Tajuplný ostrov patří k nejlepším dílům Julese Verna. V té podobě, v jaké ho známe, ho dokončil v roce 1873. Tehdy už měl za sebou díla, jako je Pět neděl v baloně, Cesta kolem světa za osmdesát dní a Dvacet tisíc mil pod mořem. Byl ve svých pětačtyřiceti letech na vrcholku tvůrčích sil a do románu vtělil doslova základní teze svého pohledu na člověka a jeho roli ve světě. Nejsme trosečníci, jsme kolonisté - toto heslo nedobrovolných obyvatel Lincolnova ostrova je jádrem Vernovy filozofie té doby.

Sám román měl složité začátky... Autor už na prahu své literární dráhy předložil nakladateli Hetzelovi, který později vydal všechna díla Vernových Podivuhodných cest, rukopis nazvaný Strýček Robinson. Byla to první část románu, který měl zůstat navěky torzem. Hrdinkou příběhu byla jistá paní Cliftonová, která doprovázela se čtyřmi dětmi Markem, Robertem, Jackem a Bellou svého manžela Harryho Cliftona na cestě severním Pacifikem. Na lodi vypukla vzpoura, při níž pan Clifton zmizel a žena s dětmi se ocitla na opuštěném ostrově. Zde se jich ujal francouzský námořník Flip. Zmíněný Harry Clifton se zde náhle objeví v doprovodu svého psa Fida. Všichni společně pak čelí útrapám trosečnického života, chytí orangutana Jupa a rukopis končí tím, že si smolař Flip zlomí zub, protože kousl do olověné střely...

Rukopis se nezachoval, zato jsou známy pasáže z Hetzelova dopisu autorovi: "Osmdesát stran rukopisu a není v nich jediný nápad, jaký by nedokázal vymyslet ani ten poslední idiot..."

Trvalo déle než deset let, kdy se Verne k motivu vrátil. Clifton se proměnil v Cyruse Smithe, Flip v Pencroffa, Robert v Harberta, takže jenom opičák zůstal beze změny. Paní Cliftonová zmizela coby nežádoucí element. Ovšem podstatný byl pro Verna motiv ztroskotání na pustém ostrově. V dopise Hetzelovi z června 1874, kdy pracoval na posledním svazku trilogie, upozornil, že doposud jsou známé dva romány s tímto tématem. Je to samozřejmě Robinson Crusoe Daniela Defoea, příběh osamělého muže na opuštěném ostrově. Věrna ale inspiroval, jak sám připouští, Švýcarský Robinson od Johanna Davida Wysse, příběh rodiny, která se ocitne v nezáviděníhodné situaci. Verne zřejmě neznal třetí oblíbený příběh tohoto typu, a to Kormidelníka Vlnovského od Fredericka Marryata z roku 1836. I v tomto románu, mimochodem z pera zkušeného námořního kapitána, se na opuštěném ostrově ocitne opět celá rodina.

Motiv „robinsonství" Věrna přitahoval a věnoval mu několik svých románů, mimo jiné i Dva roky prázdnin. Opuštěný ostrov beze stopy civilizace spisovatel předkládá čtenáři jako plochu, na níž mohou hrdinové rozehrát svoji vynalézavost. Jejich protivníkem je příroda, spojencem důvtip a odvaha. Autor je plný optimismu. To on promlouvá ústy Pencroffovými, když prorokuje, že Cyrus Smith jednou zřídí na Lincolnově ostrově železnici. K tomu nedošlo, k natažení telegrafické linky však ano. Nic není nemožné. Kdyby Franklinova hora nebyla vybuchla, kolonisté by jistě dokázali postavit loď schopnou plavby po moři. Až mnohem později, na sklonku svého tvůrčího života, se do Vernových příběhů vloudí pochybnosti a jeho poslední „robinsonáda" Trosečníci z lodi Jonathan už popisuje souboj s lidskou zlovůlí, nikoli s nástrahami přírody.

*

Jak se stalo v této sérii zvykem, dovolte, abych upozornil na některé momenty spojené s převyprávěním původního díla. Kapitán Nemo vystupuje ve dvou příbězích, v románu Dvacet tisíc mil pod mořem a zde, v Tajuplném ostrově. Oba romány se odehrávají prakticky ve stejnou dobu, Tajuplný ostrov dokonce začíná dřív, ještě za války Severu proti Jihu. Už jako dětský čtenář jsem se podivoval nad tím, jak je to možné, že Nemo z Tajuplného ostrova je nemohoucí stařec nad hrobem, kdežto ještě nedávno to byl silou překypující čtyřicátník, schopný nožem probodnout žraloka. Kdo již četl Dvacet tisíc mil pod mořem z naší série "Jules Verne pro 21. století", ví, jak to ve skutečnosti s Nemovým zdravotním stavem bylo. Sám příběh zůstává v podstatě stejný, jen závěr je jiný. Máme s Ne- mem s přáteli z nakladatelství Albatros ještě nějaké záměry, které si ponecháváme jako překvapení do budoucna.

