2.12.2022 | Svátek má Blanka






UKÁZKA: Brian Lumley, Nekroskop XI - Vetřelci

7.7.2008 0:05

Vetřelci Nekroskop 11 XI LumleyTOPlistProlog
   
   Jethro Manchester vybudoval v Xanadu rekreační středisko, nebo spíše rekreační středisko kasino. Ale to už je nějaký ten pátek. Od té doby se štěstěna od Manchestera odvrátila. Dnes patřilo kasino s horským letoviskem Xanadu někomu jinému – Aristotelu Milanovi – a požadavky nového majitele musely nevyhnutelně vést k nutným úpravám.
   Budova kasina byla obrovská stavba ze skla a kovu. Byla třípatrová – nebo spíše čtyřpatrová, když počítáme i malou kupoli, zvedající se jako bublina nebo puchýř na vrcholu hlavní budovy – která vévodila svému okolí v centru Xanadu, schoulená v náručí uměle navršené plošiny v Australském Macphersonově pohoří.
   Ačkoliv byla noc, práce na přestavbě pro pana Milana pokračovaly. Chtěl, aby bylo vše hotovo podle jeho představ dřív, než se Xanadu za několik dní znovu otevře pro veřejnost. Ve své soukromé rezidenci ve vysoké kupoli dohlížel pan Milan osobně na poslední úpravy; i když, dohlížel nebylo to pravé slovo. Spíše jen chtěl být u toho, až bude práce dokončena k jeho spokojenosti. Avšak Milanova přítomnost – nebo lépe řečeno obtěžování, které s ní bylo spojeno – nebyla po chuti Dereku Hinchovi.
   Hinch byl malíř a dekoratér, ale byly chvíle, jako například tahle, kdy se považoval spíše za výškového pracovníka. Uvnitř bubliny to nebylo až tak zlé… nespadl by moc hluboko, kdyby udělal tu klasickou chybu – pár kroků vzad, aby se mohl pokochat svojí prací. Ale venku, nějakých patnáct nebo osmnáct metrů nad zemí: to bylo něco na jeho nervy. Díky Bohu, že už to bylo hotovo.
   Ale proč ta černá? Malovat krásná zdravá okna načerno zvenčí i zevnitř? Dereku Hinchovi to nedávalo smysl. A pokud šlo o pana Milana: ten byl taky hodně zvláštní! Ten chlapík musel být fakt potrhlý, blázen, i když velmi bohatý a mocný. Způsob, jakým se pohyboval skrze pompézní bohatství tohoto místa, očividně zahloubán v neurčité dálce, času a prostoru, i když převážně (alespoň podle Hinche) ztracen ve svém vlastním světě, ve svých extravagantních myšlenkách.
   A ta jeho hudba… ta strašná nekonečná melodie!
   Na jednom konci malého, jemně zakřiveného, mahagonem vykládaného baru kopírujícího obvod kupole, stál nablýskaný starožitný jukebox. Když si pan Milan chtěl oddechnout, sedl si do křesla se skleničkou v ruce a poslouchal hudbu… stále ty samé zatracené melodie a songy, nebo spíše pazvuky, pořád dokola. Až už to Hinchovi fakt lezlo na nervy!
   Ne, že by se mu snad ta hudba nelíbila; líbila – nebo spíše ze začátku líbila a líbila by se mu i nadále – absolutně bez problému… kdyby ovšem nebyl nucen poslouchat každý song třicet nebo čtyřicetkrát během sedmi nocí. Takže díky Bohu, že už tady byl skoro hotov!
   Ale proč v noci! Proč sakra nemohl tuhle práci dělat ve dne? A proč k čertu nemohl Milan v noci spát – jako každý potrhlý milionář? A proč do horoucích pekel musel pořád dokola pouštět tu svou hudbu?
   Co to vlastně teď hrálo? Zatraceně, ty melodie už Hinchovi v hlavě tak nějak splývaly; slyšel je už tolikrát, že věděl, co bude hrát teď. Pan bohatý cizinec-pohledný-blbý-parchant Milan to hrál pořád dokola, v pořadí, podle svého vlastního výběru. A navíc to bylo značně chaotické pořadí, podle Hinchova názoru, úplně zmatené.
