Jazyk naší fantastiky (13. část)

Ještě k jazykové rovině. Netvoří ji jen výběr slov, ale také výběr slovních tvarů; a ovšem celých vět.

Pro sloh jsou nejdůležitější tvary slovesné. Vyprávění je neseno dějovými slovesy v činném rodu. (Samozřejmě je třeba udržet jeden vyprávěcí čas a nestřídat slovesné časy bez důvodu. V některých našich textech je to nápadná vada.)

V popisu převažuje vyjadřování jmenné, tj. slovesa v trpném rodu, podstatná a přídavná jména. (I tzv. úřední jazyk dává přednost trpnému rodu, tam je to však na úkor čtivosti a často i srozumitelnosti /např. místo „posoudili jsme“ čteme „bylo posouzeno"/. Úřední jazyk je statický a toporný, a to už od minulého století. Úplně zbytečně.)

Některé scifistické texty tíhnou ke jmennému vyjadřování, dokonce občas čtu přídavné jméno slovesné místo činného rodu: Uprchl do nedalekého lesa a tam seděl třesoucí se se..., chvějící se hrůzou. (Spr.: ...seděl a třásl se... a chvěl se hrůzou. V takových případech lze užít i přechodníku, ale sem se nehodí: „třesa se“ špatně zní a „chvěje se“ nevyhovuje proto, že má tvar shodný s 3. osobou přít. času.) - Rozjel se dolů s pahorku, sedící zpříma a ovládající modrorožce s nedbalostí rozeného jezdce. (Spr.: ...sedě zpříma a ovládaje modrorožce...; nebo: ...seděl... a ovládal...).

Závažnější chyby jsou často ve výběru vět v souvětí. Jde o tzv. nepravé věty vedlejší (zamlžují smysl sdělení), kladené místo vět hlavních nebo místo jiných vět vedlejších. Typický příklad (odjinud): Odjela do Rigy, aby tam v roce 1910 zemřela. (Spr. buď: ... kde v roce...; nebo lépe: ... a v roce 1910 tam zamřela.) Z našich textů: Od komety odvrátil zrak, aby jím přejížděl (spr.: ... a přejížděl jím; méně vhodně větou přívlastkovou: ... kterým přejížděl) po hvězdnaté obloze. - Ze tmy vyskakují sloupky s odrazkami..., aby náhle zmizely do noci. (Spr.: ...a pak náhle mizí; sem se přívlastková věta nehodí.) - Sloup stoupal vzhůru, aby zmizel v mlhavé vznošenosti mraků. (Spr.: ... až zmizel. Tohle je krásný příklad chyby. Z věty jasně vyplývá, že účelem sloupu je zmizet v mracích, což jistě nebyl autorův záměr.) - Sam se nevzdává a svou loď přece jen postaví, aby ji pak nakonec ztratil úplně. (Spr. větou hlavní: ... ale nakonec ji ztratí) - Mávl na panenku, která (spr. aby) mu vyskočila na ruku.

Výjimečně se vyskytne anakolut (= vyšinutí z větné stavby). Typický příklad: Kdo ztratil boty, jsou u školníka. (Spr.: ... má je u...). Z textu SF: Ged po sovách střílel a srážel je k zemi - ty když se dotkly nádvoří, ihned zmizely. (Spr.: ... když se dotkly... Tady stačí vynechat zavádějící zájmeno.)

O správnou stavbu a správný význam vět jde ve všech druzích slohu. Ve vyprávění jde nadto - mnohem víc než v jiných textech - i o délku vět. Jednotvárnost uspává, proto je třeba střídat nepravidelně věty krátké a dlouhé, souvětí souřadná a podřadná. Jedna krátká (třeba i holá) věta mezi několikavětnými souvětími stačí znovu vyburcovat čtenářovu ochabující pozornost. Rovněž krátký odstavec mezi odstavci dlouhými.

Důležitý stylistický prvek je také rytmus. Jiný než rytmus poezie; nenápadný, proměnlivý, ale působivý. Lze jím zklidnit nebo rozvířit základní hladinu textu, posílit i doplnit jeho náladu, nebo - nevhodným rytmem - náladu oslabit, případně i zrušit; lze jím vyvolat dojem rychlosti i pomalého toku děje. (Poslední věta je zároveň ukázkou působení rytmu, který podtrhuje smysl sdělení.)

Je však třeba dávat pozor, aby v próze nevznikly náhodné, zcela pravidelné rytmické celky, někdy dokonce s mimoděčnými rýmy. Takové celky na sebe strhnou nepatřičnou pozornost a čtenář je automaticky vnímá jako velké zdůraznění textu, někdy i jako nevhodný žert. Z našich próz: „Milovala jsi ho?“ - „Co chceš, abych řekla? Vytáhl mě z pekla.“ - Jeho hlavu pokrývaly drsné bílé šediny, jeho oči byly vychytralé štěrbiny. (Oba příklady je možné opravit jiným slovosledem a využitím synonym.) Existuje i rýmovaná próza, ale to je zcela zvláštní případ, řídce se ho využívá a - podle méno názoru - ke sci-fi se nehodí.

Zato se ke sci-fi hodí (myslím) využití lidové stavby vět v přímé řeči. Je to odlehčení, zvlášť tam, kde si autor libuje v příliš složitých souvětích. Lidový jazyk dává přednost větám jednoduchým a souvětí souřadnému. Např. spisovně: Prosila mě, abych mu to neříkal. Lidově: Prosila mě, ať mu to neříkám. Zlidovění jazyka větnou stavbou je působivé a daleko vhodnější než užívání lidového tvarosloví (kterej...) nebo lidových slov (nečum...). Záleží samozřejmě na autorově záměru, ale pak musí dodržet jazykovou rovinu v celém textu a nenechávat některé tvary (slova) trčet mimo a přitahovat nežádoucí pozornost. (Leda by to trčící slovo mělo nějaký speciální smysl.)

Přimlouvám se o to, aby naši autoři (překladatelé) neužívali módních slov (slovních spojení). Text s módními prvky velmi rychle zastará a po čase je někdy nesrozumitelný, někdy směšný. (Kdo například dnes řekne o nápadně ustrojeném chlapci, že je pásek, nebo dokonce štramák? A nedávno to byla běžná módní slova.)

O stylu by se dalo mluvit donekonečna. Vybírala jsem chyby z textů a tím jsem své poznámky omezila. Budou-li dotazy, odpovím. Jinak končíme, nebo skoro. Příště něco o tom, v čem spočívá individuální autorský styl.

A nakonec o nových Pravidlech českého pravopisu (nebo spíš proti nim).

Ludmila Freiová

(Na Sardenu publikováno 24. dubna 2002, převzato z IK 5/1994)

Předchozí díl.