29.2.2020 | Svátek má Horymír






POVÍDKA: Zpověď pana Zímy

7.4.2006

okoMé jméno je Aleš Zíma, tedy, říká se to.

Když jsem byl malý chlapec, toužil jsem poznat, jaké to je přijít na svět. Zrodit se, poprvé se nadechnout, otevřít oči. Jaká asi je první lidská myšlenka? Nadšení, nebo zklamání? Proč si jak stárneme nic z toho nepamatujeme? Jímá mě hrůza, když si jen vzpomenu, jak odporně bláhový dokáže být člověk ve své nevědomosti! I když jsem neoblomný ateista, pokud tam nahoře někdo nebo něco hýbá našimi osudy, pak jsem si svůj životní příběh takovými úvahami zasloužil.

Ale začněme pěkně od začátku. Zemřel jsem 18.dubna 2001 v 7:54 ráno. V novinách jsem se mnohem později dočetl, že tragickou nehodu zavinil nějaký mladík v modrém Peguotu 206, který vjel do křižovatky na červenou. Petr Krátký, student chemie, řidičák měl asi tři dny a tehdy ráno přehlédl světla, protože telefonoval své holce. Drobná chybička, chvilka nepozornosti. Čelní náraz při vzájemné rychlosti přes 130 kilometrů za hodinu vyhodil mé nepřipoutané tělo předním sklem oktávky ven a obtočil kolem nedalekého semaforu jak podzimní šál kolem promrzlého krku. Policejní statistiky si chladně připsaly dva mrtvé. Tělo toho mladíka vyřezávali hasiči ze šrotu až do večera. Ne, že bych si to pamatoval, ale jak jsem řekl, četl jsem noviny. Byla tam i barevná fotografie, ale musím říct na svou obranu, že mám jiné, mnohem vydařenější. Na téhle jsem tak nějak strnulý.

Odmotali mě rychle a to co ze mě zbylo už o pár hodin později leželo v Motolské nemocnici. Tucet věhlasných doktorů se stěnami plnými diplomů se za každou cenu snažil udržet mé tělo při životě a já mezitím bloudil bůhví kde. Tedy, chtěl jsem říci: „neznámo kde“, abych jako správný ateista nebral slovo boží nadarmo. Musím vás ale zklamat. Žádné světlo na konci tunelu se nekonalo. Nečekal na mě žádný vrátný u brány do ráje, se kterým bych pokecal o tom, jak jsem v životě zhřešil a vůbec zavzpomínal na starý dobrý časy. Nic takového neproběhlo a manšaft v bílých pláštích se dlouhé hodiny potil na sále. Bojoval ze všech sil o to málo, co mi ze života zbývalo. Nakonec z toho byla remíza. Policejní statistiky si nad mým jménem udělaly na nějaký čas otazník a já zůstal v hlubokém spánku připojený na rozličné blikající a pípající přístroje. Říká se tomu klinická smrt, nebo taky koma, ale na podrobnosti se mě neptejte, má paměť si na opravdu dlouhou dobu vzala dovolenou.

No a tady by mohl můj příběh končit. Jak čas plynul, otazník nad mým záznamem o úmrtí zvolna blednul, až jsem do té škatulky nenápadně a definitivně spadnul. Jenže co čert nechtěl (a nebo snad co nechtěl ten druhý), když už mě všichni oplakali, podruhé jsem se narodil. Dne 25. května 2005 kolem poledne, právě když jedna mladá sestřička prováděla rutinní očistu mé nehybně chátrající tělesné schránky, jsem otevřel oči a poprvé se nadechnul. Přestože jaro bylo v plném proudu a venku svítilo slunce moje první myšlenka šla ruku v ruce s totálním zděšením. Těžko se to vysvětluje, ale ti co mají občas okno, když to přeženou s alkoholem mi možná budou trochu rozumět. Nikde nic. Naprostá ztráta paměti a k tomu navrch čtyři roky spánku „na druhé straně“. Tabula rasa, ale (promiňte mi ten výraz) jako prase. A široko daleko žádný záchytný bod. Jen takový podivný pocit, že jste se zrovna narodili, jenže strašně staří a slabí. Nevzpomněl jsem si vůbec na nic, dokonce ani na nic z toho, co jsem vám zatím vyprávěl. To všechno jsem se dozvěděl později. Pan doktor Ulč mě prohlédl, poklepal na srdíčko a než napsal recepis, sdělil mi dvě zprávy. Jednu dobrou a druhou špatnou: „Z toho nejhoršího jste venku, pane Zíma, překvapivě fyzicky zcela zdráv, zdá se, ale Vaše paměť bude ještě potřebovat nějaký čas. Jen klid, všechno se vrátí.“ Doktor zněl tak vážně, že jsem chvíli zapochyboval o jeho slovech. A to jsem od něho bláhově čekal „dvakrát denně prášek cukru bude zdravý jako rys“ a nebo něco podobného.