   No jasně – už si vzpomněl – Zorbův tanec se to jmenovalo! Zvuky buzuk, rychlé bubnování a zatracený Anthony Quinna tančící na pláži! Řecká píseň, skoro tak stará, jako ten přístroj, který ji pouštěl. Jedna z těch melodií, které nikdy nezemřou. I když, co se týkalo Hinche, si k sakru mohla chcípnou klidně hned! A samozřejmě, když tahle píseň končila, Hinch věděl, jaký bude další kousek v nekonečném, neustále se opakujícím repertoáru. A tak to šlo pořád dokola:
   „Sluníčko, možná najdeš mé okno, ale mne už ne...“ Takové jakési blues s příchutí country-westernu a s textem příliš komplikovaným, než aby mu Hinch porozuměl... Příjemné na poslech, tak nějak až příliš uklidňující… pokud jste to ovšem neslyšeli už po šesté za sebou během jedné noci! Nějaký černoch, vylévající si srdce plné bolesti. Jenže podle Hinche bylo největší bolestí to, že to musel poslouchat pořád dokola.
   „Takže vám není po chuti moje hudba, pane Hinchi?“ Milanův hlas byl hluboký, avšak přesto uhlazený; zněl, jako by hřměl, předl jako kočka, ale nijak kočičí rozhodně nebyl. Naopak, pohyby pana Milana kočičí byly, když se přibližoval směrem od baru s drinkem ve své ruce s dlouhými prsty, aby se skrze otevřené okno zadíval na noční oblohu.
   Kdyby to nebylo malované načerno (pomyslel si Hinch,) nemuselo by se to podělané okno otevírat! Stejně tam není nic vidět. A nahlas řekl: „Copak jsem řekl něco o vaší hudbě? Mám ve zvyku si povídat sám pro sebe, když pracuji. Nic špatného jsem tím nemyslel.“ To se zatraceně vsaď, že nelíbí! Už tě mám plné zuby, stejně jako té tvé zatracené hudby, celého toho zatraceného Xanadu i s tou zatracenou černou barvou!
   Podíval se na Milana z výšky nějakých čtyř metrů z pojízdného lešení, kde právě dokončoval poslední tahy na tabulce skla nejvyššího okna. A to bylo vše: celý vnitřní povrch, každý čtvereční metr skla, naleptaný kvůli přilnavosti, natřen načerno a nakonec pokryt vrstvou polyuretanu, aby nátěr vydržel. Zatraceně náročný dvojitý nátěr!
   „Možná, že vás dost dobře neplatím?“ řekl Milan, zatímco si Hinch odložil váleček, utřel si ruce a spustil se z lešení dolů.
   „Peníze jsou v pořádku,“ odpověděl Hinch mrzutě. Stál tam sto osmdesát centimetrů vysoký, přesto ale musel trochu zvednout hlavu, aby se podíval na svého zaměstnavatele. „A vezmu si je hned, protože jsem právě skončil.“
   „Pokud jsou tedy peníze v pořádku,“ uvažoval Milan, „pak jsem měl pravdu a je to opravdu kvůli mé hudbě. A nebo je to snad kvůli mně? Je Vám snad moje přítomnost nemilá?“
   Zatímco Milan mluvil, Hinch si ho změřil – znovu. Protože Aristoteles Milan byl muž, kterého jste si museli prohlédnout dvakrát. Odhadem mu mohlo být tak čtyřicet, možná čtyřicet pět. Bylo těžké to přesněji odhadnout, neboť jeho věk byl tak nějak hůře odhadnutelný. Možná, že mu bylo dokonce šedesát, v tom případě byl ale nacpán opičími hormony nebo něčím podobným. Něco, co mu dodávalo svěžest, nepochybně kolovalo v jeho žilách. Zhýčkaný bohatý parchant!
   A jestli byl cizinec? Dokonce i bez svého jména, které ho prozrazovalo, o tom nemohlo být pochyb: možná Ital s trochou řecké krve – ale každopádně, v očích Hinche, míšenec. Milanovy vlasy byly černé jako noc; dlouhé, sčesané dozadu z vysokého širokého čela a jejich zářivé kroužky mu splývaly na ramena. A pohledný? Měl takový ten středomořský vzhled, který nepochybně spousty žen přitahuje. Hinch odhadoval, že se mu v ložnici musely střídat zástupy všech typů krásných neřestnic.
