Kdo je Honzborg? Chladná hlava, horké srdce, trochu cvok. Zkrátka normální puberťák. Honzborg je přezdívka, zkratka z Honza – kyborg. Kdybyste dostali pitomé jméno Jaquel Honzíček, taky byste se raději představovali přezdívkou. A kdyby vám do plnoletosti chybělo mizerných dvacet měsíců, byli jste přívrženci hnutí eimp (emotivní pařby posílené implantáty) a neměli peníze ani šanci dostat se na Vlákna hyperčasu, megakoncert svého idolu na planetě Trečka, taky by vás to žralo. Jenže Honzborg, tohle práskané pražské kvítko s proříznutou pusou si nakonec ví rady. Přijme tři obtížné úkoly a stejně jako jeho pohádkový jmenovec v nich uspěje. Odměnou je cesta na Trečku do soustavy Stephana Treninse a jako bonus i chvilkový pobyt v hyperprostoru. Na Trečce se až po uši zaplete do rozsáhlého spiknutí, jehož kořeny jsou v Praze. A taky se po uši zamiluje do geštěrky, tedy nositelky malého geštěra s telepatickými schopnostmi, příslušnice Geštěr-Klanu. Jsou to právě geštěři, kteří podstatně zasáhnou do akce fanatické sekty, jež má proměnit megakoncert v totální masakr. Za celou věcí je však ještě něco mnohem podivnějšího, planeta sama skrývá překvapivé tajemství. Ve finále se objeví Honzborgova matka, asociální bluďačka, která se sjíždí zakázanými bludy z černého trhu a – dost. Už mlčím.

Před lety jsem narazila na první Šustův sci-fi román Narka. Přes místy trochu zmatený děj mě zaujal – z tehdejší české produkce rozhodně vyčníval. Pak se objevovaly sem tam nějaké povídky, až teď překvapil autor dvěma romány v poměrně rychlém sledu: Dotek nulačasu a Vlákna hyperčasu. Jistá souvislost mezi nimi je, avšak nejde o přímé pokračování; děj Vláken se odehrává asi sedmdesát let po událostech, popsaných v Doteku, jsou tu jiní aktéři i prostředí. Co se ale nemění, je autorský přístup. Šusta je vždy svůj, neopisuje, nevykrádá nápady. Jeho fantazie je velmi svébytná, s postavami příběhu se cítíte jako na toboganu. Děj se zrychluje, klipovité scény připomínají počítačovou hru, včetně zabíjení (na šestnáctiletého kluka si hrdina počíná až příliš bezproblémově). Vlastně nevím, s kým by se dalo jeho psaní srovnávat, napadá mi jen Lukjaněnko, a to především v tom směru, že i on píše pro mladé každého věku. Co občas lehce zaskřípalo, byly jazykové lapsy, od gramatických a stylistických, až po některé nesmysly: například odbornice na jeskyně je speleoložka, nikoli speoložka, jak se tu opakovaně uvádí. Lepší korektura by určitě pomohla. Ale přes tyhle protivné pihy na kráse jsou Vlákna hyperčasu původní, neotřelý a trochu bláznivý sci-fi příběh, s původním, neotřelým a trochu bláznivým hrdinou. Prostořekého adolescenta čeká brzy vytoužená plnoletost – a pokračování. Přeju mu všechno nejlepší.

Vlákna hyperčasu

Šusta, Richard 

Nakladatel: Klub Julese Vernea
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Egon Čierny
Rok vydání: 2007
Počet stran: 460
Rozměr: 110 x 180
Provedení: paperback