Dlouho jsem přemýšlel jak tuto knihu vlastně uchopit, nikoli fyzicky, problém mi dělal její účel. Co si z knihy vlastně odnést? Její myšlenku, příběh, mnohdy naturalisticky líčené prostředí? Nebo ji dát do širších souvislostí s autorovou ostatní tvorbou, která je mimochodem velice dobře shrnuta a osvětlena v doslovu Lady Weissové. Nakmonec jsem pochopil, že jedno bez druhého by ani nešlo. Napínavý román versus kritika dnešní konzumní společnosti. Tyto dva aspekty jsou dvě strany jedné mince a mince, které chybí jedna či druhá strana, je bezpochyby falešná.

Představte si sami sebe, jdete po ulici, jedete tramvají, nebo sedíte doma a čtete knihu, vaříte, co já vím, zkrátka žijete svůj život, tak jak umíte nejlépe. Cvak! Najednou se rozsvítí oslnivé světlo, tak jasné, že nevidíte nic jiného než bílo. Zamžouráte. Zavřete oči. Ale počkat! Když zavřu oči, mělo by se světlo alespoň ztlumit. Jenže tohle vás oslňuje dál. Gratuluji, právě jste oslepli.

Nebojte, není to taková tragédie, jak by se mohlo zdát. Společnost vám pomůže, naučíte se Brailovo písmo, dostanete slepeckého psa a za pět, deset let si na svou slepotu zvyknete. Tohle vám víří hlavou, pokud jste založením enormně klidný člověk. Pokud ne, začnete panikařit a budete se dožadovat pomoci. Tu skutečně dostanete, jenže jak se brzy ukáže, slepota, která vás postihla, je vysoce nakažlivá, a tak za několik hodin oslepne kdokoli, kdo se k vám jen přiblížil. Váš partner, vaše děti, policista, který vás odvedl domů, sousedka, již jste potkali na chodbě, a která si div neodplivla, když vás viděla v doprovodu muže zákona. Patří jí to. Ale ostatním ne a Vy máte výčitky. Navíc tam hluboko v hlavě se rodí tušení, že s tím normálním, slepeckým životem to nebude tak jednoduché.

Vláda zareaguje promptně, vyčlení budovu bývalého blázince, obežene ji zátarasem s vojáky a vás i ostatní nešťastníky do ní nažene. Doufáme, že to chápete, nedá se nic dělat, občas vám do vstupní haly přineseme jídlo, ale když vylezete ven, zastřelíme vás. Mrtvoly zakopejte na zahradě. Tečka. Mají z vás strach. Takový, že ani nevysvětlí, kde je sociální zařízení, jak se máte pohybovat po budově plné schodů a malých i velkých místností, když nevidíte. Takový, že první den strávíte bez jídla a bez vody. V chodbě to začíná zapáchat, někdo asi nenašel toaletu. Už první noc. Jak to bude asi vypadat za týden, měsíc?

Takové jsou kulisy Saramangova románu Slepota. A jsou opravdu jen začátkem. José Saramango nechává fantasii, aby vytvořila téměř reálný svět, ve kterém vy jako čtenáři uvíznete a budete vedeni jedinou žijící, vláčeni událostmi, budete cítit s hrdiny, přemýšlet, jestli byste se zachovali stejně, možná si zkusíte zavázat oči a najíst se, projít se po bytě, aniž byste něco převrhli, to je na vás. Každopádně je možné, že i když vás to Samarango nepřiměje udělat, budete s ním alespoň polemizovat. Já osobně bych to místy neviděl tak černě jako on, ale jeho černé vidění těchto událostí je způsobeno také tím, že celý román je alegorií k světu, se kterým je Saramango ve sporu.

Text je psán zvláštním stylem, jako jednolitý kus, najdete minimum ostavců, žádné uvozovky, ačkoli dialogy a přímá řeč se tam hojně vyskytují, věty na sebe navazují a prolínají se, jejich dělení je všelijaké, tečky a čárky skoro nic neznamenají, a tak vám bude poměrně dlouho trvat, než si zvyknete. Zhruba do poloviny knížky budete autora za ten styl proklínat a pak - pak ho pochopíte. Stejně tak důvod, proč to zmiňuji zrovna zde. Nebudu spoilerovat, nezbude vám nic jiného než se k prozření dočíst.

Slepota je esencí zoufalství, lidských pudů, nízkých pohnutek, beznaděje a krutosti, všeho, co autor odsuzuje a co je ve světě plném slepých mnohonásobně zesíleno, některým aspektům lidského bytí se za těchto podmínek raději vyhýbá, snad aby nezašel do úplné krajnosti. Na druhé straně je zde skupinka lidí, která má při vší smůle štěstí. Má ve svém středu dvě vidící oči, ochotné se pro ně obětovat, a tak jim zajistit alespoň částečné pojítko s normálním životem tak, jak jej známe.

Jak už jsem nakousl dříve, Slepota je alegorií. Alegorií k naší společnosti, ve které jsme všichni slepí, slepí k druhým, slepě sledujeme jen svůj zájem, slepě se honíme za penězi, a proto jediné co by nás vytrhlo a vrátilo do trochu lidštější společnosti je slepota, která nám ukáže jak moc jsme se mýlili a jak vše co bylo důležité, najednou není. Toto je druhá část mince, poselství, které se tu a tam zjevuje aby nám ukázalo, jací jsme a jací bychom byli. Naši honbu za majetkem až do úplného vyčerpání. Smrt je jediným prostředkem, ani slepota totiž nezabrání jednomu člověku aby poškodil jiného, aby ho okradl o poslední kůrku chleba a zahnal tak svůj vlastní hlad. Jsou zbytečná jména, protože neexistují tváře, ke kterým by se daly přiřadit. Bůh není, přesto člověk věří, potřebuje věřit, ale pozor! Víra může být taktéž slepá. Nedokážu poselství Saramangovy knihy plně vysvětlit. Pokud ho v ní budete hledat, najdete. A až najdete, tak pochopíte, že pro každého je to poselství trochu jiné. Pro mě je to poselství spojené se slovem naděje. Naděje v zdravý rozum.

Slepota je i přes zvláštní styl velice čtivá, vtáhne vás do svého světa a donutí přemýšlet. U takovéto knihy je to velice důležité, protože přesně to ji totiž odlišuje od běžné katastrofické literatury - je tam všechno, padouši a hrdinové, napětí, drastické scény, slitování a něco navíc. Je dost dobře možné, že se ke knize ještě vrátím a možná ne jednou. Ne proto, abych se nabažil akce, ale proto abych si přečetl neobyčejný lidský příběh.

Slepota (recenze filmu Slepota, akce čtení z knihy)
/Ensaio sobre a Cegueira/
Saramago, José
Nakladatel: Albatros Media - Plus
Překladatel: Lada Weissová
Obálka: Miro Hadinec
Redakce: Tereza Pecáková, Alexandra Horová, Lubomír Kuba
Rok vydání: 2010
Počet stran: 392
Rozměr: 135 x 205
Provedení: hardback
Cena: 359 Kč