   Uši měl masité – tedy alespoň to, co z nich bylo vidět – protože měl dlouhé licousy, které nosil navoskované a uhlazené směrem dozadu, aby zakryl jejich horní konečky těch svých boltců. Taky jeho nos byl divný: tak nějak plochý, jako kdyby ho matka příroda posunula příliš dovnitř a jeho nosní dírky byly příliš velké a široké. A pak to jeho husté obloukovité obočí nad hlubokýma očima, černýma jako uhel… tyhle oči byly Milanovým nejhrozivějším rysem. Černé jako uhel, i když si Hinch nebyl zcela jist. Když se na ně totiž podíval z jiného úhlu, zasvítily se zlatou barvou divokého zvířete. A navzdory jeho nosu, tyhle oči propůjčovaly Milanovi vzezření dravce.
   A byl vůbec pohledný? Možná, že se v tomhle Hinch mýlil. Byla to zkrátka jen přitažlivost Milanova výstředního vzezření – jeho zvláštní snad i cizinecké, jeho téměř vetřelecké rysy – to bylo celá ta věda. A co se týče jeho středomořského vzhledu: to taky nebylo to pravé označení. Ne, s ohledem na bledost jeho kůže a rudou barvu jeho rtů. Ten Milan byl opravdu divný, to bylo jisté. Byla to záhada. Jedna velká neznámá.
   „Platím až za dokončenou práci,“ promluvil Milan znovu, hlasem hlubším, než kdy před tím. „A vy jste ji ještě nedokončil, ještě ne. Ne úplně.“
   „Cože?“ Hinch na něj vytřeštil oči a pokusil se vypadat tvrdě – což bylo těžké, když jste stáli před mužem tak sebejistým, jako byl Milan. Nebo spíše tak jistým si svými penězi! Jenomže Hinch si byl jistý tím, že všechny Milanovy miliony nemají jedinou šanci v boji muže proti muži. Hinch byl silný, drsný rváč, vítěz tuctu potyček. A Milan? Ten měl ruce pianisty a prsty dívenky. Pche! Hinch by vsadil svůj život, že Milan na tom svém ohyzdném nose nikdy nepocítil sadu kloubů. Vůbec ho nenapadlo, že už svůj život vsadil.
   Milan trošíčku naklonil hlavu na jednu stranu, povzdechnul si a řekl, „Nejdříve vám vadí moje hudba, pak se vám nelíbí, že musíte pracovat v noci a teď… teď je to osobní, až tak, že mě urážíte a měříte svou fyzickou sílu s mou, jako nějaký protivník… jako byste snad pro mě mohl být protivník. Nebo je to jen závist?“
   A najednou to Hinchově více, než velkému mozku došlo: on si přece jen myslel všechny tyhle věci, žádnou z nich vlastně nevyslovil nahlas – dokonce ani to o té hudbě! Byl tak jednoduše čitelný?
   Nicméně, byl tím vším už unavený, a tak změnil téma a zeptal se: „Jak to myslíte, že jsem svou práci nedokončil? Nechcete se snad vyhýbat placení, že ne?“ Ta výhrůžka v jeho hlase, způsob, jakým promluvil, byla jednoznačná.
   „To v žádném případě,“ odpověděl Milan. „Peníze vám samozřejmě, bez jakýchkoliv výhrad náleží. A také je dostanete. Jen tam, venku – z druhé strany kupole, kousek vlevo od támhletoho otevřeného okna – je kousíček, který jste opomenul. Víte, v tom je podstata mé nemoci: nesnesu příliš mnoho slunečního záření. Mé oči a kůže jsou velmi citlivé. A v tom je ten problém: slunce může najít mé okno, a to se nikdy nesmí přihodit. Práce musí být dokončena k mé spokojenosti. Tak zněla dohoda, pane Hinchi.“
   Bůh ho zatrať, parchanta divného, pomyslel si Hinch, když lezl směrem k oknu, vyklonil se (opatrně) a podíval se doleva.
   „Bůh?“ zahřměl odněkud zblízka Milanův hlas. „Váš Bůh, pane Hinchi? Tedy, pokud existuje taková bytost – a pokud její moc zasahuje tak daleko, jak se domníváte – myslím, že si můžete být stoprocentně jist tím, že mě ‚zatratil‘ už velice, velice dávno.“
   „Cože?“ leknul se Hinch, a ohlédl se zpátky do kupole, překvapený nad náhlou změnou Milanova tónu v hlase.
   Milan přišel, nebo spíše přiletěl blíže; jeho štíhlé prsty byly jako z oceli, když uchopily Hinchovu ruku a pevně ji přitiskly na rám okna. Naklonil se ještě blíže, až těsně k Hinchově obličeji, usmál se a zasyčel, „Vy nemáte moc rád výšky, že ne, pane Hinchi? Ve skutečnosti je máte rád dokonce méně, než mě nebo moji hudbu.“
