Je mi líto, že nemohu kvalifikovaně označit pana Procházku jako grafomana. Je mi líto, že píše (a hlavně vydává nové knihy) tak pomalu, a proto mu musím tento titul upřít. Což je škoda, protože jeho tvorba má prakticky většinu atributů, které k dílům grafomanů bezpochyby patří. Série o Kenu Woodovi, byť pouze zatím o třech dílech, je čítankovou ukázkou, na které své tvrzení zdůvodním.

Grafomanskou a v díle pana Procházky velmi obvyklou metodou je vykrádání cizích textů a přebírání nápadů jiných autorů. A vůbec nezáleží na tom, zda již jejich autorskoprávní ochrana již vypršela, jako v prvním díle, kdy bezostyšně použil příběh o Jerichu z Bible, či stále trvá - což je případ knihy J. Hubáčka Pacifik v plamenech. Není to však záležitost pouze této série, například v knize Hvězdní honáci vykrádá dokument Joe Hammanna Divoký Západ. Vyškrtat tyto a podobné odvolávky by znamenalo zkrátit knihu na rozměr sešitku o stovce stránek. 

Autor si také velmi často pomáhá z úzkých vymýšlením ad hoc zařízení, zpravidla zbraní nebo strojů, které bez předchozího varování nasazuje v okamžicích, kdy už mu došla představivost. Tu vlastně nemá vůbec, protože nejprve použije takovou záležitost proto, aby Kena Wooda do bezvýchodné situace přivedl, a pak druhým zařízením ze stejné kategorie mu pomůže z této bezvýchodné situace uniknout. Připomenu alespoň bojové Triangly, další snad ani nemusím dodávat, bylo by to nošení dříví do lesa, sov do Athén a knih do blobu. 

Jiným příznakem grafomanie je stavba dialogů a přímé řeči vůbec. Jsou to ukázky plytkosti, jejich hloubka se pohybuje v mikrometrech, jsou zbytečně natahované. Typickou ukázkou je například tento (vynechávám nepřímou řeč): „... moje babička říkávala líná huba, holé neštěstí“ | „Moudrá to žena.“ | „Nu, děda měl občas jiný názor.“

Závěrečným a v podstatě nejdůležitějším argumentem o grafomanii pana Procházky budiž konstatování, že příběhy Kena Wooda první knihou neskončily. A to je zásadní chyba. Proč?

Elementární požadavek logičnosti příběhu tu totiž dostává na gluteus maximus. Svět Kena Wooda autor postavil na principu zachování Rovnováhy mezi Dobrem a Zlem. V prvním díle se Ken Wood objevuje, aby zatlačil Zlo z oblastní jím obsazeným daleko ve výsostném území dříve obývaným Dobrem. Princip Rovnováhy tu zapracoval pozitivně, Ken dobyl zpět ztracené pozice Dobra a Rovnováha byla nastolena. V tom okamžiku měl příběh končit, ale neskončil. Čtenáři mohli týrat svoji představivost, a autor by se nedopustil logické chyby, která je zásadní a především neodstranitelnou vlastností Kenova vítězství nad Zlem. Jakmile totiž Ken nastolil svým vítězstvím Rovnováhu, začal ji zároveň porušovat. Jeho rozvoj říše, posouvající ji k blahobytu, posiluje Dobro a tedy porušuje Rovnováhu. Zvláště třetí díl série to razantně ukazuje. Existence a skutky královny Maub jsou jednoznačně zaviněny Kenovou ekonomickou politikou. Tento zřejmý fakt přehlížejí jak jeho žena (u té se to omlouvá, tváří se zamilovaně), tak jeho prý objektivní rádcové, a stejně tak i řadoví obyvatelé jeho říše. Desetitisíce mrtvých padlých v bojích s královnou Maub jsou přece jednoznačně důsledkem Kenovy rozpínavosti, na niž Rovnováha pouze reaguje uvolněním prostoru pro Maubiny rejdy.

Jiří W. Procházka: Ken Wood a perly královny Maub
obálka: Jan Patrik Krásný, grafická úprava: Dagmar Krásná
Triton, edice Trifid, 2008
372 stran, 279 Kč (členové klubu Trifid 199 Kč), brožované
ISBN 978-80-7387-198-7