Jazyk naší fantastiky (14. část)

Prezident Václav Havel si loni postěžoval, že všechna česká próza je stejná, že podle stylu pozná jenom text Ludvíka Vaculíka. Nemyslím, že je to tak zlé, ale všeobecná uniformita zasáhla v minulém období i do slohu (s výjimkou konce šedesátých let). Znám případ chlapce, jejž učitelka cílevědomými opravami jeho slohových prací usměrnila tak důkladně, že svou stylovou individualitu úplně ztratil. Totéž prováděli nakladatelští redaktoři (ne všichni!) na rozdíl od svých dávných předchůdců, které ani nenapadlo zasahovat autorům do textu; i případné novotvary ochotně přijímali. Jazykovědci pak vytvářeli pravidla podle spisovatelů („mistrů jazyka“) ... Zní to dnes jako pohádka; ale o Pravidlech příště.

Schopnost vytvořit si vlastní styl (při zachování základních pravidel!) nemá každý pisatel. Je to věc talentu, jako každé umění, a autor, který se o to pokouší násilím (množstvím odchylek od normy a různými schválnostmi), vytvoří leda karikaturu sebe sama. Ano, sebe sama, neboť podle francouzského estetika Hyppolita Taina (Hyppolite Taine, 1828-1893) „STYL, TO JE ČLOVĚK“. S touto definicí souhlasím. Znamená to, že se tvorby (nejen literární) účastní všechny složky autorovy psychiky, od okamžité nálady po vzdělání. Při konečné úpravě textu autor ovšem náladové a jiné pomíjivé prvky vyškrtá, nebo je přizpůsobí celku. Individuální styl je v podstatě nenapodobitelný. Jsou však i zvlášť nadaní jedinci, kteří dovedou cizí styly napodobit až k nerozeznání. (Např. Václav Lacina. Jistě znáte jeho knížku Čtení o psaní, aneb spisovatelem snadno a rychle z r. 1947.)

Rozborem a hodnocením stylu jednotlivých autorů se zabývali literární vědci (František Xaver Šalda, Jan Mukařovský...) a zdá se, že se už rodí noví, jejich důstojní pokračovatelé. Bylo by užitečné seznámit se aspoň s jedním vědeckým rozborem, ale to by zabralo desítky stránek. Místo toho se pokusím alespoň vyjmenovat složky, v nichž se individualita nejvýrazněji projevuje:

1. Autorský slovník. Autor dává přednost určitému typu slov. Slovník může být bohatý i chudý, obrazný (metafory, přirovnání...) i věcný, poetický i civilní, ale vždy individuální. (Kdyby ovšem v textu nebylo nic jiného z jeho individuality, celek by neuspěl. Záleží na vyladění všech složek.) - Z našich textů: nevhodná obraznost: Úzké cimbuří jeho obličeje bičovaly proudy deště. - Cosi podivného neslo v sobě všech šest lidí, nejen odlišnost cizinců, tenký svrchník neobvyklých zvyků... (Z delšího kontextu by nevhodnost byla ještě patrnější.)

2. Stavba vět a souvětí, slovosled. (Příklad z barokního stylu Jaroslava Durycha: ... obula střevíčky své nejrozkošnější.) Příklady z našich textů nemám, nevypisovala jsem je. Stojí však za zmínku, že monotónnost v běžném textu uspává, kdežto v uměleckém (při vyladění s ostatními složkami) může být prostředkem k udržení pozornosti. Jde o tzv. text-litanii, jejž tvoří série stále stejné formy vět. (Např. A spatřil snovou jitřní krajinu a uslyšel první pípnutí ptáka a stál uchvácen a nečekaně šťastný a nevěřil, že je to krajina a pták a čekal na nějaké znamení skutečnosti a netušil, že nikdy nepřijde.)

3. Zvuková stránka textu, především rytmus. Zejména konce věty bývají rytmicky typické pro jednotlivé autory. Někteří zakončují věty krátkými slovy (nepřišel sám, nic nechtěl vědět), jiní jako by konec věty změkčovali (viz příklad z Durycha), další končí věty několika trocheji nebo daktyly... Samozřejmě jen převážně, jinak by vznikl nepříjemný dojem chtěného (nebo náhodného) stereotypu.

Nejen hudba, i literární text má melodii, která úzce souvisí s rytmem. Někdy je rytmem přímo dána (viz Durych). Velký podíl na ní má výběr hlásek a text je pak eufonický (libozvučný), nebo kakofonický (nelibozvučný), samozřejmě v účelném střídání. V poezii je zvuková stránka mnohem výraznější, vzpomeňte si na eufonii Máchovu (zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou...) nebo na kakofonii Bezručovu (mějž prs kryt krunýřem ocelovým...), nicméně i v próze je důležité na ni dbát a individuální styl jí dalekosáhle využívá. Uvedu aspoň primitivní příklad: Potom to opět začně. (Nepříjemná dvě o za sebou; buď splynou, nebo vznikne beúčelná kakofonie.) Potom to zase začne. (Nevhodný chumel sykavek.) Potom to znovu začně. (Relativně nejlepší, ale ještě lépe by znělo: Potom to začne znovu. Samozřejmě záleží na tom, které slovo chce autor zdůraznit; to je pak na konci.) A ještě: Dobrý autor nikdy nenapíše bez zvláštního důvodu větu: Nesnese se se sestou. Nebo: Neponese se se sedmi taškami.

Ke stylu patří i vynalézavost ve stavbě příběhu...

Poslední řádky využiji k poznámkám o překladu. Především: Věrný překlad neznamená překlad doslovný! Co zní dobře v cizím jazyku, může znít velmi špatně v češtině. Dále: Dobrý překlad zachovává styl originálu. Předpokládá to dobrou znalost jak původního jazyka tak češtiny. Zachovat styl je někdy těžké, proto si překladatelé obvykle vybírají autory, kteří jsou jim stylově (i jinak) blízcí. (A proto také existuje tolik špatných překladů, nejen ve sci-fi.) Špatným překladem lze původní dílo znečitelnit, nebo i úplně zkazit. A dále: I pro překlad platí zásada znát důkladně reálie, které souvisí s příběhem, i když se jich pak uplatní jen zlomek. (Tradiční příklad je Čechovova Dáma s psíkem. Pro dvě adekvátní věty prostudoval autor celou řadu publikací o psích plemenech.) Na shledanou u Pravidel.

Ludmila Freiová

(Na Sardenu vyšlo 7. května 2002, převzato z IK 6/1994)

Předchozí část.