Ale vraťme se ještě zpět k Nemově původu. Jeho dědeček byl Tippu Sahib, maisúrský rádža, bojovník proti Britům a budovatel prvního raketového oddílu. Indický stát knížete Dakkara, odkud kapitán Nemo pochází, se jmenuje Bundelkhand. V jeho hlavním městě Džhánsí našli útočiště i Tántijá Tópé i královna Lakšmí-báí, jedni z vůdců velké indické vzpoury v roce 1857, se kterou nás Jules Verne seznámil v románu Zemí šelem. Právě zde měl kníže Dakkar příležitost poznat výsledky práce inženýra Bankse, konstruktéra parního slona, známého ze zmíněného románu. Ale o tom najdete podrobnosti až ve zmíněném románu, který chystá k vydání nakladatelství Albatros též s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Pokud jde o Dakkarovu vlast, ta zůstává v opozici i nadále, už ne proti britskému panství, ale dnes proti indické ústřední vládě. Dakkarovými nástupci se stali politici Sanjay Pandey, Rajnarayan Budholiya a Badshah Singh. Založili Bundelkhand Akikrit Party. O zřízení státu s Džhánsí jako hlavním městem usilují zatím jen politickou cestou, ale kdo ví, co chystá budoucnost. Buď jak buď, Nemovo rebelství mělo reálný základ už za Vernových dob a jeho rodiště je rebelské dodnes.

Ostatní postavy a jejich charaktery zůstaly nezměněny. Jen jednu korekci jsem si dovolil.

Když kolonisté najdou Nemovu bednu a chystají se ji otevřít, už jako chlapec jsem si všiml, že Pencroff řekne:

„Jen, aby tam nebylo..."

„Co?" ptá se Nab.

„Ale nic."

Čeho se obával Pencroff, aby tam nebylo? Dovedl jsem si představit tisíce věcí, které by byly nežádoucí a nebezpečné. Myslel jsem, že je to záhada ostrova, která nebude nikdy rozluštěna. Leč vysvětlení je prosté. Jde o chybný překlad. Námořník Pencroff v originále říká:

„Si seulement ily avait..."

Přeloženo správně:

„Kdyby tam tak byl..."

Co? No přece tabák. Pencroff je v originále silný kuřák a naučí kouřit i opičáka Jupa.

Nenávidím kouření jako hloupý vražedný zlozvyk a zde se přiznám ke znásilnění originálu: Pencroffovo kouření jsem vymýtil - nebudu kouření propagovat v knížce pro dětské čtenáře.

*

Dovolte ještě, abych upozornil na dva technické detaily.

Kapitán Nemo poslal kolonistům hliníkové příbory. Napadne vás, že to asi byl nějaký šetřílek, ten Nemo. Jenže v roce 1875, kdy román vyšel, patřil hliník k velmi vzácným kovům. Francouzský císař Napoleon III. nechával podávat jídlo na hliníkových talířích svým nejvzácnějším hostům a ještě o deset let později, kdy už se jakžtakž dal průmyslově vyrábět díky Hall-Heroultově elektrolytické metodě, byl hliník drahý jako stříbro. První z hliníku odlitá socha byl známý andílek na Piccadilly Circus v Londýně, který vznikl až v roce 1893! Takže aluminiové příbory byl doslova královský dar.

Také torpédo použité kapitánem Nemem proti pirátské lodi bylo v době, kdy Verne svoji knihu psal, úžasná technická novinka. Anglický inženýr Robert Whitehead ve službách válečného loďstva rakouské monarchie vyvinul první torpédo z podnětu námořní komise vedené Giovannim Luppisem. Torpédo poháněl stlačený vzduch a Whitehead ho poprvé předvedl 21. prosince 1866, tedy necelé tři roky před událostmi popisovanými v románu Tajuplný ostrov. Vývoj torpéda pokračoval a Rakušané objednali první sérii v roce 1870. Následujícího roku britská Admiralita Whiteheada přeplatila a inženýr přenesl vývoj a výrobu této zbraně do Královských laboratoří ve Woolwichi.

