1.12.2020 | Svátek má Iva






LITERATURA: Adamovičova antologie Vládcové vesmíru

28.5.2010 0:05

Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

Vládcové vesmíru Adamovič Čech WeissTOPlistMoji mnohem mladší přátelé se rozhodli, že odejdeme do Evropy. Hledat lidi. Nezbylo mi než jít s nimi, jestliže jsem nechtěl zůstat sám. Dali jsme se tedy po prériích k východu a celkem bez nějakých zvláštních příhod dorazili do trosek New Yorku, kde jsme doufali nalézt nějaký člun... Jaroslav Urban: Vesmír se diví (1946)

Po patnácti letech představují Vládcové vesmíru doplnění i čítanku k Adamovičově Slovníku české literární fantastiky a science fiction (1995) a pět z dvaceti autorů (Neruda, Kukla, Skružný, Levý a Hoffmeister) dotyčný slovník ani tenkrát nepodchytil!

Kým že ale v reálu JSOU, tihle SKUTEČNÍ vládci vesmíru? Autory science fiction jako takovými, říkám, a je koneckonců jedno, nakolik slovutnými. Taky tak tedy chápejme titul prvního z plánovaných svazků Kroniky české science fiction vydanýletos nakladatelstvím Triton a společnostíAlbatros Media v nakladatelství Plus.

Proč ne. Ve skutečnosti jsou však Vládcové vesmíru titulem románu známého J. M. Trosky, autora nepíšícího vůbec žádné povídky a prezentovaného tedy takto. Je fakt, že měl editor vřadit román celý a že pláče, proč že tak neučinil, ale je už pozdě, Ivane, a zůstávají dva úryvky, jen pouhých osm Troskových stránek, a to je možná zradou pana Matzala, ale i jediným nedostatkem kroniky shrnující na takřka 400 stranách díla dvaceti autorů "od Svatopluka Čecha po Jana Weisse".

A vlastní román Vládci vesmíru? Stejně vlastně za příliš nestojí. Byl sepsaný na objednávku "za deset odpolední" a vyšel tedy prozatím jenom na pokračování v časopise Mladý technik (1947), kde k němu najdete i ilustrace Zdeňka Milera(!). O co se jedná v textu?

O předzvěst socialismu u nás. Sovětská kosmická loď Slovatom (s českou posádkou) míří na Měsíc. Lidé odhalí vyspělou podzemní civilizaci a Ivan vybral ukázku, v níž se seznamují s technikou a ve finále jsou odhaleni co pojídači zvířat. To a materiální styl žití prý musíme změnit, míní Měsíčan, i přijímáme baňku s tamní stravou a rozhodne-li se lidstvo výhradně pro ni, budete opět vítání, ale do té doby musím ve vašem zájmu poprosit, abyste se zdrželi návštěv, nechá se Luňan slyšet. Přeji šťastný návrat a mnoho úspěchů!" uklonil se. Zmizel. "Krásný vyhazov," pohlédli na sebe v trapných rozpacích.