No a pak se začaly teprve dít věci. Přišla nějaká žena. Když mě viděla, začala plakat a vrhla se mi kolem krku. Doktor Ulč mi citlivě potichu napověděl: „To je Klára, vaše manželka,“ a já se tak po letech opět seznámil se svou vyvolenou. Musel jsem uznat, že mám dobrý vkus. Hlavně abych se znovu zamiloval. Nakonec jsem se nechal přesvědčit, že ten klučina, který přišel s ní je náš malý Lukáš, můj syn. Bylo mu nedávno deset a mě napadlo, jestli je mi vůbec podobný. No ano, vždyť ani proboha nevím, jak vypadám. Vyžádal jsem si zrcadlo a propadl další vlně paniky. Zkuste si představit, že jste sám sobě úplně cizí chlap. A tak to šlo den za dnem. Moje vlastní matka zkolabovala, když jsem ji nepoznal, otce jsem si stále pletl s tchánem. Všichni se tak moc snažili, nosili mi fotografie, pouštěli videa, dokonce dorazila i početná skupina lidí, se kterými jsem před nehodou pracoval, ale já se pořád nějak nemohl vrátit. Trpělivost a čas, o kterých mluvil doktor navíc dlouho nic nepřinášeli.

Když se mi pak konečně vrátila první vzpomínka, začal jsem toho litovat.

Nejprve to byly sny. Sny o krásné dívce s dlouhými vlasy a provoněné letní louce se záplavou kopretin. „Sláva,“ zvolal doktor Ulč, když jsem se mu později se svými spánkovými vizemi svěřil, ale já jsem jeho radost nesdílel. Ta dívka totiž ani trochu nebyla mou ženou a já začal váhat. Že bych byl nevěrný? Nebo nějaká vzpomínka z mládí?

Pak přišli další sny. Několikrát jsem se probudil zborcený potem. Podivný stařec s brýlemi mě mučil u zkoušky. Vůbec jsem mu nerozuměl, pořád dokola opakoval nějaké vzorce a definice. Přes veškerou snahu jsem ve spánku opakovaně propadal ze „Strukturní analýzy dusíkatých a kyslíkatých heterocyklů“, což u člověka, který se živý překlady poezie z anglických originálů není nijak překvapující.

A to byla další, velmi znepokojující věc. Lidé co mě navštívili a se kterými jsem kdysi pracoval, byli cizinci. Překládal jsem údajně jejich anglické texty, ale po té nehodě jsem jim nerozuměl ani slovo. Doktor Ulč mi to nedokázal vysvětlit. Že bych o své těžce nabyté jazykové znalosti přišel?

Nečekaně, ve chvíli, kdy jsem opravdu nevěděl kudy kam, se všechno rozjasnilo. Ve dveřích se totiž objevila ta kopretinová kráska z mých snů. Představila se jako přítelkyně Petra Krátkého, toho studenta, co zavinil nehodu. Vzpomínky se mi do hlavy náhle nahrnuly jak nedočkavý zákazníci do nově otevřeného supermarketu. Ať už se tam na té křižovatce stalo cokoli, jedno mi bylo jasné. Kdeže Aleš Zíma, ten překladatel. Já jsem přece Petr Krátký, student chemie, i když zřejmě v těle někoho jiného. Jako včera jsem viděl všechny své vzpomínky, tak jasně, tak zřetelně. Své dětství, školu, modrý Peguot 206 mého otce. Kráska s kopretinami (Teď už jsem si snadno vzpomněl, že se jmenuje Alice, studuje práva a strašně se jí líbí, když… ale o tom jindy), tak tahle moje Alice ovšem vůbec nepochopila co se mi stalo a kdo doopravdy jsem. Chtěl jsem ji jen přivítat, políbit, obejmout, zkrátka jako vždycky a ona s výkřikem: „Vy starej prasáku!“ vyběhla na chodbu.

Málokdo věří ve stěhování duší, dokud se mu to nestane. S nadějí, že se to vysvětlí a s vírou v lékařskou vědu jsem si nechal zavolat doktora Ulče. Ptáte se, zda mi pomohl? Vyslechl mě a udělal vše co bylo v jeho silách. Chvíli mi to rozmlouval a nakonec jsme se po jeho krátké analýze rozloučili. On zůstal a já putoval o patro výš ke kolegům z psychiatrického. Od toho dne se toho dost změnilo. Postel je tu stejná, jen navíc každý den polykám různé barevné tablety, na okně tu máme mříž a manželka pana Zímy, Klára se synem Lukášem sem už moc nechodí. Ani mi to moc nevadí, stejně jsem jim moc nevěřil. Vlastně už nikomu moc nevěřím, jen naší vrchní sestře, protože ta jediná mi říká Petře. Jo a ještě jednomu pacientovi. Pepa totiž všem tvrdí, že je Marie Currie Sklodowská a já se prostě neodvážím mu to vymlouvat. Hrajeme spolu občas šachy a u nich horlivě debatujeme nad novinkami v oblasti chemie. Naši společnou práci „Za hranice všední spektroskopie purinových derivátů“ nám letos otiskli i v mezinárodně uznávaném IIC Bulletinu, odborném to časáku pro bedny v oboru. Nutno dodat, že tak redakce učinila anonymně, protože když chtěli znát jména autorů, narazili na problémy.

Milan Březina


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...