Je léto a prázdniny se dětem zlomily do druhé půlky. O prázdninách všichni moji kamarádi odjeli z Prahy, a tak u nás doma zavládl mír a klid. Aby si i moje babička a děda mohli odpočinout od rozjívených a rozeřvaných vnoučků, půlku prázdnin jsme trávili na táborech a druhou polovinu někde po republice.

Na tábory jsem jezdil různé, ale nejlepší, jaký jsem zažil, byl tábor v Dírné v jižních Čechách. Když jsem byl ještě malý, tak jsme bydleli na zámku, který byl krásný a plný tajemných zákoutí. I když byl zámek udržován socialistickým způsobem, tj. zdi v jídelně a ve společenské místnosti byly pobity umakartem a ze stropu visely klasické dvojice zářivkových trubic. Původně tvrz z konce 14. století byla přestavěna do současné barokní podoby ve století osmnáctém. Ty romantické noční toulky po rozsáhlém starém sídle! Z jednoho pokoje vedly zdí schody do kuchyně! Přístup na ty schody byl tajnými dveřmi, které jsme objevili pod tapetou.

Jako kluk jsem se strašně rád bál a tady bylo přesně to pravé místo. Když jsem byl už větší, bydlel jsem ve stanu v zámeckém parku. To bylo také děsně dobrodružné. V parku je totiž psí hřbitov. Nevím, jak dlouho tam majitelé zámku pohřbívali své psy, ale náhrobků bylo hodně. Byl to sice psí, ale přeci jenom hřbitov! Měl jsem štěstí na bezvadné vedoucí. Byl to sice pionýrský tábor, ale bralo se to spíš po skautsku. Učili jsme se rozdělávat oheň, spát pod širákem, chodili jsme na „puťák“ čili putovní tábor, kdy jsme si nesli stany a spacáky na zádech. Akorát ti nejmenší si brali jenom spacáky, vše ostatní jim odvezl správce tábora autem.

K laskavé atmosféře tábora také jistě přispívalo to, že pan hrabě Vratislav (už to jméno je jak z pohádky) s paní hraběnkou se o nás krásně starali. Komunisti jim sice zabavili zámek, ale nechali je bydlet v hospodářské budově vedle. A oba večer chodili mezi nás a vyprávěli o svých předcích. Z pohledu komunistů to byla ideologická diverze, ale pro nás to byla krásná vypravování o udatných činech jejich předků. Když jsme natrhali borůvky, paní hraběnka nám spolu s kuchařkami upekla fantastický koláč. Trhání borůvek jsem bytostně nesnášel, protože komáři strašně žrali a borůvky pomalu přibývaly (nějaké hřebeny neexistovaly).

Pamatuji si, jak jsme jednou, možná to bylo víckrát, šli pomáhat do Madety. Náš úkol nebyl složitý: měli jsme překládat kola sýrů na dřevěných policích. Práce jednoduchá, ale asi důležitá. Napochodovali jsme do místnosti, kde to smrdělo sýry, ale to nám nevadilo. Nabídli nám ochranné rukavice, ale to pro nás v předpubertálním věku byla potupa, pch, rukavice! Jsme chlapi, ne? A tak jsme nosili kola sýrů v holých rukách. Večer jsme zjistili, co jsme udělali za blbost: ruce od soli nám popraskaly až do krve! Tábor dostal od Madety za naši pomoc sýry, tedy jestli to vůbec pomoc byla. Vždy, když slyším, jak někdo byl v konzervárnách na brigádě a že by si od té doby paštiku nevzal, nebo že dělal brigádu v Lacrumu a když viděl, jak se dělá nanuk, že by si ho nevzal, já si klidně sýr vezmu a české mám rád.

Jižní Čechy nám učarovaly, a tak jsme hledali s tátou a s mámou místo, kam bychom mohli jezdit na druhý měsíc prázdnin. Zkusili jsme Kunžak, bylo to tam krásné. Byli jsme v Klášteře, i přes smutnou historii toho místa je to tam také krásné. Nakonec pro nás rodiče objevili Landštejn a tam to bylo teprve to pravé. Zřícenina hradu z 13. století, to byla krása! Velmi rychle jsme tam zdomácněli. Bydleli jsme tam v chatičce, která byla na louce před hospodou. Abychom to měli dobrodružnější, postavili nám naši před chatičkou stan. Ranním budíčkem bylo, když vyháněli ráno koně ze statku na pastvu. Byla to krása, když se kolem po silnici hnalo stádo koní, pohled jako z jiného světa. V dolní vesnici, Vitíněvsi, která dnes neexistuje, bydlel náš kamarád Jožka. Přímo na Landštejně bydleli Vermouzkovi a pod ním Pavel Beneš, respektive ti všichni tam měli domek, kam jezdili na prázdniny. To byla stálá parta, se kterou jsme uzavřeli přátelství na život a na smrt. Samozřejmě, hrad byl středem všeho dění – a rybník, kde jsme pořádali námořní bitvy. Za tím účelem jsme zhotovili prám z trámů rozpadlého mlýna, jehož náhon rybník napájel. Dnes je v těch místech přehrada, kde je koupání zakázano, protože to je zdroj pitné vody.

Na hradě, který byl v té době nehlídaný, pracoval dobrovolně učitel ze Starého Města a svou sysifovskou prací se snažil zachránit, co se zachránit dalo. Pokoušel se zpevnit a zajistit zdi. Při rozlehlosti hradu to byla opravdu nadlidská činnost. Až do začátku padesátých let byla ve vstupním areálu škola a to je taky dodnes jediná zachovaná část hradu. V naší době bylo dřevěné schodiště pryč, takže jsme si půjčili od pana Veselého žebřík a bývalou školu prolezli. Dnes tam bydlí tuším správce hradu.