Vládcové vesmíru ale kromě tohoto případu nesestávají z úryvků románů, a nepočítám-li známé Čapkovy bajky (24 krátkých úvah z roku 1934), najdu se dvěma výjimkami jen prózy v rozsahu čtyři (Levý) - patnáct (Neruda) stránek. První z výjimek se stala Vachkova novela Mor profesora Solomitnikova (49 stran), druhou pak je krátký román Ferdinanda Krejčího (1878-1938, pseudonym Jan Barda) Převychovaní (109 stran) alias pozoruhodná dystopie sepsaná s až zdrcující objektivitou a velmi zvláštně předjímající Ray Bradburyho. Ano, vyšla sice jedenáct let PO Zamjatinově My, ještě ale PŘED Koncem civilizace (1932) Aldouse Huxleyho(!) i PŘED Orwellovým 1984 (1949)! V kontextu české tvorby jsou Převychovaní zjevením, konstatuje úvodem editor. Spojení socialistického kolektivismu a osvícenských ideálů je dotaženo do krutých důsledků, o to působivějších, oč samozřejměji jsou podávány. Revoluce už zvítězila nad světem, staré pořádky zapomenuty a cokoliv připomínající dřívější kulturu je zničeno. Občané byli označeni pouhými symboly a čísly, za četbu starých knih či zpochybňování stávajícího režimu hrozí trest smrti a české území je poněmčeno, nicméně v unifikovaném světě jazyky beztak nehrají velkou roli. A dál? Hlavní hrdina se, co Bůh nechtěl, i tak dostane do kontaktu s knihou a zjistí tam, že rodiče směli dřív vychovávat děti, které teď putují do ústavů. Přečte si i další. Odhalí to partnerce, obou se zmocní policie a trest... Je smrt. Děj se poměrně nevzrušeně posunuje vpřed s jakousi osudovou neodvratitelností a důsledností vedoucí až k porážce pravdy, charakterizoval Adamovič styl hrozivé knihy už ve slovníku a nutno souhlasit: Krejčí režim neodsuzuje, i kdyby jen slůvkem, což je geniální přístup, ale byl by zapomenut, tak jako obsah, a jen díky Ivanovi je dnes román od ředitele Slovanské pojišťovny(!), jehož prvních vydání už existuje stěží pár, zachráněn.

A případ druhého z delších textů, Vachkova Moru? Roku 1927 vyšel v příloze magazínu Lada/Módní svět, ale knižně dnes poprvé. Ivan Adamovič dílo navíc zkoumal v rukopise v Památníku národního písemnictví a zjistil odlišnosti, ba místy vyšší původní kvality a provázanost s vizionářským románem Pán světa (1925) předvídajícím Spojené státy evropské. Přesto ve sborníku užil variantu z časopisu. A Emil Vachek, jinak (díky Františku Langerovi) zakladatel české detektivky, zůstává mimo to i autorem fantaskních povídek z poloviny dvacátých let Bylinář podruhé na svět přišel a Ivanův vynález.

Čímž se dostáváme ke krátkým povídkám a hned i vidíme, že se tu chronologicky střídají jak příjmení klasiků (Čech, Neruda, Bass, Langer, Hoffmeister), tak i klasici české sci-fi (Haussmann, Hloucha, Weiss), a konečně jmény mužů, které si pamatujeme z jinačích sadů (Kukla, Skružný) anebo vůbec nepamatujeme. A ženy? Bohužel nezastoupeny. Ani jediná.

Úvodní a nejstarší Čechovy Náčrtky z roku 2070 (1870) jsou v první osobě vyprávěnou satirou (má čtyři kapitoly) připomínající místy Gullivera a líčením individuální vzdušné dopravy taky romány Alberta Robidy. Víc než povídce se ovšem blíží fejetonu. Poté, co hrdina úvodem usne podobně jako Matěj Brouček, procitá sice doma, ale o dvě stě let později, aby se setkal jak s nečekanou emancipací u žen, tak třeba s panelovou výstavbou. Vidinu budoucího ovšem obsahují, připomíná editor, i Písně otroka (1895), a Čech tvořil i další fantaskní prózy, ke kterým patří třeba Archeologická přednáška roku 5000 (Národní listy 1886). Už jeho Pohádka (1870) představuje prvního robota a cesta časem z 16. století do autorovy současnosti je záminkou k dílku Z neznámé knihy Jana Štelcara... (Národní listy 1880). Plným právem připomenou Vládcové vesmíru i první dvě broučkiády, o nichž se dočtete také zde: Průmyslový palác, české sirky..., a které těží z Bezpříkladných dobrodružství jistého Hanse Pfaala, z Verna i knihy Měsíc a geologie.

