LITERATURA: Adamovičova antologie Vládcové vesmíru
Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.
Moji mnohem mladší přátelé se rozhodli, že odejdeme do Evropy. Hledat lidi. Nezbylo mi než jít s nimi, jestliže jsem nechtěl zůstat sám. Dali jsme se tedy po prériích k východu a celkem bez nějakých zvláštních příhod dorazili do trosek New Yorku, kde jsme doufali nalézt nějaký člun... Jaroslav Urban: Vesmír se diví (1946)
Po patnácti letech představují Vládcové vesmíru doplnění i čítanku k Adamovičově Slovníku české literární fantastiky a science fiction (1995) a pět z dvaceti autorů (Neruda, Kukla, Skružný, Levý a Hoffmeister) dotyčný slovník ani tenkrát nepodchytil!
Kým že ale v reálu JSOU, tihle SKUTEČNÍ vládci vesmíru? Autory science fiction jako takovými, říkám, a je koneckonců jedno, nakolik slovutnými. Taky tak tedy chápejme titul prvního z plánovaných svazků Kroniky české science fiction vydanýletos nakladatelstvím Triton a společnostíAlbatros Media v nakladatelství Plus.
Proč ne. Ve skutečnosti jsou však Vládcové vesmíru titulem románu známého J. M. Trosky, autora nepíšícího vůbec žádné povídky a prezentovaného tedy takto. Je fakt, že měl editor vřadit román celý a že pláče, proč že tak neučinil, ale je už pozdě, Ivane, a zůstávají dva úryvky, jen pouhých osm Troskových stránek, a to je možná zradou pana Matzala, ale i jediným nedostatkem kroniky shrnující na takřka 400 stranách díla dvaceti autorů "od Svatopluka Čecha po Jana Weisse".
A vlastní román Vládci vesmíru? Stejně vlastně za příliš nestojí. Byl sepsaný na objednávku "za deset odpolední" a vyšel tedy prozatím jenom na pokračování v časopise Mladý technik (1947), kde k němu najdete i ilustrace Zdeňka Milera(!). O co se jedná v textu?
O předzvěst socialismu u nás. Sovětská kosmická loď Slovatom (s českou posádkou) míří na Měsíc. Lidé odhalí vyspělou podzemní civilizaci a Ivan vybral ukázku, v níž se seznamují s technikou a ve finále jsou odhaleni co pojídači zvířat. To a materiální styl žití prý musíme změnit, míní Měsíčan, i přijímáme baňku s tamní stravou a rozhodne-li se lidstvo výhradně pro ni, budete opět vítání, ale do té doby musím ve vašem zájmu poprosit, abyste se zdrželi návštěv, nechá se Luňan slyšet. Přeji šťastný návrat a mnoho úspěchů!" uklonil se. Zmizel. "Krásný vyhazov," pohlédli na sebe v trapných rozpacích.
Vládcové vesmíru ale kromě tohoto případu nesestávají z úryvků románů, a nepočítám-li známé Čapkovy bajky (24 krátkých úvah z roku 1934), najdu se dvěma výjimkami jen prózy v rozsahu čtyři (Levý) - patnáct (Neruda) stránek. První z výjimek se stala Vachkova novela Mor profesora Solomitnikova (49 stran), druhou pak je krátký román Ferdinanda Krejčího (1878-1938, pseudonym Jan Barda) Převychovaní (109 stran) alias pozoruhodná dystopie sepsaná s až zdrcující objektivitou a velmi zvláštně předjímající Ray Bradburyho. Ano, vyšla sice jedenáct let PO Zamjatinově My, ještě ale PŘED Koncem civilizace (1932) Aldouse Huxleyho(!) i PŘED Orwellovým 1984 (1949)! V kontextu české tvorby jsou Převychovaní zjevením, konstatuje úvodem editor. Spojení socialistického kolektivismu a osvícenských ideálů je dotaženo do krutých důsledků, o to působivějších, oč samozřejměji jsou podávány. Revoluce už zvítězila nad světem, staré pořádky zapomenuty a cokoliv připomínající dřívější kulturu je zničeno. Občané byli označeni pouhými symboly a čísly, za četbu starých knih či zpochybňování stávajícího režimu hrozí trest smrti a české území je poněmčeno, nicméně v unifikovaném světě jazyky beztak nehrají velkou roli. A dál? Hlavní hrdina se, co Bůh nechtěl, i tak dostane do kontaktu s knihou a zjistí tam, že rodiče směli dřív vychovávat děti, které teď putují do ústavů. Přečte si i další. Odhalí to partnerce, obou se zmocní policie a trest... Je smrt. Děj se poměrně nevzrušeně posunuje vpřed s jakousi osudovou neodvratitelností a důsledností vedoucí až k porážce pravdy, charakterizoval Adamovič styl hrozivé knihy už ve slovníku a nutno souhlasit: Krejčí režim neodsuzuje, i kdyby jen slůvkem, což je geniální přístup, ale byl by zapomenut, tak jako obsah, a jen díky Ivanovi je dnes román od ředitele Slovanské pojišťovny(!), jehož prvních vydání už existuje stěží pár, zachráněn.
