Chtěl jste být spisovatelem už od dětství? Pokud ne, jaké bylo vaše dětské vysněné zaměstnání?

Je to zvláštní, ale opravdu jsem chtěl být spisovatelem už od útlého věku. Moje dětství se v tomhle do jisté míry podobá dětství mého přítele, skvělého spisovatele Harlana Ellisona. Harlan věděl, už když mu bylo pět, s takovou jistotou jako by šlo o vnuknutí z nebes, že se jednou proslaví buď jako kreslíř nebo jako spisovatel. A protože mu nakonec kreslení nešlo, rozhodl se stát se spisovatelem.

Já jsem malovat uměl. Můj starší bratr byl profesionální kreslíř a já v mládí také kreslil celkem obstojně. Když jsem byl na střední škole, nabídli mi stipendium na nejlepší uměleckou školu v mém státě na středozápadě USA. Já ho ale odmítl a šel jsem na humanisticky zaměřenou vysokou školu, protože jsem věděl, že pokud se budu chtít stát profesionálním spisovatelem, budu potřebovat dobrou znalost literatury a jazyka.

Hodně lidí si v mládí představuje, že budou mít jednou úžasné životy a zaměstnání, ale skutečnost je taková, že pokud to dítě (nebo kdokoliv jiný v jakémkoliv věku) něčeho takového chce dosáhnout, tak se o to musí začít aktivně snažit, a to hned. Ve třetí třídě, to mi bylo tak sedm nebo osm, jsem tužkou na linkovaný papír psal povídky o Timmym McBrownovi, dětském detektivovi, a tajně jsem je posílal po třídě. K těm, které se dětem líbily, jsem potom psal pokračování.

Věděl jsem už tehdy, instinktivně jsem to cítil, že nepíšu proto, abych své práce nahlas četl před třídou nebo - nedej bože - aby mě za ně chválila učitelka. Záleželo mi pouze na názorech a komentářích ostatních dětí coby mé cílové skupiny. I když mi bylo osm, věděl jsem, že literatura by měla být spíš provokativní než uznávaná, oficiální a motivovaná zákony trhu nebo ještě hůř státem.

Ve čtvrté třídě, už na jiné škole (moje rodina se hodně stěhovala), bylo mi devět nebo deset a vzpomínám si, že jsem napsal pokračování k filmu Čaroděj ze země Oz a těch zhruba pětadvacet rukou psaných stránek jsem tajně rozdával. Byl jsem příliš hloupý a nesečtělý na to, abych věděl, že autor Čaroděje ze země Oz – knihy, kterou jsem v té době neznal – Frank L. Baum napsal svá vlastní úžasná pokračování. Moje dílko se nicméně stalo mezi dětmi hitem. Pořád si vzpomínám na tu radost, kterou jsem prožíval při psaní některých scén – třeba když Dorotka, Toto, Strašák a Plecháč (zbabělý lev byl zrovna pryč za jiným dobrodružstvím) přelezli zeď a dostali se do země oživlých porcelánových panenek. Naši hrdinové tam byli velcí jako obři, a proto museli našlapovat obzvlášť opatrně.

Pro mě (a většinu mých čtenářů ve čtvrté třídě) představovalo dvacet pět naškrábaných stránek plnohodnotný román. Nakonec se ale stalo něco strašného. Naše učitelka, paní Shivesová, zachytila umatlané papíry, když si je mí čtenáři posílali mezi sebou. Čekal jsem (doufal?) v zatracení, ale zhruba za den nebo dva mě paní Shivesová pochválila za to, že jsem napsal takový epos a dokonce přečetla jednu stránku nahlas před třídou.

Bylo mi z toho zle. Zle z té pozornosti a z toho... oficiálního uznání. Asi rok jsem pro čtenářstvo ve škole nic nenapsal. Doma jsem ale na prastarém psacím stroji značky Underwood, který patřil mé matce sekretářce, jeden příběh naťukal. Ta povídka (z roku 1958) byla o první cestě na Měsíc. Vzpomínám si, jak byli mí astronauti překvapeni, když doletěli na odvrácenou stranu Měsíce (původně jsem ji chtěl nazvat "temná strana", ale během svého školního vědeckého projektu jsem zjistil, že na odvrácené straně Měsíce je stejně světla jako na té viditelné) a zjistili, že ji tvoří jedna obrovská hora. V té hoře byly jeskyně obsahující zmrzlou atmosféru: obyvatelé Měsíce vždycky museli vytěžit zhruba kyblík zmrzlého vzduchu a pak ho rozehřát, aby mohli dýchat. A všichni ti obyvatelé byli troglodyté. (To slovo jsem zrovna někde objevil a čekal jsem a těšil se, až ho budu moci použít v nějakém vlastním díle.)

To, že jsem pak viděl svou povídku napsanou na stroji, i přes všechny překlepy, poznámky tužkou a opravy bělítkem, mě nějak přesvědčilo, že jednou se zkrátka musím stát vydávaným autorem.

Na střední už jsem měl vlastní psací stroj (postavený na rozkývaném televizním stolku) a bušil jsem na něm povídky, začátky románů a scénáře k mým oblíbeným televizním pořadům jako The Defenders, Burke's Law a East Side/West Side (první dva jsou detektivní seriály, třetí je drama z prostředí newyorkských slumů, pozn. překl.).

Obecně je o vás známo, že máte obrovský přehled - proto nás zajímá, kolik času strávíte studiem před psaním jednotlivých románů? Můžete našim čtenářům tento proces přiblížit, případně začínajícím autorům poradit, jak se nejlépe dostat "do tématu"?

DOKONČENÍ PRVNÍ ČÁSTI ZDE.

Tento rozhovor s Danem Simmonsem si budete moci přečíst i v tištěné formě v magazínu Pevnost 2/2011, který vyjde již 26. ledna.

• Rozhovor zařídil Martin Stručovský. Otázky kladli redaktoři Sardenu (poslední dvě pak položilo nakladatelství Plejáda publishing).
• Překlad: Zdeněk Košátko a David P. Stefanovič