Druhý nejstarší autor sborníku Neruda zastoupen je zde povídkou na téma budoucího urychlení životního rytmu (ale i zločinu a trestu) nazvanou 1890 (Humoristické listy 1878). Ani tu před Adamovičem v kontextu české sci-fi nikdy nikdo nezmínil.

O zrychlení rytmu je ovšem už Nerudův fejeton Zcela věrná zpráva o tom, jak bylo 24. února 1972 (1872) a Adamovič připomene kvůli úplnosti taky ostatní vizionářské fejetony. O individuálním létání mluví Nevynalezený vynález (1869). O prohození rolí muže a ženy Za padesát let (1872). O mobilu a televizi Telefon a telegraf optický (1877). Z hlediska sci-fi je ale zajímavý i text Já jsem to věděl všechno! (1889), který Ivan umně srovnává s daleko pozdějšími úvodníky Hugo Gernsbacka(!), aby však se samozřejmostí neopomněl ani Písní kosmických "pějících" o mimozemšťanech i konci světa... a aby připomněl i hluboký Nerudův vztah k Vernovi, jehož recenzoval ho se soustavností, s níž se nevěnoval žádnému jinému.

Obdobné téma "zrychlení" později, pravda, zpracoval i známý humorista Josef Skružný (1871-1948), který nezapomněl nevědomou(?) fantastickou či sci-fi povídku zasadit snad do žádné ze svých sbírek, ale Ivan Adamovič opět mohl vybrat jedinou, a to tu s názvem Roku 2907 (1907). Kdysi ji ovšem následovaly i mnohé Skružného "letecké sci-fi" jako Ve velkozávodě se vzducholoděmi (1913), Sensační reklama (1920), Anděl (1925) anebo Ve století spěchu (1923), kde dokonce řešil individuální poletování dětí. Šťastný den profesora Karfiola (1916) jest pak o elektrickém "ženicholapači" a v pozůstalosti Skružného leží taky hra o cestovateli časem Tisíc a jedna noc. Vraťme se ale ještě na chvíli mezi klasiky.

Skutečnou perlu totiž představuje raný Bassův Susin (1917) inspirovaný (zřejmě) Ostrovem doktora Moreaua. Adamovič ale připomíná i další Bassovu fantaskní povídku Příhoda statistika Vohnoutka (1917) a Bassovu obhajobu verneovek v článku Dobrodružná literatura (knižně 1941). Co zázračného pomáhalo Hloupému Honzovi, to inženýři Julia Verna musí sami zkonstruovat, a to jasně, názorně a zdůvodněně, psal Bass, ale vrhněme už se na další příběhy.

I Langerův Muž, který se ztratil ve své utopii (1927) líčí snově a až čapkovsky dystopii připomínající poměry v Sovětském svazu a zdrtí nás následky marné hrdinovy cesty za (skutečnou) láskou. Jedna z nejpůsobivějších próz knihy jako by souběžně předjímala i situaci ve Třetí říši a jako další Langerovy fantastické prózy Adamovič připomíná ještě Prodavače snů (1921), Humoresku (1927), Řeč nad kolébkou (1945) a jediný jeho román Zázrak v rodině (1928-29) vzniklý na stejný námět, jaký už byl znám od Wellse (Muž, který dokázal činit zázraky). A co ještě víc?

Hoffmeistrovi Milenci (1927), tak ti jsou antiutopií o světě-strojovně, v kterém kvůli spěchu už není čas milovat a chybí i potřeba. Text zaujme i motivem továrny na gumové "dumlíky" a Adamovič jej odhalí coby parafrázi nerealizované Langerovy hry o Romeovi a Julii V říši Civilizaků (1922), kde se stal kolektivním titulním hrdinou indiánský kmen. Připomenuta je i raná, notně idealistická Hoffmeistrova próza Revoluce a také všeobecně známá, a právě jím sestavená antologie západní sci-fi Labyrint (1962), jakožto úžasné Adolfovy ilustrace v Prvních lidech na Měsíci (1964).