A případ druhého z delších textů, Vachkova Moru? Roku 1927 vyšel v příloze magazínu Lada/Módní svět, ale knižně dnes poprvé. Ivan Adamovič dílo navíc zkoumal v rukopise v Památníku národního písemnictví a zjistil odlišnosti, ba místy vyšší původní kvality a provázanost s vizionářským románem Pán světa (1925) předvídajícím Spojené státy evropské. Přesto ve sborníku užil variantu z časopisu. A Emil Vachek, jinak (díky Františku Langerovi) zakladatel české detektivky, zůstává mimo to i autorem fantaskních povídek z poloviny dvacátých let Bylinář podruhé na svět přišel a Ivanův vynález.
Čímž se dostáváme ke krátkým povídkám a hned i vidíme, že se tu chronologicky střídají jak příjmení klasiků (Čech, Neruda, Bass, Langer, Hoffmeister), tak i klasici české sci-fi (Haussmann, Hloucha, Weiss), a konečně jmény mužů, které si pamatujeme z jinačích sadů (Kukla, Skružný) anebo vůbec nepamatujeme. A ženy? Bohužel nezastoupeny. Ani jediná.
Úvodní a nejstarší Čechovy Náčrtky z roku 2070 (1870) jsou v první osobě vyprávěnou satirou (má čtyři kapitoly) připomínající místy Gullivera a líčením individuální vzdušné dopravy taky romány Alberta Robidy. Víc než povídce se ovšem blíží fejetonu. Poté, co hrdina úvodem usne podobně jako Matěj Brouček, procitá sice doma, ale o dvě stě let později, aby se setkal jak s nečekanou emancipací u žen, tak třeba s panelovou výstavbou. Vidinu budoucího ovšem obsahují, připomíná editor, i Písně otroka (1895), a Čech tvořil i další fantaskní prózy, ke kterým patří třeba Archeologická přednáška roku 5000 (Národní listy 1886). Už jeho Pohádka (1870) představuje prvního robota a cesta časem z 16. století do autorovy současnosti je záminkou k dílku Z neznámé knihy Jana Štelcara... (Národní listy 1880). Plným právem připomenou Vládcové vesmíru i první dvě broučkiády, o nichž se dočtete také zde: Průmyslový palác, české sirky..., a které těží z Bezpříkladných dobrodružství jistého Hanse Pfaala, z Verna i knihy Měsíc a geologie.
Druhý nejstarší autor sborníku Neruda zastoupen je zde povídkou na téma budoucího urychlení životního rytmu (ale i zločinu a trestu) nazvanou 1890 (Humoristické listy 1878). Ani tu před Adamovičem v kontextu české sci-fi nikdy nikdo nezmínil.
O zrychlení rytmu je ovšem už Nerudův fejeton Zcela věrná zpráva o tom, jak bylo 24. února 1972 (1872) a Adamovič připomene kvůli úplnosti taky ostatní vizionářské fejetony. O individuálním létání mluví Nevynalezený vynález (1869). O prohození rolí muže a ženy Za padesát let (1872). O mobilu a televizi Telefon a telegraf optický (1877). Z hlediska sci-fi je ale zajímavý i text Já jsem to věděl všechno! (1889), který Ivan umně srovnává s daleko pozdějšími úvodníky Hugo Gernsbacka(!), aby však se samozřejmostí neopomněl ani Písní kosmických "pějících" o mimozemšťanech i konci světa... a aby připomněl i hluboký Nerudův vztah k Vernovi, jehož recenzoval ho se soustavností, s níž se nevěnoval žádnému jinému.
Obdobné téma "zrychlení" později, pravda, zpracoval i známý humorista Josef Skružný (1871-1948), který nezapomněl nevědomou(?) fantastickou či sci-fi povídku zasadit snad do žádné ze svých sbírek, ale Ivan Adamovič opět mohl vybrat jedinou, a to tu s názvem Roku 2907 (1907). Kdysi ji ovšem následovaly i mnohé Skružného "letecké sci-fi" jako Ve velkozávodě se vzducholoděmi (1913), Sensační reklama (1920), Anděl (1925) anebo Ve století spěchu (1923), kde dokonce řešil individuální poletování dětí. Šťastný den profesora Karfiola (1916) jest pak o elektrickém "ženicholapači" a v pozůstalosti Skružného leží taky hra o cestovateli časem Tisíc a jedna noc. Vraťme se ale ještě na chvíli mezi klasiky.
