Složitá hra více faktorů, než se na první pohled může zdát

V Sýrii již téměř rok trvá ozbrojený boj vládnoucí garnitury s obtížně definovatelnou opozicí. Bašár Assad a jeho věrní používají brutální vojenskou sílu, která si doposud vyžádala více než pět tisíc lidských životů.

Budoucí vývoj bude ovlivňovat několik významných faktorů: prezidentské volby v klíčových zemích Rady bezpečnosti OSN, ruské strategické zájmy v oblasti, syrsko-iránské spojenectví a přístup arabských zemí v regionu.

Mezinárodní snaha řešit zřejmě již občanskou válku v této zemi, která má nebezpečný potenciál přerůst v regionální konflikt mezi nově se formujícím sunnitským blokem a íránskou snahou o hegemonii v regionu Blízkého a Středního východu (BSV) je determinována mnoha, často protikladnými zájmy jednotlivých relevantních aktérů. Z hlediska hlav států tří z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN - Francie, Ruska a Spojených států, mající právo veta, se vše navíc odehrává v jejich super volebním roce, ve kterém si nemohou dovolit chybu či viditelnou slabost, jako v případě Putina, která by zhatila jejich naděje na dobytí či udržení nejvyššího úřadu v zemi.

Právě Putinova politika je výlučně motivována národními zájmy. Volby v Rusku se konají již 4. března. Pouhé loňské nepřímé zapojení USA do vojenské akce proti Libyi jasně odráží náladu v zemi a prezidenta Obamy, pustit se do třetí války za posledních jedenáct let. Navíc v sázce je příliš mnoho a ekonomiku země již nyní tíží enormní náklady na válku v Iráku a Afghánistánu.

Prezidentské volby ve Francii se budou konat ani ne za dva měsíce. Sarkozyho nepříliš nadějné vyhlídky by mohly být ještě více zmařeny účastí v konfliktu, který by nebyl tak "snadnou" záležitostí jako v případě Libye. V Číně rovněž dojde ke změně na nejvyšších postech. Si Ťin-pching se stane šéfem čínských komunistů a následně i prezidentem. Na rozdíl od uvedených státníků si ovšem nemusí dělat hlavu s volební kampaní. Změna ve funkci je dána Tengovými reformami. Velká Británie, slavící šedesát let panování Alžběty II, se znepokojením sleduje rostoucí emancipační snahy Argentiny v otázce Falkland – Malvín. A to v době, kdy ekonomickou a finanční krizí vyvolané škrty v resortu obrany a vyprázdněné sklady letecké munice po bombardování Libye nečiní ze země příliš kredibilní vojenskou sílu, která by byla schopna zopakovat úspěšnou vojenskou operaci z roku 1982. Kdyby se Londýn aktivně zapojil do války na BSV, velmi pravděpodobně by nevydržela nynější britská koaliční vláda, což by znamenalo volby, a to je nežádoucí vnitropolitický scénář.

Současný složitý svět a jeho palčivé problémy tak lze jen obtížně principiálně řešit v dimenzi omezeného volebního mandátu politických lídrů, kteří udělají vše pro vlastní znovuzvolení. Proto jsme svědky polovičatých, "pragmatických" a povrchních řešení, které skutečné příčiny příliš neřeší.

Pokusme se dále shrnout postoje jednotlivých aktérů a hlavní důvody, proč je vojenský zásah proti Assadovu režimu nereálný, ač zabíjením civilního obyvatelstva v mnohém předčí Kaddáfího silové vojenské řešení kmenového boje uvnitř Libye v loňském roce: (zdánlivě paradoxně tehdejší reakce Francie a Británie na sebe nenechala dlouho čekat).

1. Na půdě OSN, což mimochodem dále snižuje její pověst, není možné dosáhnout rezoluce, která by autorizovala použití vojenské síly. Historické, ekonomické a geopolitické svazky Moskvy s Damaškem jsou pro Rusko velmi cenné, a evidentně je nehodlá obětovat. Tento postoj demonstruje mise ruského ministra zahraničí Lavrova, kterého doprovázel šéf ruské rozvědky SVR Fradkov, někdejší předsedy vlády za Putinova prezidentství. Není obtížné dovodit, co asi Assadovi radili. Udržet se u moci s využitím všestranné ruské pomoci včetně zpravodajských informací o opozici a těch, kteří ji ze zahraničí podporují, i proto Fradkov na scéně. Po rozpadu SSSR Rusku zůstala jediná zahraniční vojenská námořní základna - syrský Tartus, který Rusku celoročně umožňuje aktivně udržovat námořní strategické prostředky. Rusové na základně i hodně investovali do budování prostředků signálového zpravodajství, tzv. Sigintu.