*

Závěrem bych se asi měl zmínit o přírodopisných zvláštnostech Lincolnova ostrova. Lincolnův ostrov ležel na 34° 57' jižní šířky a 150° 30' západní délky. Nejbližší obydlené místo je Polynésie, vzdálená na dva tisíce kilometrů. Poblíž trčí ve vodní poušti dvě skaliska korálového původu - útes Ernest Legoue a Maria Theresa. Uprchlíci z Richmondu přistáli na ostrově po vzdušné pouti dlouhé jedenáct tisíc kilometrů. Je to výkon v dějinách balonového létání přímo neslýchaný. Balonisté se báli Tichého oceánu, a dlouho zápolili i s Atlantikem. V červnu 1976 ztroskotal Američan Karl Thomas asi 700 kilometrů od pobřeží USA. Úspěšnější byl jeho krajan Ed Yost, který doletěl až k Azorám a jehož heliový balon ztroskotal 967 kilometrů od evropského pobřeží po rekordním letu, trvajícím 106 hodin. Teprve 17. srpna 1978 přeletěl v balonu z Ameriky do Evropy vzduchoplavec Don Abruzzo, a Brian Jones a Bertrand Piccard poprvé obletěli celý svět 20. března 1999. Avšak z východního pobřeží USA do srdce Tichého oceánu nedoletěl balonem nikdo.

Cyrusi Smithovi a jeho druhům se to však podařilo a doletěli na ostrov, jemuž dali Lincolnovo jméno.

Našli tu - podle vyjádření námořníka Pencroffa - ráj pro trosečníky. Na ostrově bylo příjemné klima, bylo tu mnoho rostlin, ptáků a zvířat a nežili tu divocí domorodci. Lincolnův ostrov je ale dodnes také ráj školometů, kteří dokazují už sto let, že na jednom místě zeměkoule nemohou žít vedle sebe aguti (Jižní Amerika), dikobraz (Afrika, jih Eurasie), jaguár (Amerika), ježura (Austrálie), kapustňák (Antily, západní Afrika), klokan (Austrálie), koza (Eurasie), králík americký, kulan (od Iránu po Tibet), lenochod (Jižní Amerika), liška (Eurasie, Severní Amerika), moroň (Indický oceán), muflon (Sardinie, Korsika), onager (Persie, Afghánistán, Turkestán), orangutan (Borneo, Sumatra), pekari (Amerika), tuleň (severní polokoule) a vlk (Eurasie, Severní Amerika). To byli savci Lincolnova ostrova. Žili tu i ptáci: albatros, bažant americký, bažant horský, čírka, různé druhy holubů, chaluha velká, kabie, kachna divoká a kachna lžičák, kukura, ledňáček, leskoptev, lyrochvost, papoušci, pelikán, racek chechtavý, slípka vodní, sluka, stepokur, straka, tetřívek, tučňák a vrána.

Čtenář si může vyhledat hnízdiště jednotlivých ptáků - jsou rozeseta po nejrůznějších kontinentech.

Také flóra je rozmanitá: akácie, bazalka, blahovičník, borovice, bukvice, cedr australský, crejimba, deodar, dračinec, eben, gumovník, hořčice, chlebovník, ibišek, jedle Douglasova, jilm, kasuárník, beduňka, rozmarýna, ředkev, řeřicha, špenát a konečně i tabák, k velké radosti námořníka Pencroffa a orangutana Jupa, obou silných kuřáků.

Geologické složení ostrova bylo roztodivné. Cyrus Smith poznal na první pohled, že Lincolnův ostrov je sopečného původu. Nicméně ostrov byl převážně žulový (a v žulovém masivu byly rozsáhlé krasové jevy). Nemův Nautilus kotvil v ohromném čedičovém dómu. Na ostrově byla vrstva ornice metr silná a kolonisté tam našli povrchové ložisko kamenného uhlí. Sotvakde jinde na světě najdeme podobnou geologickou lokalitu.

Z hlediska přírodovědného je Lincolnův ostrov větší zázrak než ponorka Nautilus, letadlo Albatros a ponorkové letadlo Epouvanta dohromady.

Ať se přihlásí, komu to vadí. Je to prostě „učencův žert", zdaleka ne jediný v Podivuhodných cestách Julese Věrna.

Mimo jiné i proto je čteme a máme rádi i v 21. století.

(str. 238-242)

Tajuplný ostrov
Verne, Jules - Neff, Ondřej
Nakladatel: Albatros Media - Albatros
Obálka: Zdeněk Burian
Redakce: Ondřej Müller, Alexandra Horová, Arnoštka Svobodová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 248
Rozměr: 170 x 245
Provedení: hardback
Cena: 279 Kč