Verši prokládaný Haussmannův Výlet (časopis Rarach 1921) je zase vzácným případem české protikomunistické dystopie a druží se k poslední povídce, kterou kdy Haussmann publikoval před svou předčasnou smrtí na tuberkulózu (1923), a to pod titulem O zklamaném zvědavci a čertu, což je obrázek zbrojících Čech roku 2892.

Další Haussmannova próza -1 ("Mínus jedna", 1922) je satirou o extrémní inflaci, během které vám kapsáři budou podstrkávat peníze do kapes, a Metafisický průmysl vypráví o obchodu s touhou konat dobro, ale i zlo. Ohrožené lidstvo měří šance udělat hmotu z duševní potravy a výchozím motivem se podobá Dickově próze Záchranný stroj, nicméně Haussmann zůstal samozřejmě a prvořadě autorem nejlepší naší sci-fi satiry, románu Velkovýroba ctnosti (1922), který mj. dobře ilustruje ekonomický přínos válek.

Další z povídek sborníku, Hlouchův Uvolněný běs (1925) nás poučuje o nebezpečnosti zvětšené blechy (živící se lidskou krví) a na rozdíl od většiny Hlouchových povídek končívajících špatně, obsahuje humor. Pranic to bohužel nemění na faktu, že zakladatel české sci-fi Karel Hloucha (1880-1958) byl vysoce specifickým literátem přinejmenším diskutabilní úrovně a že lépe psal třeba takový Jan Havlasa (1883-1964) zastoupený povídkou Podmoří (1912). Bezděky mi připomněla Doylovu Hrůzu z výšek, i když u Havlasy kráčí o "létající ptáky" ve vodních hlubinách. Tak či tak jde o precizní příběh wellsovského typu, na Wellsově úrovni. A další Havlasova díla? Psal fantastiku hodně, ale jediná ryzí sci-fi Mravenčí lidstvo zůstala jen v podobě plánu (1930).

To novinář a právník Karel Ladislav Kukla (1863-1930) je dodnes znám jako kronikář pražského polosvěta, ale v letech 1898-1906 působil i v odborném(!) časopise Svět zvířat. Tamo vyšla i humorná próza Zvířata a lidé za 10 000 let (1899) otvírající na stránky cestu i příspěvkům Haškovým. Zatímco Boulleovi opové zůstali nohama pevně na planetě, zvířata Kuklovy povídky pořádají vesmírné hony i na poslední zbytky lidské rasy, dodává Ivan Adamovič. Z jeho sborníku se však vynořují i psavci naprosto neznámí. A přece! Takový Fráňa Levý (pseudonym?) objevil už roku 1927 virtuální sex, a to v rozhodně nejslabší próze knihy Neviditelný poměr ze sbírky Deník sličné Madlenky. O co se jedná? Vynálezce Watson bude po právu popraven za vraždu milenky a sluhy, milenců, předtím však také on využíval metodu dálkového propojení myslí a...

Rus Nikolaj Terlecký (1903-1994) se narodil v Petrohradě. Vystudoval však již v Turecku a v Praze, kde se živil jako tanečník či výukou ruštiny. Znal se s Bassem, Drdou či Majerovou, a ta se zasadila o vydání jeho prvotiny Šest metrů úsměvu (1946) v češtině. Poté Terlecký pracoval na předsednictvu vlády a jako lektor nakladatelství Svoboda, dramaturg na Barrandově a redaktor Mladé fronty, už roku 1947 se stal členem Syndikátu čs. spisovatelů a... Získal občanství. Sbírka Vítr se vrací (1948, tyto povídky ovšem vznikly už za války a v ruštině) je posledním Terleckého u nás vydaným titulem a jmenuje se v originále i druhém vydání Nejkrásnější svět. To je odkaz na slavný Leibnitzův výrok, že právě náš svět je nejkrásnějším z možných, u Terleckého však bráno v ironickém smyslu. Tři fantastické povídky knížky spíš ukazují úskalí snah o krásné světy a v titulní Vítr se vrací lidé vymírají a šklebí se na ně propast mezi starci a dětmi. Generace se navzájem úplně přestaly vnímat!