   „Zmlátím tě do krve…“ Hinch se díval do očí, které už nebyly černé ani zvířecí, ale jednolitě rudé a planoucí, jako lampy.
   „Krev?“ zopakoval protivník jehož hlas byl nyní hlenovitě bublavý, plný neovladatelné chtivosti a jeho horký měďnatý dech odporně zapáchal, tak blízko Hinchově tváři. „To anooooooo! Ale ne vaše krev, pane Hinchi, tentokrát ne. Vaše krev je méněcenná. Vy jste méněcenný!“
   „Ježíši Kriste!“ Hinch zalapal po dechu, zalknul se, snažil se odtáhnout – ale nepovedlo se mu to.
   „Můžete si volat kohokoliv nebo cokoliv se vám zlíbí,“ pokračoval Milan, zatímco Hinche tisknul k okenní římse a druhou rukou ho uchopil za hrubý krk. „Teď už vám nepomůže nikdo a nic.“
   „V yjste zatracený cvok!“ Hinch sebou zmítal a svíjel se, ale nedokázal se osvobodit. Síla jeho protivníka byla neuvěřitelná.
   „A vy… vy jste nic!“ odpověděl Milan a nepřestával se usmívat nebo alespoň něco v tom smyslu dělal se svým obličejem.
    Hinch to viděl, ale nevěřil tomu: způsob, jakým se Milanovy rty pohybovaly a odhalovaly při tom jeho zašpičatělé čelisti, zuby deroucí se mu skrze rozštěpené dásně, jeho vystouplý, zkrabatělý nos, který se zplošťoval, zatímco se jeho nozdry rozšiřovaly a supěly. A k tomu ta rudá krev kapající z koutku jeho tlamy.
   Pak Milan uvolnil Hinchovu ruku, aby mu zaťatou pěstí zasadil ránu do žeber – byla to taková rána, že jakkoliv byl Hinch silný, jeho nohy se na chvíli ocitly nad zemí. Zároveň jej Milan uchopil za zátylek, zvedl ho a naklonil vpřed. Jeho pohyby byly přesně cílené k tomu svrhnout Hinche do prázdna.
   Když ho ten tvor, co vypadal jako člověk, pustil, Hinch se s křikem převážil a zmizel ve tmě.
   Padal, ale trvalo to jen malou chvíli. Pak se jeho křik proměnilo v chroptění. To když dopadl a roztříštil si žebra o ochranné zábradlí zavěšené natěračské plošiny. Z výšky dvou – dvou a půl metrů se z otevřeného okna ozývalo Milanovo klení. Hinch se uvnitř lešením pokoušel postavit na nohy. Vzhlédl a uviděl ten odporný, sinalý obličej, který ho zhora pozoroval!
   Pak se pohybem tekutého blesku Milan lehce jako pírko spustil z okenní římsy rovnou na houpající se rampu. Jeho záměr byl zcela jasný, takže jakmile přistál, Hinch neváhal a kopnul ho přímo do rozkroku. Milan zachytil jeho nohu a zkroutil ji tak, že se zlomila v kotníku, pak ho svou dlouhou rukou popadl za hrdlo. V okamžiku Hinche bez námahy zvedl do vzduchu, mrštil s ním o ochranné zábradlí – a nechal ho padat k zemi.
   Zaplaceno v hotovosti, zašeptal ten šílený hlas. Když ne za práci, tak aspoň za všechny ty urážky. Staniž se!
   A pod ním v hloubce, dopadl Hinch hlavou napřed. Byl mrtev dřív, než měl šanci ucítit bolest. Jako když vejce spadne na tvrdou zem, tak se nejdříve rozstříknul obsah jeho lebky. A hned na to se šedá skvrna utopila v husté, temné kaluži, která se vytvořila kolem jeho roztříštěné hlavy.
   Zatímco nahoře nad ním se ten děsivý obličej ještě pořád usmíval… ale jen na chvíli. Jen co se vzezření Aristotela Milana zase vrátilo do přijatelnější podoby. Pak jen lhostejně pokrčil rameny a znovu zavrčel: „Staniž se!“
    Pak se, osamocen ve svém divném domě a stejně tak i divném světě, vrátil k poslechu své hudby, aniž by se nějak nechal rozptýlit myšlenkami na to, co se právě přihodilo…

Váz., cca 500 str., obálka Bob Eggleton, překlad Jana Mikulenková, vyjde v létě 2008

Brian Lumley














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...