Žijeme v době zázraků. Vydavatelství Laser -book, specializované na vydávání zahraničních autorů, vydalo sbírku povídek českému autorovi. Vlastně autorce. Další zázraky pak čtenáře čekají při samotné četbě knížky, která ho zavede "Za okraj světa". Laseři krom svého dosavadního zvyku vydávat zahraniční repertoár porušili i obecně platná vydavatelská přikázání: "Povídky vydávati nebudeš!" a " Pouze osvědčené autory vydávati budeš!"

Avšak Edita Dufková ve skutečnosti osvědčenou autorkou je, a dokonce i poměrně hojně publikovanou - totiž aspoň v mločích sbornících, kde poprvé zvítězila s krátkou povídkou už v roce 1999. A tady musím opět silně poděkovat všem organizátorům různých fanovských literárních soutěží, zejména všem, kteří se starají o Cenu Karla Čapka. Protože ničím jiným se člověk nenaučí psát, než psaním, a nikde jinde nenajde odezvu na své psaní, než u čtenářů - a v případě CKČ nejméně u několika desítek porotců.

CKČ v tomto případě objevila talent, a Laser-books mu dal zazářit. Musím si jenom povzdychnout: povídky ve sbírce Za okraj světa jsou podle vročení psané v letech 2000 - 2004. Autorka byla dobrá už tehdy - jenom my jsme to ještě tak zcela nevěděli. Protože jí dosud žádná knížka nevyšla. Teprve sbírka jejich deseti povídek ukazuje, že Edita Dufková má svůj nezaměnitelný styl - a měla ho už v tom roce 1999, kdy dosáhla plnoletosti. Rovněž se ukazuje, proč jsou sbírky povídek dobré pro čtenáře i pro autory. Některé povídky totiž plně vyzní jedině v kontextu s ostatními.

Napsal jsem, že Edita Dufková je talent. Co by však byl talent bez pracovitosti. A tady musím poukázat na další zázrak - tahle ženská pracovitá je. Ve sbírce se totiž objevuje devítistránková povídka Vymítání andělů. V Mloku z roku 2003 je uvedena pod názvem Pisatelé osudu a má patnáct stránek. Jde o příběh v příběhu, pokus o prolnutí osudů autorky a jejího psaní. Edita vzala svou (oceněnou!) věc a oprostila ji na samotnou podstatu, nemilosrdně amputovala její umnou literární nadstavbu. Takže jednak oceňuji to, že do své sbírky prostě jen neflákla už jednou osvědčený text, ale po třech letech ho přepracovala. A pak taky to, že tato přepracovaná verze je podstatně kratší!

Jako recenzent bych měl zmínit drobné nedostatky, nad kterými jsem se jako čtenář pozastavil a které bych jako tvrdě technický autor napsal jinak. Pochopil jsem však, že oba případy jsou dány potřebou spisovatelky zachovat spád děje. A pokud jsem třetí pochybení tohoto druhu nenašel, pak je to buď proto, že tam už žádná nejsou, anebo jsem byl tak zasažen imaginací textu, že jsem si jich nevšiml. (A to by byl znak velkého autora - protože jen ten dokáže napsat největší hovadinu tak, že mu čtenář uvěří!) A jako autor ještě musím připojit závistivé konstatování, že jsem v textu nenalezl stylistické neobratnosti.

Nesmím rovněž zapomenout na skvělou obálku Jana Patrika Krásného, který si celkem ze tří koní, v knížce se vykytujících, vybral toho hořícího, jehož hlava ještě drží klasický koňský reliéf, ale kůží již prosvítá lebka. Tady Laser-books porušil další přikázání, a to "Na knížku nového autora frkneš něco z dosud nepoužitých a nepoužitelných obrázků". A uvnitř ještě najdeme pět kreseb Editiny sestry, Heleny Dufkové. Opět sympatické porušení nakladatelské zásady "Ilustracemi se obtěžovati nebudeš"!

Sbírka povídek Edity Dufkové na mne působí dojmem sbírky motýlů, kteří jsou do nadýchaných podušek ve svých prosklených domečcích místo špendlíky přibiti křížovými hřeby. Hřeb křížový má místo jednoho hrotu čtveřici listově tenkých a nesmírně ostrých břitů, postavených do tvaru kříže. Jeden ten hřeb pevně drží neuhasitelného koně. Druhý působí neustálou bolest hlavy sympatickému mutantovi. Další na svém místě ukotvuje interdimenzionální loď, jejímž palivem jsou duše miliard zavražděných bytostí. V další povídce, která se tváří velice scifisticky, ale jde o klasický horor, řádí neznámé škvírové příšery. Někdo přežije, ale hřeb poznání, kdo jsou ty nevinné vraždící bestie, zůstává v hlavě navěky. Nejbolestivější hřeb snad tkví v duši kyborga, což nejspíš pochopí jenom kyborgizovaná krysa. A nejvíc křížových hřebů má k dispozici pro své klienty nejubožejší ze všech padlých lékařů, kat. A tak to jde, povídku po povídce, až přijdeme k poslední, a opět se potkáme s koněm. Tentokrát je mrtvý, ale hodný.

Jako "bonus pro čtenáře" je na samý konec připojena minisérie drobných příběhů z roku 2005, které vlastně nejsou ani sci-fi, ani fantasy, jenom - pěkné. Tady se ukazuje, jakou jsme, my scifisti, měli kliku, když Edita Dufková poctila svou účastí naše literární soutěže. Bylo by zbytečné o ní psát jako o "mladé autorce", umí totiž psát stejně dobře jako staří mistři ráže Josepha Conrada. A věřím, že se dokáže vyrovnat i s našimi chvalozpěvy a nezpychne. A že ji nebude tížit ta nenadálá lehkost, se kterou její kniha po předcházejících peripetiích vyšla.

Texty Edity Dufkové jsou drásavě poeticky smutné. V delších povídkách na to můžeme někdy zapomenout, když se necháme unést dějem, ale poslední stručné etudy mají své křížové břity velice ostře nabroušeny a přesně míří k duši čtenářově. To nebylo do papírového hrdiny, ale do nás, Edito.

Jauvejs!

Už se těším na další tvoji knížku.

Edita Dufková: Za okraj světa
obálka: Jan Patrik Krásný, ilustrace: Helena Dufková
doslov: Jaroslav Mostecký
Laser-books, Plzeň 2006
399 stran, 185 Kč, brožované
ISBN 80-7193-211-6