Herostratos II odehrává se pak v utopickém městě 21. století, které rozjařeně ničí sami tvůrci, a Potopa (kterou Adamovič vybral do knihy) domýšlí důsledky přílišné specializace: Hrdinové div nepomřou jen proto, že už neovládají ani nejzákladnější úkony.

Ne, nad stránkami od Terleckého nelze nevzpomenout i textů Václava Pinkavy alias Jana Křesadla (1926-1995). Roku 1965 i on emigroval, a to do Vídně, od roku 1967 žil v Curychu a v exilu vydal i sci-fi Pláž u San Medarda (1977) - o budoucím lidstvu bez duše - a příběh biblického Lota putujícího dějinami Don Kichot ze Sodomy (1986).

Dalším málo známým autorem se mi zdá být A. Jaroslav Urban (1899-1962).

Žil v letech 1924-27 v Austráli. Pak byl novinářem. Po návštěvě USA i autorem knihy Město zvané Hollywood (1935). Stal se filmovým dramaturgem a scenáristou, po roce 1948 redaktorem Světa v obrazech a satirická fantazie Vesmír se diví (1946) je u něj spíš kuriózní odbočkou. Jedná se o příběh sluneční soustavy a planety tu hovoří jako bytosti. Ale i z tohoto, a právě z tohoto zpola pohádkového, zpola populárně-vědného vyprávění uměl Ivan Adamovič vybrat jedno z dvou intermezz. Odehrává se roku 2003 a představuje věru pozoruhodný postkatastrofický příběh psaný v alpské jeskyni jistým Frankem Daviesem (57), který jen chce zaznamenat život. Mezi roky 1967-78, zvíme, proběhla třetí světová válka a nukleárně byla zničena veškerá velkoměsta. Ve čtvrté válce (1982-84) Evropany i Afričany vyhubily paprsky smrti. Po páté válce (1986-89) nezbyl následkem bakteriologických útoků už naživu skoro nikdo, po té šesté (1990-94) se ale kupodivu stále drželo pár izolovaných skupin. V sedmé válce (1995-97) však se zabíjelo i zvukem, načež bylo vynalezeno zabíjení myšlenkami - a využito ve válce osmé a poslední (1999-2001). Ani tím bohužel vraždění nekončí, a tak je srovnání se známou povídkou Williama Tenna Jdi na východ, mladý muži opravdu jen hodně přibližné: Během přeplavby z New Yorku přes Atlantik umírá i předposlední muž na světě (kvůli ženě) a znovu vypravěčem "objevená" Evropa umožňuje pouze bloudění liduprázdnem. Přece se ale hrdina setká aspoň s plachou kočkou. Pak očekává vlastní konec jako Robinson, uslyší vytí... a není s kým se rozloučit. Co zbude? Alpy, lesy... a vzdálené moře.

Dodejme jen, že roku 1946 Urban vydal i další dílko líčící alternativní historii a odehrávající se roku 1954. Německo ovládá svět, ale touží okupovat i říši pohádek (O Hitlerovi, Honzovi a SS-loupežnících). Fantaskní Urbanův román Návštěva v hotelu Roklan (1947) se pak už odehrává rovnou v záhrobí, odkud je sedmici zesnulých umožněn dočasný návrat. Na měsíc. Změní ale marnosti vlastních životů? Sotva. Osudu neunikneš.

