Merlin se snažil přesvědčit Vyrnu, aby si vzala odčervovací prášek a nechala si ostříhat drápy, ale mladí dráčci dokážou být pěkně tvrdohlaví a nedůtkliví dokonce i na dračí poměry, a tak nebyl dvakrát úspěšný.

Venku se vratká novorozená jehňata zapírala proti mořskému větru, který se zjevně domníval, že je ještě únor. Když se Merlinovi konečně podařilo drápy ostříhat, usoudil podle pučících vnad, nečekaně velkého rozpětí křídel a faktu, že už se objevil dračí oheň, že Vyrna dospívá tělesně mnohem rychleji než duševně, o zdravém rozumu nemluvě.

Z předsíně k nim dolehlo zvučné bušení na vchodové dveře a Vyrna vystřelila ke dveřím jak namydlený blesk. Nebohý tělnatý čaroděj supěl za ní ve snaze zadržet ji dřív, než se dostane ke dveřím, které už tak nesly četné stopy drápů a ohnivého dechu. Jestli to takhle půjde dál, bude tento dům brzy potřebovat nové dveře.

„Ne, Vyrno! K noze! Ach, ty zatracená hromado šupin a žhavých oharků, tohle býval nejlepší létající koberec mé prababičky! Ne, ne, uvnitř v domě žádný oheň!“

Jak se dráček blížil ke dveřím, ozval se za nimi tlumený výkřik. Cosi v čarodějnické latině, znělo to jako: ‚Tlustoleb, tlustokož, tolarpisk!‘ Zaklínadlo udeřilo skrz klíčovou dírku a zasáhlo draka rovnou do nosu. Vyrně podjely nohy, rozplácla se na dlažbě a vzápětí začala honit vlastní ocas.

„Slušná práce,“ zamumlal obdivně Merlin a odsunul železnou závoru.

Před ním stála žena podivuhodné, neobyčejné krásy. Přes černý šat otevřený plášť ze zlatého kimonového hedvábí se vzorem listů ginkgo. Krátké stříbrné vlasy; bodlinkový účes připomínal zdařilé sněhové pusinky. Připadala mu povědomá –na těch ústech, na trpkém vykrojení rtů zdůrazněných rudou čínskou rtěnkou bylo něco známého. V černých očích jiskřil důvtip a snad i potlačovaný smích. Merlin měl neodbytný pocit, že už se s ní někde setkal.

„Ahojky, Iaine,“ řekla a podala mu ruku.

Přijal a maličko sebou trhnul - stiskla mu ji překvapivě silně. „Omlouvám se, ale… Opravdu se známe?“

„To je v pořádku,“ odvětila. „Nečekala jsem, že si na mne budeš pamatovat.“ Oči se jí nebezpečně leskly a pořád mu ještě tiskla ruku. „Markéta MacVanišová. Maličká sestřička Evandera MacVaniše. Myslím, že jste mi jako kluci za zády říkávali Marnivka.“

Merlin vyprskl. „Dobrý bože! Marnivko! Kde… Kdy… Jakpak se ti daří? Já jsem tě neviděl od… od…“

„Od jara 1906. Od té čarodějnické promenády. Ty jsi vzal na promenádu Esmeraldu Paterčatou a já jsem musela jít s Fergisem Ptáčníkem, který mi pořád šlapal na špičky a pak mi dal kytičku s vosou. Zbytek tance jsem strávila na ošetřovně, kde jsem si přikládala na nos led.“ Markéta otráveně svěsila koutky, aby předvedla, jak ji ta vzpomínka bolí. „Zlomil jsi mi srdce, Iaine.“

Merlin zrudnul až ke kořínkům řídnoucích vlasů. V roce 1906 byli oba tak mladí… Nicméně ani teď nevypadali nijak staře. Praktikování magie má pozoruhodně protistárnoucí účinky a proto mají čarodějové dlouhý střední věk. Až do nějakých sto sedmdesáti let se jim nedělají opravdické vrásky.

Markéta se rozesmála a konejšivě ho poplácala po ruce. „Netrap se tím – odpustila jsem ti někdy mezi druhým a třetím manželem. Vypadáš dobře,“ poznamenala a dobromyslně ho přelétla pohledem od hlavy až po paty, „i když ti nahoře něco málo ubylo. Ale zase ti více než málo přibylo uprostřed. Tak co, nepozveš mne dovnitř, abychom si mohli pořádně popovídat? Musím ti toho spoustu říct.“

Merlin jí podržel dveře, aby mohla projít, a při tom si všiml, co má Markéta MacVanišová pověšené na krku. Nebyl to obvyklý čarodějnický emblém sovy svírající ve spárech křišťálovou kouli, který nosili všichni členové Cechu mistrů čarodějnických umění. Markéta nosila symbol krkavce hřadujícího na lidské lebce, symbol Úřadu generála zprostředkovatele.

