Ve střednědobém boji za provozuschopnost Mortova auta jsme uspěli a mohli jsme se tedy do Brna vydat naším vozítkem. Stejně jako minulý rok jsem totiž potřebovala v neděli navštívit Ikeu a dovybavit si svou monstrózní skříň policemi. Doktor autíček nám však řekl, že to naše není v dobrém stavu, takže hrozila poněkud strašidelná možnost, že i když vyjedem, nedojedem.

Proto jsme zákeřně nalákali Benefica, aby jel s námi. Bude-li autíčko schopno jízdy, bude fungovat jako navigátor a bavič, nebude-li, bude tlačit. Cesta však naštěstí proběhla v pořádku, bez problémů jsme dojeli, zaparkovali a v hotelu Slovan se nechali uvítat šílenou feferonkovou lihovinou. Ještě teď cítím ozvěny její chuti. Proč jsem si raději nevzala bonbon?

Letos jsme si s Mortem poprvé dopřáli příjemnost ubytování v hotelu, kde se Fénixcon konal. Pomalu mě začíná unavovat věčné tahání spacáku a karimatky (čím jsou kvalitnější, tím jsou těžší), takže jsem si to opravdu užívala. Pokoj byl příjemný, ve skříni se skrýval dokonce trezorek, který Mort hned pokazil a koupelna opravdu na úrovni. Jen ta přetopenost… Náš spolubydlící byl velmi sympatický, tichý a taky měl patrně docela dobrý spánek, takže jsme se navzájem příliš nebudili, když jsme se různě trousili do postýlek.

Ale dosti už přízemních věcí. Konečně jsme zase byli na conu. Letošní téma Fénixconu znělo apokalypsa a byla mu podřízena jak témata přednášek, tak masky fanů.

Shamanovo zahájení bylo velice působivé, ovšem v jistém smyslu ho přebil Merlin, který několika vnadným dívkám rozdal „penisová lízátka“, která ukořistil na veletrhu erotiky. Děvčata žužlající tyto dobroty samozřejmě vypadala svůdně a přitahovala neodolatelně čočky fotoaparátů, ale sám Merlin mi odmítal se svým lízátkem zapózovat. Aby se mě (kdo mě zná, ví, jak umím být otravná) zbavil, raději mi to poslední lízátko daroval.

Opět se mi potvrdila teorie, že pokud by se člověk potřeboval na conu seznámit s více lidmi, či byl úplný neofan, stačí se navléct do zajímavého kostýmu či mít u sebe obzvláště roztomilého či kultovního plyšáka. My měli tentokrát s sebou Angela, plyšového upírka a vzbuzoval hojnou pozornost.

Ve stánku MadMaxona byla tentokrát leitmotivem mrtvá zvířátka. Hrozně mě lákala, ale nakonec jsem se udržela a odepřela si je. Brzy mě totiž všelijaké akční figurky a plyše vytlačí i z mé vlastní postele. Za to jsem neodolala úchvatnému bloku s reprodukcí pochmurného obrazu Viktorie Francés.

Přiznám se bez mučení, v pátek jsme příliš přednášek nestihli – jen jsme se pobavili (a některé s útlocitnějších posluchaček zhrozily) na cynické přednášce J. Šimůnka na téma apokalypsy z hlediska medicíny a otrlého lékaře. Bylo to vskutku apokalyptické a ne příliš optimistické. Možná i proto jsme zbytek večera trávili příjemnými rozhovory s přáteli a známými.

Nemohu se nepodělit o Arlingovu historku z bulharských záchodů. Byly to takové ty typu tureckých, a jejich stav svědčil o tom, že jejich návštěvníci si s mířením nedělají žádné problémy. A abych citovala Arlinga: „Uklízí se tam tak, že naběhne někdo s hadicí a zařve: Všichni ven!... Jenomže já neumím bulharsky.“

Časem jsem se s Arlingem, Jakubem, Will, Jarčou a Beneficem přemístila do Arlingovy čajovny Inaris, která je celkem nedaleko od Slovanu. Byla jsem tam poprvé a je moc příjemná. Taky jsem poprvé v životě ochutnala kuskus (opravdu chutná jako něco mezi těstovinou a rýží) a párkrát jsem si šlukla z vodnice, neboť jsem měla to štěstí, že Jakubova posedlost mátou byla tentokrát ignorována a šlo se jen do ovoce.

Povídali jsme si o všem možném, většinou jsme pochopitelně drbali fandom, takovým tím laskavým způsobem vlastním lidem zamilovaným do věci. Vodnice a medovina od Entonyho mi trochu zamotala nožičky a po cestě do Slovanu jsem si pouštěla soundtrack z Horribla. Sprcha před čtvrtou ráno a zalézt do postýlky – není lepšího zakončení dne. Ráno jsem se probouzela, a v polospánku mi v hlavě zněl Perfect Day Lou Reeda.