O Urbanovi víme vcelku dost, zato o Pražanu ing. Ladislavu Velinském Adamovič až dosud zjistil jen to, že měl despekt vůči manželství i víře, byl ředitelem výrobny kávových náhražek v Kolíně a napsal i knihu o spalování mrtvol. Taky ovšem další knížky o cukrovarnictví, optice a fotografii, a konečně stvořil i sedm tragických Bizarních novel (1912), jen jediná z nichž nenáleží k fantastice. Motivy některých z těchto povídek byly přitom autorem podrobněji rozvedeny už v publikaci Příspěvek k řešení otázky o myšlení člověka (1906) a ve Vládcích vesmíru umístěná próza Síla chtění je bez debaty "leteckou parafrází" Poeových Fakt v případě monsieura Valdemara.

Poea ovšem miloval i individualistický estét, básník a překladatel MUDr. Vladimír Raffel (1898-67), který okolo své třicítky (1927-30) vydal hned šest knih. Ivan Adamovič ta díla sice vypočítává, o jednu špatně je však sečetl! Po dotyčném chrlení krve se Raffel počal zaujatě věnovat vědě... a odmlčel se jako literát už navždycky. Ze svého hlediska nejspíš učinil dobře, z našeho ne. Léčil v západních Čechách, Praze a od roku 1952 vedl na Moravě psychiatrické léčebny. "Byl vlastně všude exot," vzpomíná dcera. "Lidem vzdálený názory, vzděláním, hodnotovým žebříčkem i neschopností věnovat se vydělávání."

A o čem Raffel psal?

Konec světa líčí povídka Předposlední (1928) a nutno s Adamovičem dodat, že v některých obrysech předjal Raffel kyberpunk. Ve sborníku zařazená Elektrická Galatea (1927) líčí lásku k ideální ženě, která však je pouhou elektricky oživenou sochou. Hrdina umírá na lůžku a jejíchž prsou a romantická záhada byla pikantní perverzí. Zajímavý Oskar byl šílenec, nicméně při pitvě jeho mrtvoly shledali lékaři jev, jaký se často nevyskytuje. Známky násilné smrti nebyly nalezeny ani zevně, ani uvnitř, a smrt byla přičtena ochrnutí srdce. Ale srdce se nezastavilo jako obyčejně v rozpětí. Ztuhlo sevřené. Krev mrtvoly byla v tepnách a jasně červená.

V jediném románu Obchodník sympatiemi (1929) vymyslel pak výstřední doktor Raffel i jistý prášek, tzv. kaloin, po jehož požití jste každému ihned sympatičtí. Přesto uživatelům přinese zhoubu. Roku 1997 vyšel i výbor z Raffelových povídek Elektrický les. Raffel jest i autorem stati Fantastik Weiss a dotyčný klasik (1882-1972) také celou Adamovičovu kroniku (prozatím) uzavírá.

Weissovo dílo v popředí s fascinujícím Domem o 1000 patrech (1928) je rozsáhlé, ale přesto mohlo být rozsáhlejší, možná, protože spisovatel prý skončil s tvorbou už roku 1964 po přečtení jisté Susovy recenze na Hádání o budoucím.

Ve Vládcích vesmíru vřazený text Po operaci údajně vznikl už "po okupaci", knižně však vyšel teprve roku 1961. Autor v něm stručně řečeno líčí pozvolnou proměnu operovaného strýčka v přežvýkavce.

A co ještě navrch? Už v úvodu - k Nerudově povídce - Adamovič připomněl i některé další autory. Nalezneme i vliv gotického románu (Newtonův mozek Jakuba Arbese), vypráví, a naivní milostnou romanci překonávající meziplanetární prostor (Život na Měsíci od Karla Jana Pleskače) či prostý dobrodružný příběh Na novém světě (1905 anonymně v časopise Červánky). Je to tak, ale Adamovič se bohužel zatím nerozepisuje o ničem dalším, takže si musíme na druhý a třetí díl jeho čítanky v klidu anebo třeba i nervózně počkat.

Tak jako i na doplněné vydání Slovníku, které přece jistě nebude nad jeho možnosti, jak tuhle tvrdil...

Ivo Fencl


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...