Skutečnou perlu totiž představuje raný Bassův Susin (1917) inspirovaný (zřejmě) Ostrovem doktora Moreaua. Adamovič ale připomíná i další Bassovu fantaskní povídku Příhoda statistika Vohnoutka (1917) a Bassovu obhajobu verneovek v článku Dobrodružná literatura (knižně 1941). Co zázračného pomáhalo Hloupému Honzovi, to inženýři Julia Verna musí sami zkonstruovat, a to jasně, názorně a zdůvodněně, psal Bass, ale vrhněme už se na další příběhy.
I Langerův Muž, který se ztratil ve své utopii (1927) líčí snově a až čapkovsky dystopii připomínající poměry v Sovětském svazu a zdrtí nás následky marné hrdinovy cesty za (skutečnou) láskou. Jedna z nejpůsobivějších próz knihy jako by souběžně předjímala i situaci ve Třetí říši a jako další Langerovy fantastické prózy Adamovič připomíná ještě Prodavače snů (1921), Humoresku (1927), Řeč nad kolébkou (1945) a jediný jeho román Zázrak v rodině (1928-29) vzniklý na stejný námět, jaký už byl znám od Wellse (Muž, který dokázal činit zázraky). A co ještě víc?
Hoffmeistrovi Milenci (1927), tak ti jsou antiutopií o světě-strojovně, v kterém kvůli spěchu už není čas milovat a chybí i potřeba. Text zaujme i motivem továrny na gumové "dumlíky" a Adamovič jej odhalí coby parafrázi nerealizované Langerovy hry o Romeovi a Julii V říši Civilizaků (1922), kde se stal kolektivním titulním hrdinou indiánský kmen. Připomenuta je i raná, notně idealistická Hoffmeistrova próza Revoluce a také všeobecně známá, a právě jím sestavená antologie západní sci-fi Labyrint (1962), jakožto úžasné Adolfovy ilustrace v Prvních lidech na Měsíci (1964).
Verši prokládaný Haussmannův Výlet (časopis Rarach 1921) je zase vzácným případem české protikomunistické dystopie a druží se k poslední povídce, kterou kdy Haussmann publikoval před svou předčasnou smrtí na tuberkulózu (1923), a to pod titulem O zklamaném zvědavci a čertu, což je obrázek zbrojících Čech roku 2892.
Další Haussmannova próza -1 ("Mínus jedna", 1922) je satirou o extrémní inflaci, během které vám kapsáři budou podstrkávat peníze do kapes, a Metafisický průmysl vypráví o obchodu s touhou konat dobro, ale i zlo. Ohrožené lidstvo měří šance udělat hmotu z duševní potravy a výchozím motivem se podobá Dickově próze Záchranný stroj, nicméně Haussmann zůstal samozřejmě a prvořadě autorem nejlepší naší sci-fi satiry, románu Velkovýroba ctnosti (1922), který mj. dobře ilustruje ekonomický přínos válek.
Další z povídek sborníku, Hlouchův Uvolněný běs (1925) nás poučuje o nebezpečnosti zvětšené blechy (živící se lidskou krví) a na rozdíl od většiny Hlouchových povídek končívajících špatně, obsahuje humor. Pranic to bohužel nemění na faktu, že zakladatel české sci-fi Karel Hloucha (1880-1958) byl vysoce specifickým literátem přinejmenším diskutabilní úrovně a že lépe psal třeba takový Jan Havlasa (1883-1964) zastoupený povídkou Podmoří (1912). Bezděky mi připomněla Doylovu Hrůzu z výšek, i když u Havlasy kráčí o "létající ptáky" ve vodních hlubinách. Tak či tak jde o precizní příběh wellsovského typu, na Wellsově úrovni. A další Havlasova díla? Psal fantastiku hodně, ale jediná ryzí sci-fi Mravenčí lidstvo zůstala jen v podobě plánu (1930).
