Digitalizované stavební řízení slušně řečeno drhne, koaliční partneři vydali ultimátum do konce měsíce, aby se drhnutí odstranilo. Do věci se vložil i ombudsman Stanislav Křeček a žádá nápravu, proslýchá se, že se někde na stavebních úřadech uvažuje o stávce.

Ivan Bartoš sepsal na svém blogu, jak to vidí on a o tématu pohovořil s Lidovými novinami.

Hlavu na špalek nedám, oznamuje se hned v titulku. Bartoš neví, v čem by jeho rezignace měla situaci se stavebním řízením pomoci. V tom má nepochybně pravdu. Káru z bláta nevytáhneme tím, že shodíme vozku z kozlíku. Taky má pravdu, že každý nový systém ze začátku drhne. Jeden detail z rozhovoru mě zaujal, ocituji:

(Je třeba, aby) v programu fungovalo poměrně velké množství šablon. Aby se na jedno kliknutí předvyplnil dokument s tím daným rozhodnutím, který se má přiložit do spisu digitálně. Těchto požadovaných šablon je zhruba 130. Ty chceme nasadit do konce srpna.

Sto třicet šablon, Panenko Skákavá, to přece nemůže fungovat! Tento prostý údaj vrhá na problém ostré světlo. Řízení je šíleně složité a zasahujících orgánů moc. Kdyby těch šablon mělo být deset, vešli bychom se do rámce rozumnosti. Dohled nad stavební činností měly městské úřady i ve středověku. Kdyby se tedy počet „orgánů‟ snížil na nezbytné minimum, pak by se možná ani nemusela žádná digitalizace dělat. Ale to je povzdech tak marný, že si marnější ani nemůžu představit.

To je zjevné na první pohled a proto se asi – s malými výjimkami – nikomu moc nechce Bartoše kamenovat. Vrhl se do „mission impossible‟ a kdybychom digitalizaci přirovnali k akčnímu filmu, Bartoš je nyní ve fázi, že visí za nohu na podvozku helikoptéry pilotované mrtvým pilotem a letí skrz halu právě odpalovanou dynamitem.

Ve filmu to skončí pro visícího dobře, proto se ty filmy točí. Jak to dopadne s Bartošem, potažmo s Piráty (jsou na něm závislí jako ANO na Babišovi), to uvidíme po prvním září.

Vrtulník zatím ještě letí a stěny haly se pod výbuchem teprve začaly hroutit.