"Vítejte ve městě, kde víra je poslední záchranou lidstva před nocí a strachem. Kde se napůl opuštěným vesnicím civilizace raději vyhnula a zanechala je v bahně mýtů a pověr. Zato hrdost měst se tyčí do výše, bohatá a velkolepá."

Darkwood – Sanatorium choromyslných a podvržených, samo ještě ve městě, stojí na hranici lesa, kde dosud přežívají tvorové z počátků lidského věku. Lesa, kde každý chybný krok je jistá zkáza, a když prší, z nebe padá krev. Les se krmí. Otvírají se požeráky, jámy šílenství, které do sebe vtáhnou vše, včetně skřítčích duší.

Ema Hockaday prochází potupným rituálem sanatoria. Dostává spodní prádlo, bílou košili a zubní kartáček. Na jiné věci pacienti nemají nárok. Život v Darkwoodu svou strohou jednoduchostí ubíjí všechno snění. Děti zapomínají, že v jiném čase v jiném těle žily jiné životy a… umírají. Emě se podaří vymanit ze ,,stáda“. Stává se pomocnicí doktorů, kteří mají na starosti jejich blok - Blok F. A přesto všechno není v pořádku. Proč jí v neděli, když je méně práce a doktor Rabble v sanatoriu není, narůstají křídla a na paži jí usedá bílá sokolice? Je blázen, který trpí bludy nebo je šílený svět okolo? A kdo je nahý hoch, který ve společných sprchách chytá ryby?

Ema vyhledává samotu, nechce se přátelit se svým okolím. Čtenář je zatažen do jejího vnitřního světa a spolu s ní tápe. Zvládnutí dětských a dospívajících hrdinů je vůbec autorův klad. Narozdíl od jistých nejmenovaných, leč velmi populárních anglických cyklů s mladinkými hrdiny, působí Netíkovy postavy za všech okolností uvěřitelně a skutečně:

"Malý princ, ještě nedospělý kluk, má Alenku. To jen ona je tu sama. Jako člověk měla rodiče, měla bratra. Jako podvrženec nemá nic. Nesmrtelnost, která je jen hlubokou temnou studnou pod jejíma nohama. Ta studna je tisícem životů, ale ona nevidí ani pár metrů pod sebe. A hlasy dole na ni volají."

Tvrdohlavě odmítá chlapce Asheda, přesto, nebo právě proto, že jejich osudy jsou propojeny. Jenže to bylo v jiném světě, tak dávno, že vzpomínky téměř zmizely. Něco ale zůstalo: vlak řítící se nocí, bohatě vybavená komnata, kde kdysi spolu s Ashedem na druhém konci sanatoria žili a Emin bratr. Mladší bratříček, spolu s ní sdílel osud dětí ulice, dokud mu jeho sestra neprovedla něco… Nevíme. Je to důvod, proč je v Darkwoodu, nebo jen jedno z vysvětlení?

Ale Emu obklopuje více záhad. Třeba vzpomínka na Temný les:

"Kdysi tu jela na svém bílém koni se stříbrným postrojem, ve zbroji s kožešinou. Jaký důvod měla pro tu cestu? Stařena řekla, že byla smutná. Možná sem jela někoho hledat mezi mrtvými. Možná už neměla nikoho, tak chtěla zemřít. Hrdá paní na bílém koni jedoucí do války skončit svůj příběh i žal."

Samotný příběh je dějově více rozvrstven než tomu bylo u Zeleného skřítka, kde šlo víceméně o jednu dějovou linii s nečekaným vyústěním. Některé vedlejší zápletky, které nebyly v Zeleném skřítkovi dokončeny, jsou v Meluzíně lehce naznačeny nebo se o nich mlčí a místo starších příběhů nastupují nové, opět s otevřenými konci.

Stejně jako v Zeleném skřítkovi je zde hodně postav. Některé jsou čtenáři první knihy o Darkwoodu známy. Zatímco v Zeleném skřítkovi byly však všechny perfektně prokresleny, u Meluzíny se mi několikrát stalo, že se mi popletla jména a v závěru se postav vylouplo opravdu příliš. Na konci knihy jsou naštěstí hlavní aktéři vyjmenování s tím, co umí a jaké je jejich postavení v šerosvitném skřítčím světě. Poslední stránky slouží jako dodatky. Vysvětlení jednání jednoho z kardinálních zlounů najdeme právě tam, i když by to patřilo spíše do vlastního příběhu a mně není jasné, proč to tam autor nezařadil. Motivy jednání některých postav pak chybí úplně a čtenář si je může v lepším případě domyslet.

Je milé, že se příběhem několikrát mihne Zelený skřítek Bo, pochopitelně vždy způsobem jemu vlastním. I když záložka knihy slibuje, že čtenář najde odpověď na všechna tajemství Darkwoodu, mohu ho ujistit, že po přečtení jich stále ještě dost zůstane. Budeme si muset počkat na další pokračování s názvem Tanečnice, věc jménem Sined – vyprávění o asi nejtajemnějším skřítkovi z celého sanatoria.

Pro čtení Meluzíny není nutné znát obsah Zeleného skřítka, na druhou stranu, kdo si přečte Zeleného skřítka po Meluzíně, bude mu sice jasnější, ale také méně tajemný. Darkwood, jeho příběh a propletené osudy skřítčích obyvatel ocení každý, kdo si chce na chvilku odpočinout od zběsilých akčních nářezů a vznešených heroických ság. Je to sice pohádka, ale jak říká záložka – moderní (moderní fantasy), tudíž podle toho drsná a skřítčí krev teče stejně rudá, jako ta lidská. Knihu navíc doprovází krásné ilustrace paní Netíkové.

Ale pozor, autor vás při čtení nutí přemýšlet! Proto nedoporučuji číst Meluzínu porůznu v dopravních prostředcích, ale raději v klidu doma.

Hodnocení: 75%.

Meluzína, dívka jménem Ema
Netík, Ondřej 
Nakladatel: Straky na vrbě
Obálka: Lucie Netíková
Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2007
Počet stran: 376
Rozměr: 105 x 165
Provedení: paperback
Druhá kniha série Sanatorium podvržených.
Cena: 190.00 Kč