To novinář a právník Karel Ladislav Kukla (1863-1930) je dodnes znám jako kronikář pražského polosvěta, ale v letech 1898-1906 působil i v odborném(!) časopise Svět zvířat. Tamo vyšla i humorná próza Zvířata a lidé za 10 000 let (1899) otvírající na stránky cestu i příspěvkům Haškovým. Zatímco Boulleovi opové zůstali nohama pevně na planetě, zvířata Kuklovy povídky pořádají vesmírné hony i na poslední zbytky lidské rasy, dodává Ivan Adamovič. Z jeho sborníku se však vynořují i psavci naprosto neznámí. A přece! Takový Fráňa Levý (pseudonym?) objevil už roku 1927 virtuální sex, a to v rozhodně nejslabší próze knihy Neviditelný poměr ze sbírky Deník sličné Madlenky. O co se jedná? Vynálezce Watson bude po právu popraven za vraždu milenky a sluhy, milenců, předtím však také on využíval metodu dálkového propojení myslí a...
Rus Nikolaj Terlecký (1903-1994) se narodil v Petrohradě. Vystudoval však již v Turecku a v Praze, kde se živil jako tanečník či výukou ruštiny. Znal se s Bassem, Drdou či Majerovou, a ta se zasadila o vydání jeho prvotiny Šest metrů úsměvu (1946) v češtině. Poté Terlecký pracoval na předsednictvu vlády a jako lektor nakladatelství Svoboda, dramaturg na Barrandově a redaktor Mladé fronty, už roku 1947 se stal členem Syndikátu čs. spisovatelů a... Získal občanství. Sbírka Vítr se vrací (1948, tyto povídky ovšem vznikly už za války a v ruštině) je posledním Terleckého u nás vydaným titulem a jmenuje se v originále i druhém vydání Nejkrásnější svět. To je odkaz na slavný Leibnitzův výrok, že právě náš svět je nejkrásnějším z možných, u Terleckého však bráno v ironickém smyslu. Tři fantastické povídky knížky spíš ukazují úskalí snah o krásné světy a v titulní Vítr se vrací lidé vymírají a šklebí se na ně propast mezi starci a dětmi. Generace se navzájem úplně přestaly vnímat!
Herostratos II odehrává se pak v utopickém městě 21. století, které rozjařeně ničí sami tvůrci, a Potopa (kterou Adamovič vybral do knihy) domýšlí důsledky přílišné specializace: Hrdinové div nepomřou jen proto, že už neovládají ani nejzákladnější úkony.
Ne, nad stránkami od Terleckého nelze nevzpomenout i textů Václava Pinkavy alias Jana Křesadla (1926-1995). Roku 1965 i on emigroval, a to do Vídně, od roku 1967 žil v Curychu a v exilu vydal i sci-fi Pláž u San Medarda (1977) - o budoucím lidstvu bez duše - a příběh biblického Lota putujícího dějinami Don Kichot ze Sodomy (1986).
Dalším málo známým autorem se mi zdá být A. Jaroslav Urban (1899-1962).
Žil v letech 1924-27 v Austráli. Pak byl novinářem. Po návštěvě USA i autorem knihy Město zvané Hollywood (1935). Stal se filmovým dramaturgem a scenáristou, po roce 1948 redaktorem Světa v obrazech a satirická fantazie Vesmír se diví (1946) je u něj spíš kuriózní odbočkou. Jedná se o příběh sluneční soustavy a planety tu hovoří jako bytosti. Ale i z tohoto, a právě z tohoto zpola pohádkového, zpola populárně-vědného vyprávění uměl Ivan Adamovič vybrat jedno z dvou intermezz. Odehrává se roku 2003 a představuje věru pozoruhodný postkatastrofický příběh psaný v alpské jeskyni jistým Frankem Daviesem (57), který jen chce zaznamenat život. Mezi roky 1967-78, zvíme, proběhla třetí světová válka a nukleárně byla zničena veškerá velkoměsta. Ve čtvrté válce (1982-84) Evropany i Afričany vyhubily paprsky smrti. Po páté válce (1986-89) nezbyl následkem bakteriologických útoků už naživu skoro nikdo, po té šesté (1990-94) se ale kupodivu stále drželo pár izolovaných skupin. V sedmé válce (1995-97) však se zabíjelo i zvukem, načež bylo vynalezeno zabíjení myšlenkami - a využito ve válce osmé a poslední (1999-2001). Ani tím bohužel vraždění nekončí, a tak je srovnání se známou povídkou Williama Tenna Jdi na východ, mladý muži opravdu jen hodně přibližné: Během přeplavby z New Yorku přes Atlantik umírá i předposlední muž na světě (kvůli ženě) a znovu vypravěčem "objevená" Evropa umožňuje pouze bloudění liduprázdnem. Přece se ale hrdina setká aspoň s plachou kočkou. Pak očekává vlastní konec jako Robinson, uslyší vytí... a není s kým se rozloučit. Co zbude? Alpy, lesy... a vzdálené moře.
