V městečku nedaleko Prahy žila rodina Cikána. Nebyl to Rom, byl to Cikán. Sám o sobě ale říkal, že je Rumun. Pracoval pro místní národní výbor, dělal jak pomocné práce, tak dobrou tesařinu. Když někdo z obce potřeboval pomoc dvou rukou, vždy přišel. Také si sem tam od sousedů půjčoval peníze. Vždy je ale vrátil. Jeho rodina byla jediná cikánská-pardon rumunská rodina v obci.

V červnu 1990 v sobotu dopoledne vyšel ze svého domku nikoli v montérkách jako obvykle, ale v pěkném, světlém obleku a v bílé košili s kravatou. Šel totiž k volbám. Byly to jeho první volby v životě. Do té doby totiž k volbám nechodil. Nikdo se ho neptal proč, téměř každý pro nějaké pomocné práce jeho ruce potřeboval a on si žil tak, jak chtěl. Nebyly s ním žádné problémy, ale k volbám prostě nechodil. V tu červnovou sobotu ale už na jeho oblečení bylo vidět, že je pro něj svátek.

O šestnáct let později jsem znala kluka, dnes je mu 43 roků, který studoval v nejzápadnější části Německa, v Porýní-Westfálsku, v krásném městě Aachen (Cáchy). V červnu v roce 2006 byly opět volby do poslanecké sněmovny. Protože ten kluk sice studoval na druhém konci Evropy, ale domů jezdil každé dva měsíce a situaci ve své zemi nejen sledoval, ale prožíval se svými rodiči, věděl, co se u nás děje. Proto také přesto, že bylo zkouškové období, vážil cestu 800 km. Kvůli volbám. Stopem. V pátek pozdě večer přijel, v sobotu odvolil a v neděli odpoledne vyrazil s ruksakem na výpadovku na Plzeň. Opět stopem odjel na druhý konec Německa. Ty volby dopadly 100:100 a on mohl mít pocit, že jeho hlas byl zbytečný. Já jsem přesvědčena, že nebyl. Záleželo mu na tom, co se v jeho zemi děje, měl nějaký názor a stálo mu zato, aby tu cestu, která stopem někdy, to podle laskavosti či nevšímavosti řidičů trvala i 12 hodin, vážil. Dostudoval, vrátil se do Čech a v době voleb má volební místnost ve škole, vzdálené od jeho domu 400 m.

Asi nejen on si dnes může hlavu ukroutit nad „vážnými debatami“ o potřebnosti, ba nutnosti korespondenční volby pro lidi, žijící v zahraničí. Pokud člověk pobývá, nikoli trvale žije, ale pouze pobývá v zahraničí, má se zemí, kde je doma spojení a na vývoji situace v této zemi mu záleží, neměl by pro něj být problém sednout do auta, vlastního či stopem a dojet na vyslanectví nebo konzulát a tam seriózním způsobem odvolit.

Těm, kdo žijí trvale v některé cizí, třeba i hodně vzdálené zemi dlouhou dobu, desítky let, i když mají české občanství a proto podle současné ústavy i právo volit, je jejich volební právo, se vší úctou k již zemřelému panu senátoru Grulichovi, který se o naše krajany hodně zajímal, velmi sporadické. Oni totiž naši realitu nežijí, mnohdy už ani česky neumějí, ale stará, původní, historická vazba rodiny je vede k tomu, že si české občanství ponechávají. Co je ale nejdůležitější pro zpochybnění jejich volebního práva je skutečnost, že oni důsledek své volby nenesou. Vhodí lístek do urny a tím pro ně toto důležité rozhodnutí končí. Co se pak v jejich zemi děje, to už vlastně vědí-a to v lepším případě z novin (vzpomeňme na volby, kdy naši američtí krajané Sládkovy Republikány považovali za Republikánskou stranu, obdobnou té v USA).

Pro toho Cikána z městečka v Čechách byla volební sobota svátkem. Pro občany, žijící v cizině by tomu tak mělo být alespoň trochu podobně. Mohou si třeba odpočinout a udělat si výlet. A přitom i zjistit, kde vlastně má země, jejíž osudy chtějí ovlivnit, vyslanectví.

Nezmiňuji podstatnější důvody, proč by neměla být korespondenční volba umožněna, ale jako důvod snad nejdůležitější je, že učinit nějaké rozhodnutí a nenést jeho následky je totéž, jako když děti balónem rozbijí okno a nechtějí se přiznat. Rozumní rodiče jim alespoň vyhubují. Od malička jim totiž ti rozumní rodiče říkají, že nést následky svých činů se musí naučit.

V souvislosti s diskusí o možnosti korespondenční volby padají také zmínky o možnosti elektronických voleb. Prý pro dobro voličů, protože „každý bude moci volit z pohodlí svého obývacího pokoje“. Tady nemohu nepřipomenout slova pana senátora Kubery, který se k této možnosti vyjádřil velmi lapidárně. Kdysi mi řekl: „Milenko, korespondenční volbu Ti zfalšuje každej pošťák a elektronickou každej ajťák“. Autoritu pana senátora Kubery dnes nemá na politické scéně nikdo. Je to škoda.