil se. „Myslíš, že máme zásoby zlata nebo co, Vene? Máš vůbec představu, jaké jsou to náklady?“ Jasper měl v rodině na starost finance.
    „Já jen vím, že díky jim tahle loď bude mít dvakrát tak větší šance udržet se pohromadě, když narazí na útes, Jaspere,“ odpověděl Ven. „Jedině takhle to zachrání celý náklad a posádku. Podle mých odhadů je to levné. Jde mi jen o dobrou pověst rodiny.“ Měl narozeniny, tak se rozhodl riskovat a po dobrém si do bratra dloubnul, aby mu naznačil, jaký je to skrblík. „Nechtěl jsem, aby se kvůli šetření na nýtech přišlo o celou loď a obchod současně.“
    Jasperův obličej nezdravě zrudnul. Přestože byl o hlavu nižší než jeho nejmladší bratr, přistoupil k Venovi a rozzlobeně ho udeřil do břicha.
    Ven takový úder do břicha očekával, tak se bránil. Když pak k tomu došlo, Ven se nepohnul ani o kousek, ale bránil se, takže Jasper odletěl o kus dál a s mocným žuchnutím dopadl na záda.
    „Přestaňte se hádat,“ nařídil jim Nigel a natáhnul sevřenou ruku, ze které vykukovala slaměná stébla. „Je čas losovat. Nejkratší stéblo znamená inspekci. Vene, vzhledem k tomu, že máš narozeniny, můžeš si vytáhnout jako první.“
    Ven polkl vzrušením a udělal krok kupředu, aby si mohl dobře stébla prohlédnout a pokusit se zjistit, které je nejkratší. Vdechl slaný vzduch a doufal, že mu to přinese štěstí. Pak sáhl po jednom stéblu, zavřel oči a vytáhnul je z Nigelovy ruky.
    Napřed ho napadlo, že určitě stéblo upustil na zem, protože měl zavřené oči. Rychle je otevřel, protože v ruce nic necítil, až pak se podíval.
    Stéblo mezi jeho palcem a ukazováčkem nebylo ani tak dlouhé jako délka jeho ukazováčku od konce k prvnímu kloubu.
    Nigel rychle otevřel dlaň. Všechna ostatní stébla byla zhruba tak dlouhá jako jeho dlaň.
    „Ts, ts, smůla, brácho,“ pravil Osgood s očividnou úlevou a hřbetem ruky si utíral nervózně pot na čele. „Taháš jako první a hned narazíš na nejkratší stéblo. To je zlý.“
    Ven kývnul, ale nic neříkal, protože věděl, že jakékoli slovo, co by vypustil z úst, by prozrazovalo jeho jásot. Odvrátil se od bratrů a kráčel pomalu na konec mola, kde kotvila téměř hotová loď, která čekala už jen na to, kdy budou připevněny plachty.
    Když byl Ven z doslechu, Vernon se znechuceně obrátil na Osgooda.
    „Jseš jako ufňukaný mimino,“ oznámil mu opovržlivě. „Proč se potíš jako zločinec, kterej čeká na trest? Celou dobu jsi přece věděl, že to losování bylo na něj připravený.“
    Ven byl příliš daleko na to, aby zaslechl, jak se Osgood hádá s Vernonem, příliš vzrušený, než aby si všímal toho, jak se jeho bratři perou v přístavu a otloukají si hlavy o prkna mola. Takový pohled na ně nebyl ovšem ničím neobvyklým.
    Namísto toho naslouchal volání mořského větru, křiku racků, krásné písni, kterou si zpívalo jeho srdce v očekávání dobrodružství mimo přístav Vaarn, kde Ven zatím strávil celý život.
    Bylo to vzrušení, které by nedokázal pochopit nikdo z jeho rodiny.
    V dálce rozpoznal slabý pohybující se stín proti slunci, který létal ve velkých kruzích v teplých poryvech větru.
    Albatros.
    Ven se dotkl dlouhého péra, co měl na čepici.
    „Děkuji ti,“ zašeptal do větru. „Zdá se, že nakonec jsi mi dneska přinesl štěstí.“
    Nechápal, jak je možné, aby mu albatros přinesl štěstí.

Plovoucí ostrov (Floating Island, R, Praha, překlad Jana Odehnalová, chystá Triton v roce 2007)