Dodejme jen, že roku 1946 Urban vydal i další dílko líčící alternativní historii a odehrávající se roku 1954. Německo ovládá svět, ale touží okupovat i říši pohádek (O Hitlerovi, Honzovi a SS-loupežnících). Fantaskní Urbanův román Návštěva v hotelu Roklan (1947) se pak už odehrává rovnou v záhrobí, odkud je sedmici zesnulých umožněn dočasný návrat. Na měsíc. Změní ale marnosti vlastních životů? Sotva. Osudu neunikneš.
O Urbanovi víme vcelku dost, zato o Pražanu ing. Ladislavu Velinském Adamovič až dosud zjistil jen to, že měl despekt vůči manželství i víře, byl ředitelem výrobny kávových náhražek v Kolíně a napsal i knihu o spalování mrtvol. Taky ovšem další knížky o cukrovarnictví, optice a fotografii, a konečně stvořil i sedm tragických Bizarních novel (1912), jen jediná z nichž nenáleží k fantastice. Motivy některých z těchto povídek byly přitom autorem podrobněji rozvedeny už v publikaci Příspěvek k řešení otázky o myšlení člověka (1906) a ve Vládcích vesmíru umístěná próza Síla chtění je bez debaty "leteckou parafrází" Poeových Fakt v případě monsieura Valdemara.
Poea ovšem miloval i individualistický estét, básník a překladatel MUDr. Vladimír Raffel (1898-67), který okolo své třicítky (1927-30) vydal hned šest knih. Ivan Adamovič ta díla sice vypočítává, o jednu špatně je však sečetl! Po dotyčném chrlení krve se Raffel počal zaujatě věnovat vědě... a odmlčel se jako literát už navždycky. Ze svého hlediska nejspíš učinil dobře, z našeho ne. Léčil v západních Čechách, Praze a od roku 1952 vedl na Moravě psychiatrické léčebny. "Byl vlastně všude exot," vzpomíná dcera. "Lidem vzdálený názory, vzděláním, hodnotovým žebříčkem i neschopností věnovat se vydělávání."
A o čem Raffel psal?
Konec světa líčí povídka Předposlední (1928) a nutno s Adamovičem dodat, že v některých obrysech předjal Raffel kyberpunk. Ve sborníku zařazená Elektrická Galatea (1927) líčí lásku k ideální ženě, která však je pouhou elektricky oživenou sochou. Hrdina umírá na lůžku a jejíchž prsou a romantická záhada byla pikantní perverzí. Zajímavý Oskar byl šílenec, nicméně při pitvě jeho mrtvoly shledali lékaři jev, jaký se často nevyskytuje. Známky násilné smrti nebyly nalezeny ani zevně, ani uvnitř, a smrt byla přičtena ochrnutí srdce. Ale srdce se nezastavilo jako obyčejně v rozpětí. Ztuhlo sevřené. Krev mrtvoly byla v tepnách a jasně červená.
V jediném románu Obchodník sympatiemi (1929) vymyslel pak výstřední doktor Raffel i jistý prášek, tzv. kaloin, po jehož požití jste každému ihned sympatičtí. Přesto uživatelům přinese zhoubu. Roku 1997 vyšel i výbor z Raffelových povídek Elektrický les. Raffel jest i autorem stati Fantastik Weiss a dotyčný klasik (1882-1972) také celou Adamovičovu kroniku (prozatím) uzavírá.
Weissovo dílo v popředí s fascinujícím Domem o 1000 patrech (1928) je rozsáhlé, ale přesto mohlo být rozsáhlejší, možná, protože spisovatel prý skončil s tvorbou už roku 1964 po přečtení jisté Susovy recenze na Hádání o budoucím.
Ve Vládcích vesmíru vřazený text Po operaci údajně vznikl už "po okupaci", knižně však vyšel teprve roku 1961. Autor v něm stručně řečeno líčí pozvolnou proměnu operovaného strýčka v přežvýkavce.
A co ještě navrch? Už v úvodu - k Nerudově povídce - Adamovič připomněl i některé další autory. Nalezneme i vliv gotického románu (Newtonův mozek Jakuba Arbese), vypráví, a naivní milostnou romanci překonávající meziplanetární prostor (Život na Měsíci od Karla Jana Pleskače) či prostý dobrodružný příběh Na novém světě (1905 anonymně v časopise Červánky). Je to tak, ale Adamovič se bohužel zatím nerozepisuje o ničem dalším, takže si musíme na druhý a třetí díl jeho čítanky v klidu anebo třeba i nervózně počkat.
Tak jako i na doplněné vydání Slovníku, které přece jistě nebude nad jeho možnosti, jak tuhle tvrdil...
