Na jednu stranu je pravda, že Ústavní soud skutečně pomohl vládě z úzkých. Kdyby totiž přistoupil na argumentaci Babišova ANO, státní kasa by pravděpodobně musela refundovat 19 miliard důchodcům . Žaloba ANO se opírala o několik bodů. Námitka byla proti projednávání v režimu legislativní nouze, opozice pak že nedostala prostor na diskusi a že opatření bylo retroaktivní, jelikož důchodci s větším navýšením počítali. Ústavní soud většinou 12 ku 3 rozhodl, že situace byla skutečně kritická a že vláda konala, až když měla v rukou skutečná data a nikoli prognózy. Diskusi si mohla opozice dostatečně užít, jelikož návrh obstruovala a pokud jde o očekávání, soud konstatoval, že neexistuje základní právo na trvalé zvyšování důchodů či kopírování růstu cen.

Kdyby soud žalobě vyhověl, byla by to pro vládu obrovská blamáž. Je přece jasné, že „čekání na tvrdá data‟ je výmluva, že vláda předložila sporný návrh až po prezidentských volbách. Věcně to bylo taktické, chytré a bezesporu snížení valorizace byla nutnost – i za cenu nezbytné ztráty popularity. Trik ovšem přispěl k prohloubení příkopů, opět se o tomto nežádoucím jevu třeba zmiňovat. Babišovo kňučení na téma „nová totalita‟ dostane o tón víc, všichni jsou proti „lidem‟, celá sněmovna, vláda, prezident a teď i Ústavní soud. Babiš si dokáže spočítat, že jeho „lidé‟ milují peníze z vrtulníku a je jim jedno, jaký debakl tohle šustivé bombardování v budoucnu vyvolá. Je zvyklý ze všeho vyklouznout. Inflaci založilo jeho „pomáhání lidem‟ (dodejme ovšem, že za mohutného asistence opozice, která hecovala, aby se pomáhalo víc), za Česko přikývl na půdě Evropské rady na Green deal a dnes proti němu vystupuje a tváří se, že s ním nemá nic společného (až na prachy za povinná biopaliva v benzínu, která zvyšují spotřebu a ničí motory). Věcně tedy vláda u soudu vyhrála, Babiš s Okamurou budou rozsudek používat jako propagační šrapnel.

V tomto ohledu ale naše politická krajina je podobná Gaze: jeden šrapnel víc nebo míň na celkovém obraze mnoho nezmění.