Pokoj po probuzení vypadal díky závěsům a ne zrovna slunečnému počasí prakticky stejně, jako když jsem ve čtyři ráno přišla. Žertem jsem tedy pokárala spolubydlícího, proč vstává uprostřed noci, i když mi bylo jasné, že asi už bude dost hodin.

Ano, bylo a pár přednášek už mně a Mortovi uteklo. Ale přednášku Vlasty Talaše o manwhě jsme stihli. Byla rozhodně zajímavá, ale hlavně nás uchvátil vzácný artefakt – manwha, kterou si sami Korejci přeložili do češtiny. A to patrně tak, že využili překladač na Googlu. Stálo to za to. Ale nic nemohlo předčít Petru Neomillnerovou, která možná i v lehké horečce z na ni dotírající nemoci, neváhala a mimojiné se s námi podělila o popis her, které hrála v dětství se svým o dost mladším bratrem, a ve kterých hráli roli jejich panenky, pískací zvířátka a bičování. A protože je to dáma, co si nebere servítky, hned tuto svou životní etapu dokázala zevšeobecnit: „To víte, spisovatelé fantastiky se nestávají z normálních lidí.“ Pak se zamyslela a dodala: „Ovšem takového Pavla Renčína bych se nikdy z podobných perverzností neodvážila podezírat.“ (Doufám, že mi všichni protagonisté, a zejména paní Alraune, prominou, že jsem se to opovážila zreprodukovat, ale nedalo se tomu odolat. Byla to jednoznačně nejroztomilejší hláška letošního Fénixconu).

Moc jsem si chtěla poslechnout Otomara Dvořáka, protože jsem ho ještě neviděla přednášet, ale začalo mi být nějak nedobře, tak jsem se různě potulovala, s Mortem i bez něho, a povídala si se všemi, co se mi namanuli do cesty. Nakonec mi Vašek Pravda věnoval růžové kouzlíčko proti bolení hlavy, čímž mi velice pomohl a já se mohla bez obav zúčastnit fenomenálního scénického čtení JFK.

Už v Chotěboři to byl jedinečný zážitek, tentokrát však vyloženě prohloupil ten, kdo čtení nenavštívil. Nejen protože JWP strhl pod svou taktovku mnohem více osobností a nejenže takové introverty jako jsou Miroslav Žamboch a Martin Šust přinutil mluvit nahlas, ale dokázal ze svých „herců“ vymáčknout opravdu nečekané výkony, jako pokuřování cigarety a tanec. Ne nadarmo volal Jiří Popiolek „Dost bylo Stanislavského!“. Myslím, že inscenace „Cigarety“ a „Rock´n´rollu“ se staly okamžitě legendárními.

V průběhu večera jsem narazila na Rimsáka, která taky sháněla něco proti bolení hlavy. Dala jsem jí tip na Vaška a snad ho našla. Přišlo mi ovšem absurdní, že my, ženy z fandomu, jsme tak „neženské“, že musíme prášky na bolení hlavy fasovat od muže.

Později se mi ovšem nějak přitížilo a málem jsem usnula ve 22 hodin. Mort mě však donutil, abych se překonala a zašla na přednášku Ondřeje Netíka o hermetismu, na kterou jsme byli oba zvědaví jako opičky. A vyplatilo se to. Měli jsme možnost se na axiomy, které oba známe, podívat zase z úplně jiného úhlu a zase si díky tomu uvědomit spoustu nových věcí. Ale ovšemže jsme se potom museli o některých maličkostech téměř pohádat. To víte – partneři.

Jediné, co vyvolalo lehký smutek, byla letošní absence dalšího dílu pátrání po Conanových stopách Nalima Lidochaze. Ale vzhledem k tomu, že Nalim pokřtil alespoň své nové CD Conatrymusic, můžu si ho teď pouštět do ouška, abych překonala neveselé cesty do práce.

Letošní ročník Fénixconu opět přilákal mnoho známých osobností jak z profesionální sféry kolem fantastiky, tak i té fandomové. Sestava hvězd na této prosincové akci bývá již téměř tradiční a všechny přednášky se stihnout nedají. K těm, které jsme letos prošvihli, patřili třeba Miroslav Žamboch, Ondrej Herec, Jan Kantůrek, Edita Dufková, Vlado Ríša, Tomáš Němec, Leonard Medek, Juraj Červenák, František Novotný... a tak bych mohla ještě chvíli pokračovat.

Nezbývá než tradičně poděkovat organizátorům v čele s Big Shamanem, přednášejícím, hrajícím i prodávajícím, ale i všem, co jen přijeli pobejt, za pohodový víkend uprostřed počínajícího vánočního šílenství.

A všem nám do nového roku přeji, ať se zase scházíme a žádná nepřízeň osudu či krize ba ani žádná apokalypsa neohrozí naši pospolitost.