V situaci, kdy je syrská opozice dosti nepřehledná, nelze šmahem odsoudit ruský požadavek na přesnější pojmenování všech bojujících a zainteresovaných stran. V zemi existuje i část opozice, která podporuje dialog, postupné změny, a nepřeje si násilné svržení Assada. Jde mimo jiné i o syrské křesťany a Kurdy. Obava z "irakizace" je jistě namístě. Malíkího tažení proti Sunitům v Iráku, mučení a bezpráví v Libyi, kdy příslušníci Kaddafího dříve vládnoucího kmene zažívají drsnou odplatu nových vůdců země, jsou stinnou stránkou vojenských intervencí Západu v těchto zemích. Rusko není závislé na arabské ropě, a nemá žádný zájem podporovat vliv Západu a sunnitů na BSV.

"Pokryteckým" nevměšováním se do vnitřních záležitostí Sýrie si uvolňuje ruce pro svoji politiku v Zakavkazsku. Postoj Moskvy je jenom dalším pokračování světové silové politiky a odpovědí i na taková opatření Západu, jakým jsou protiraketová obrana apod. Je otázkou, zda si dirigent ruské zahraniční politiky Vladimír Putin uvědomuje, že výrazně nahrává a dělá nepopulární kroky ve prospěch hlavního syrského spojence Iránu, pro kterého je Sýrie nástupnickým prostorem vlivu v regionu. Podle řady informací je Teherán hlavním dodavatelem zbraní, vojenské pomoci, finanční podpory a ropy za přijatelnou cenu. Klerikové v Iránu dobře vědí, že ztrátou Assada, kdyby ho nahradil někdo prozápadní, by jejich vliv v regionu hodně oslabil, a navíc by si možná i částečně oddychnul jejich hlavní nepřítel, a to Izrael. Proto je jejich zájmem, aby v případě pádu Assada udrželi Sýrii na své straně. Je otázkou, jak toho mohou dosáhnout v situaci, kdy v Damašku vládne představitel pouze desetiprocentní menšiny Alawitů.

Čína, která také hlasovala proti rezoluci OSN, sice nevystupuje veřejně tak agresivně, to však nijak nesnižuje její roli. Její pragmatický autoritářský režim, který nemá problém se domluvit s obdobnými režimy ve světě (nemusí ztrácet čas debatou o lidských právech apod.) nemá v zásadě co ztratit. Mimochodem, již teď, spolu s Indií, vede čilá jednání o nákupu íránské ropy, která by mohla přestat proudit do Evropy v důsledku vyhlášeného embarga EU.

Indie, pro niž byl a je Irán vždy velmi dobrým partnerem, jedná o kompenzaci těchto sankcí ve formě obchodování íránské ropy v rupiích či prodeji nedostatkového obilí zemi. Saudská Arábie a Katar finančně podporují povstalce. Je jen otázkou času, kdy se rozšíří dodávky zbraní Svobodné syrské armádě ze současného Libanonu i do dalších zemí včetně Turecka.

2. Vojenský zásah Západu a případných dalších arabských zemí bez rezoluce OSN a pod jiným mandátem, by měl devastující dopad na tuto organizaci. Zřejmě by katalyzoval debatu o její zásadní transformaci tak, aby více odrážela současné uspořádání světa, ovšem se značně nepředvídatelným výsledkem. Pozorovatelská mise dvaceti dvou zemí organizovaných v Lize arabských států jenom zvýraznila její praktickou bezzubost a nevalný vliv.

