26.4.2024 | Svátek má Oto






(NE)RECENZE: Václav Lacina, Čtení o psaní

12.4.2006

 

Čtení o psaní - il. Eduard Hofman

Čtení o psaní aneb spisovatelem snadno a rychle pro potřebu kandidátů nesmrtelnosti podle vynikajících i jiných českých spisovatelů vzdělal Václav Lacina, zní úplný název útlé a přesto velmi obsažné a od roku 1947, kdy vyšla poprvé, opakovaně vydávané knihy.

Není to sice SF, ale se SFFH literaturou má tato publikace poměrně hodně styčných bodů. Jednak to je řada spisovatelů počínaje Svatoplukem Čechem a konče Karlem Čapkem, a za druhé - a především - to je sama literatura a práce se slovem vůbec. A za třetí - je to vynikající zábava.

Čtení o psaní - 1957, il. Eduard HofmanVáclav Lacina s neobyčejnou zručností vytvořil směs parafrází a parodických textů, reflektujících jak řadu různých stylů, tak spoustu spisovatelů. Na začátek, pro rozehřátí, je přehled literární tvorby dětské a týnejdžrovské, deníček nyjící dívky, slohové práce, milostné básně. Druhá část - Básníci o jaru - začíná žákovskou skladbou ze čtrnáctého století, pokračuje přes Mikoláše Dačického a Karla Hynka Máchu, Karla Čapka a Konstantina Biebla až po mého skorojmenovce Vladimíra Holana.

Třetí část, Od povídky k eseji, je opět přehlídkou literárních stylů. Najdete tu poučnou povídku pro mládež, román pro ženy, kovbojku či ukázku klasického i moderního překladu, rozbor právní i obsahový. Ta čtvrtá je přehlídkou románovou - J. Š. Baar, Karel Čapek, ale i Eskymo Welzl či Karásek ze Lvovic nebo Vladimír Neff propůjčili Václavu Lacinovi své typické styly. V části páté pak Václav Lacina pitvá divadelní tvorbu, Hra o svaté Dorotě tu prochází stylem čapkovským, klicperovským nebo šrámkovským. A nakonec si bere na mušku sám sebe, tedy přesněji spisovatele jako živočišný druh a jejich vyjadřovací schopnosti.

Václav Lacina tu čtenáři předkládá koncentrovanou čítanku české literatury - ne však skutečná díla skutečných autorů, ale jejich styly a vyjadřovací prostředky. Ukazuje svoji úžasnou schopnost vyhmátnout podstatu jejich působení na čtenáře - a to velmi účinně. Kdysi jsem se účastnil jakési středoškolské znalostní soutěže a přečetli nám úryvek z básně. Václav Lacina svého Konstantina Biebla udělal tak věrně, že jsem autora určil podle stylu, aniž bych předložený text znal (přesněji: kromě té lacinovské parodie jsem od něj nečetl vůbec nic).

Lacinův kaleidoskop české literatury ukazuje možnosti českého jazyka při tvorbě autorských stylů. Je to velmi občerstvující čtení, a nastavuje nemilosrdné zrcadlo drtivé většině našich autorů - včetně, samozřejmě, našich současných autorů SFFH. Z nich jen málokdo má podobně výrazně charakteristický styl - Jiří Kulhánek, Jiří W Procházka, do jisté míry Mirek Žamboch, Jana Rečková nebo Václav Semerád.

Václav Lacina ale také ukazuje „oborový“ styl, ať již zmiňovanou žákovskou skladbu, kovbojku či další. Forma tvaruje obsah, dalo by se stručně shrnout. Tak si klasická hard SF, space opera či high fantasy vybudovaly své styly a vyjadřovací prostředky, a bylo by možné Lacinovu přehlídku doplnit naším lokálním folklórem.

Čtení o psaní - 1981, il. Evžen SeyčekOkouzlující práce s jazykem a schopnost vcítit se do cizí kůže - to je další charakteristika této knížky. A také druhý hlavní důvod, proč jsem po ní v seriálu (ne)recenzí sáhl. Můžete tu na poměrně malém prostoru - a hlavně ve vzájemném kontrastu - porovnat různé tvůrčí styly, působení jednotlivých textů i způsob, jakým toho dosahují.

Kniha byla vydávána mnohokrát, zpočátku s ilustracemi Eduarda Hofmana. Tento výtvarník vynikajícím způsobem sekundoval Václavu Lacinovi v parafrázování výtvarných stylů odpovídajících době a tvůrčímu stylu příslušného autora. Najdete tu tak ilustrace ve stylu Josefa Čapka (u textů ve stylu jeho bratra), Zdeňka Buriana (u kovbojek), kubistickou grafiku či středověký dřevoryt nebo dětskou kresbu. Pozdější vydání byla svěřena i dalším ilustrátorům - především Adolfu Bornovi, ale také Evženu Seyčkovi. Mně osobně se líbí ty původní Hofmanovy kresby, už jenom proto, že sedí k jednotlivým autorům a stylům.

(obálky jsou z vydání roku 1957 - il. Ed. Hofman, a z roku 1981 - il. E. Seyček - to je ta černá s pegasem, dětská ilustrace v titulu je E. Hofmana)

pagi










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...