ÚGZ byla jistá odnož čarodějnického cechu, která se zabývala záležitostmi smrtelníků v případech, kdy hrozilo, že se smrtelníci střetnou s čaroději a ohrozí to oba světy. Dostat neohlášenou návštěvu od zástupce ÚGZ bylo něco, na co se žádný čaroděj netěšil, ani kdyby tím zástupcem byl někdo, komu jste v dobách, kdy ještě nosil culíčky, říkali Marnivko.

***

„Tak copak tebe a tímpádem ÚGZ přivádí za takového krásného květnového rána na můj odlehlý práh?“ otázal se Merlin, když se usadili v knihovně do křesel u krbu. „Jdeš zkontrolovat, jak prospívá Vyrna? Nebo jsem ve své zprávě o událostech posledního léta něco opomněl?“

„Nu ano, opravdu s tebou chci mluvit o té zajímavé mladé slečně Ogltorpové. A nejen o ní.“

„Ale já k tomu, co jsem uvedl ve své zprávě, už nemám co dodat. Loni na podzim jsem trojmo vyplnil veškeré papíry a odeslal je na severoamerický cechovní úřad.“

Gideon se koncem onoho léta vrátil zpátky do svého vlastního Teď a Merlinovi zůstalo na krku vyplňování nekonečných formulářů CMČU: formulář 99-SD – hlášení nové spojovací díry, formulář 37-NV – hlášení náhodného vyvolání, nemluvě o čtyřicetidevítistránkové příloze Vylíčení události vlastními slovy, kde to všechno vysvětloval. Přece po něm Markéta MacVanišová nebude chtít, aby to všechno dělal znovu?

„Já mám na starosti nejasné, nedořešené události,“ objasnila mu Markéta. „A v tomto případě je nevyřešených a neuzavřených věcí spousta. Připadá mi dost zvláštní, aby dva čarodějové ze třináctého století čistě náhodou sváděli bitvu zrovna v obýváku dívky s tak mimořádným čarodějnickým původem, jak jsi tak výstižně popsal ve své zprávě. Vlastně,“ pokračovala Markéta, „mne to nutí přemítat, jestli tím skutečným pronásledovaným byl opravdu Gideon. Kobold přece pracoval pro nějakého tajemného čaroděje, pro mistra, kterému se podařilo zůstat ve stínu. Nikdy jsme nezjistili, kdo to vlastně je.“

„Jen pokračuj,“ utrousil Merlin. „Poslouchám.“

Markéta se zvedla a šla ke knihovně. Prstem přejela po hřbetech knih, těch novějších, vázaných v plátně, i těch starších, jejichž kožená vazba popraskala stářím. „Víš, proč CMČU tehdy, před devíti sty lety tak tvrdě prosazoval zákaz Knihy Nového Mistra?“

„Protože ji napsal kacířský čaroděj a bylo v ní plno zakázaných zaklínadel. Trvalo stovky let, než se našly a zničily všechny kopie.“

„Existuje i teorie, že Cech se ani zdaleka nezajímal tolik o ta zakázaná zaklínadla jako spíš o proroctví, které v té knize je. O proroctví předpovídající příchod mocného čaroděje, který otevře bránu mezi tímto světem a Nikdybylem.“

Merlin se při zmínce o magickém podsvětí zachvěl. Nikdybyl byl prostor mimo čas, magická pekelná propast osídlená vyhnanci, šílenci a různými chimérami a monstry. Tak ho alespoň popisovala legenda, která se vyprávěla jen pokoutně a šeptem.

„Čaroděje bylo možno vykázat do Nikdybylu a podle Cechu už pro ně neexistovala cesta zpět. Ale pak začal nějaký vzpurný čaroděj vyhrožovat, že otevře bránu a umožní všemu z Nikdybylu vstoupit do tohoto Tady a Teď. To bylo to kacířství. To byl důvod, proč se musely zničit všechny výtisky knihy. Cech by nikdy nepřipustil, aby se otevřela brána Nikdybylu. Ale co je mnohem důležitější, nemohl dopustit, aby se někdo vzpíral jeho autoritě. A kdyby se zničehonic objevil onen Nový Mistr, osvobodil z Nikdybylu všechny vykázané čaroděje a společně s nimi založil odbojný cech… To by mohlo rozpoutat dlouhou strašlivou válku mezi dvěma soupeřícími cechy.“

Drak z Nikdybylu
/The Dragon of Never-Was/
Downer, Ann
Nakladatel: Triton
Překladatel: Mirka Polová
Obálka: Jana Šouflová
Redakce: Miroslava Karlíková
Rok vydání: 2008
Počet stran: 256
Rozměr: 160 x 235
Provedení: hardback
Cena: 199 Kč