3. I když arabské země v regionu protestují proti násilí, které páchá Assad na bratrech muslimech, rádi by ho viděli padnout z mnohem důležitějšího důvodu. Ten spatřují v hrozbě vlivu Iránu. Pádem jeho vlády by vliv Teheránu v regionu utrpěl. I kdyby nebyly letos výše zmíněné prezidentské volby vylučující použití zbraní, letecké vojenské kapacity hlavních aktérů bombardování Libye jsou vyčerpány. Zničit vojenský potenciál Sýrie opakováním libyjského scénáře není zdaleka tak snadné. Očekávat, že by NATO bez aktivní role USA bylo schopno vojenské akce, i kdyby se neúčastnilo mise v Afghánistánu, je nerealistické. Američané se loni distancovali od přímé vojenské akce proti Libyi i z důvodu nepřímé ochrany Izraele, jehož mezinárodní izolace a postavení se v důsledku vztahů s Tureckem a vývoji v Egyptě prohloubila a zhoršila. EU, plně zaujatá současnou dluhovou krizí, jejíž členské země až na řídké výjimky mohutně škrtající výdaje na obranu, není připravena, a ani schopna jakéhokoli vojenského angažmá na BSV. Ale to hlavní je, že nikdo z vůdců západu nezná recept, jak krizi v Sýrii řešit. Tiché, či otevřené zásobování opozice zbraněmi, o kterém se po ruském vetu v RB OSN stále více hovoří, je sice určitým řešením, jeho důsledky však nezaručují pozitivní výsledek. Nikdo si nepřeje chaos a nestabilitu v Sýrii, především pak její sousedé.

4. Latentní krize okolo íránského jaderného programu, mající přímý vliv na dodávky ropy, představuje z hlediska geopolitického vážnější problém než současná situace v Sýrii. Proto se reálná odstrašující síla Spojených států a některých spojenců soustředí právě v prostoru Perského zálivu.

Složitost vývoje okolo Sýrie podtrhují i takové otázky, na které lze obtížně hledat jasnou odpověď. Pokud dojde ke změně v Damašku a současní vůdci budou nahrazení někým z opozice, jaký to bude mít dopad na Izrael? Sjednotí to arabské země v regionu proti židovskému státu? To v kontextu výše zmíněného zhoršení vztahů s Tureckem, které usiluje být vedoucí zemi právě v této oblasti. Tou nelze být, a zároveň udržovat dobré vztahy s Izraelem. Oslabí pozice, pro Západ teroristických organizací, pro jiné představitelé osvobozeneckého boje, Hizboláhu v Libanonu a Hamasu v Gaze, které jsou v mnohém závislé na pomoci Iránu a Sýrie? Budou USA schopny bránit svého hlavního blízkovýchodního spojence Izrael v možném novém geopolitickém uspořádání BSV?

V žádném případě nelze akceptovat hrubé porušování lidských práv a zabíjení nevinných občanů. Postavit se takovému jednání je správné. Je třeba však mít na paměti, že ti, co případně Assada nahradí, nemusí být v konečném důsledku lepší než on. Tato část světa je toho důkazem.

Sýrie a Rusko

"Historické, ekonomické a geopolitické svazky Moskvy s Damaškem jsou pro Rusko velmi cenné a evidentně je nehodlá obětovat. Tento postoj demonstruje mise ruského ministra zahraničí Lavrova, kterého doprovázel šéf ruské rozvědky SVR Fradkov, někdejší předsedy vlády za Putinova prezidentství. Není obtížné dovodit, co asi Assadovi radili. Udržet se u moci s využitím všestranné ruské pomoci včetně zpravodajských informací o opozici a těch, kteří ji ze zahraničí podporují, i proto Fradkov na scéně. Po rozpadu SSSR Rusku zůstala jediná zahraniční vojenská námořní základna - syrský Tartus, který Rusku celoročně umožňuje aktivně udržovat námořní strategické prostředky".

Vojenský zásah nepravděpodobný

"I když arabské země v regionu protestují proti násilí, které páchá Assad na bratrech muslimech, rádi by ho viděli padnout z mnohem důležitějšího důvodu. Ten spatřují v hrozbě vlivu Iránu. Pádem jeho vlády by vliv Teheránu v regionu utrpěl. I kdyby nebyly letos výše zmíněné prezidentské volby vylučující použití zbraní, letecké vojenské kapacity hlavních aktérů bombardování Libye jsou vyčerpány. Zničit vojenský potenciál Sýrie opakováním libyjského scénáře není zdaleka tak snadné. Očekávat, že by NATO bez aktivní role USA bylo schopno vojenské akce, i kdyby se neúčastnilo mise v Afghánistánu, je nerealistické. Američané se loni distancovali od přímé vojenské akce proti Libyi i z důvodu nepřímé ochrany Izraele, jehož mezinárodní izolace a postavení se v důsledku vztahů s Tureckem a vývoji v Egyptě prohloubila a zhoršila".

Autor byl v letech 2001-2002 náčelníkem Vojenské zpravodajské služby České republiky

Převzato z www.natoaktual.cz se svolením autora