Jedna věž je dnes přístupná. Dá se vylézt až nahoru a slouží jako rozhledna. Za našich dob tam stály jenom obvodové zdi. Druhá věž byla polorozpadlá a na jejím vrcholu rostly tři borovice, tam jsme lezli po zdi a po schodech v v ní. V přízemí této věže byl v podlaze otvor, kterým se dalo vlézt do podzemí. Tomu jsme říkali hladomorna, bůh ví, co tam bylo kdysi, snad opravdu vězení, když tam nejsou žádné dveře. Tam jsme měli skrýš s našimi poklady a kroniku. Všechno bylo v plechové krabici od nějaké chemikálie.

Na jedné části věže byl zachovaný prevét. Zkusili jste někdy vykonávat potřebu na takovém zařízení? Je to neuvěřitelně obtížné. Podél zdi vzniká totiž komínový efekt, který vám silou mocí brání vykonat to, co každý musí. Nedokážu si představit, jak to naši předci dělali! Zejména když průjmové epidemie provázely staré časy téměř nepřetržitě.

Na věži jsme vařili - na vařiči zvaném „postýlka“ na tuhý líh - čaj nebo kafe. Někdy jsme si udělali hrachovku nebo jinou dobrotu. Moje ségra se strašně bála, a tak jsme se jednou s klukama dohodli, když už se jí prsa odrazila od hrudníku, že by se bát měla přestat. Takže jsme ji jednou vyhecovali, aby šla se mnou spát k borovicím. „No klidně, si myslíte, že se bojím, nebo co? To ste teda vedle, klidně tam půjdu spát a klíďo-píďo sama!“ To bylo dopoledne, když jsme se koupali u rybníka. Po obědě mi už nabízela svého nanuka, kterého jsme si koupili v hospodě. Jak se blížil večer, byla čím dál tím víc přítulnější: „Brácha, že tam půjdeš se mnou, že jo? Dám ti zejtra můj párek, máma je dneska koupila, že tam se mnou půjdeš?“ „V poledne si ještě říkala, že tam půjdeš sama, že ti to je jedno, tak jak je to s tebou?“ „Brácha, nebuď srab, dyť by se mi všichni smáli, udělej to pro mě, prosím.“

Když ségra o něco prosila, to už musela být hodně naměkko! Když se začalo stmívat, zabalila si spacák a začala žmuntrat, ať jdu s ní. Obrátila, až když přišli kluci, jestli teda jde. „No jo, ale brácha chce jít mermo se mnou, tak ho musím vzít s sebou.“ Šli jsme spolu letním večerem, pod hradem se s námi naše parta rozloučila. Já tam spal už před tím s klukama. Jak jsme se dostali do lesa pod hradem, ségra začala šeptat: „Brácha, máš baterku?“ „Jasně, že mám, mám i líh do vařiče a flašku vody, abychom si mohli uvařit čaj, až nám bude ráno zima.“ Když jsme prošli bránou do hradu, sestra mě vzala za ruku a čím výš jsme stoupali, tím křečovitěji se mě držela.

Vylezli jsme až k věži a tam se mě musela pustit. „Brácha, sviť prosím.“ To nebyla prosba, to bylo pouto, kterým se se mnou chtěla spojit. Vylezli jsme nahoru na věž a rozložili si tam spacáky a deky. Sestra stále šeptala, tak jsem jí řekl: „Můžeš klidně řvát, tady nikdo není a nebude.“ Zalezl jsem do spacáku a koukal na ni, jak se třese: „Co je? Snad se nebojíš, zalez do spacáku a spi, už je pozdě. Hele, že se ti líbí Pavel, že jo? Koukal jsem, jak ses před ním natřásala dneska u rybníka:“ „Brácha, ty si vůl, no, je to pěknej kluk, ale, co bych s ním dělala.“ „Tedy ségra, mně je teprve čtrnáct, ale Pavlova ségra se mi strašně líbí, ta je fakt pěkná.“ „Prosím tě, vždyť je já nevím o kolik let starší, ty seš magor, zapomeň na ní. Hele, támhle se něco hlo, vidíš to světlo?“ „Prosím tě spi už, nic tam není.“

Ale bylo tam, kluci si řekli, že jí to trochu osolí. A tak běhali dole po hradě s baterkami a huhlali. Chvíli jsem dělal, že je nevidím, a říkal jsem sestře, že tam nic není, ať spí. Nakonec je to přestalo bavit. Ale já měl po spánku, sestra mě budila každých pět minut, že zase něco viděla. Když začínalo svítat, už jsem to nevydržel, chtěl jsem se vyspat alespoň trochu. Tak jsme slezli dolů a šli spát do chatičky. „Brácha, ale to se počítá, že jo? Byli jsme tam až do rána. Už je ráno.“ „Prosím tě, už mi dej pokoj, já chci konečně spát.“ Padl jsem do postele a okamžitě jsem usnul.

Landštejn miluji dodnes, i když je tam všechno jiné. Hrad je opravený a uzavřený. Statek je přestavěný na hotel a koně jsou fuč. V rybníku se nesmí koupat, stala se z něj přehrada, která zatopila celé to krásné údolí pod hradem. Kamarády rozfoukala doba po světě. Pavlovu sestru jsem potkal nedávno a musím říci, že i jako starší dáma je to stále pěkná ženská.