Když jsem začal rozum brát a začaly se mi líbit holky, potkal jsem Míšu. Bylo to v prvním ročníku průmyslovky a já se do ní bezmezně zamiloval. A to tak, že jsem ji držel při vyučování za ruku a nemohl jsem si „vést sešit“, jak říkají učitelé. V pololetí jsem propadal ze šesti předmětů z dvanácti. Sice jsem nebyl nejhorší, překonal mě Jarda D. Ten díky tatínkovi vystudoval na estébáka. V některých rodinách se dědí řemeslo z otce na syna.

Maminka šla z třídní schůzky jak zmlácená, mít blbé dítě není žádné štěstí! Naše třídní, která smozřejmě věděla, že kromě Míši miluji i letadla, nás rozsadila a já na rozdíl od Jardy prošel do druhého ročníku. Míšu jsem miloval i nadále. Byla o tři roky starší než já, přišla na průmyslovku po vyučení. Byla velmi drobné postavy a byla krásná. Odešla ze školy, protože ji napadl pološílený profesor matematiky Grosskopf. Začal ji nepříčetně mlátit, protože měl absťák. Vrhl se na něj Rudla Baudis a odhodil ho jak kus papíru. Profesor utekl a dostal podmíněný vyhazov. Ale Míša odešla na jinou školu, kde neměli magora, který pro nic za nic mlátí žákyně.

Láska trochu vyprchala, ale kamarádili jsme spolu stále. Někdy jsme se do sebe zamilovali, pak to polevilo, ale vždy mně s Míšou bylo dobře. Když jsem se rozhodl, že budu umělcem a budu jako můj táta fotografovat nahaté ženské, Míša mi stála ochotně modelem. Fotografovat akty jsem se nenaučil. Zjistil jsem, že k tomu nestačí nahatá holka, že se to musí umět. Jako všechno. Když jsem byl u Tarase Kuščinského v ateliéru, prohlížel jsem si jeho fotky a vedl jsem chytré řeči. On si musel nutně myslet, že jsem totální blb, a takových je dvanáct do tuctu. Ale jedno jsem u něj zjistil zcela určitě: že to prostě neumím.

Když jsem chodil s Míšou na víno, ona byla vdaná a já ženatý, bral jsem si s sebou foťák. I když to už potom byla starší princezna, krásná byla pořád. Proč jsem si na ni teď vzpomněl? Probíhá výstava obrazů Kamila Lhotáka. Miluji ho, respektive jeho kresby. To, co on maloval, já fotil. U Míši doma měli od něj několik obrázků. Jednou jsem fotografoval tatínka Míši na obal gramofonové desky. Byl hudební skladatel. Prohlížel jsem si obrázky a on si toho všiml. „Máš rád Lhotáka?“ „Mám, a moc!“ „Mám pro tebe návrh, když si Míšu konečně vezmeš za ženu, jeden obrázek, ten, který si vybereš, ti dám.“ „A nevadí, že je Míša vdaná a já ženatý?“ „Prosím tě, oba jste v manželství nešťastní. Máte se už léta rádi, tak co vám brání, abyste byli konečně šťastní?“

Před léty jsem měl autorské čtení. Přišla tam i Míša se svou sestrou Kateřinou a ta se mě zeptala, jak je to se mnou, že ten Lhoták stále čeká! Ani jeden jsme netušili, že v Míše hlodá zlá choroba. V roce 2013 nás rozdělila nadobro.

Půjdu na Lhotákovu výstavu a budu vzpomínat, jak mě v Anglii zklamal seriál o Vlaštovkách a Amazonkách natočený na motivy nádherných knížek Arthura Ransoma. Ty děti vypadaly úplně jinak, než je Lhoták namaloval! Jak je to možné? Má nejzamilovanější knížka (a také Amálky) Pohádky o mašinkách trochu ožívá v Jeep baru, kde Lukáš pomaloval kde co obrázky lokomotiv. Pohádky o mašinkách s Amálkou probíráme, když jedeme někam autem. Jel jsem s ní onehdá večer domů a svítil měsíc. Ze zadního sedadla se uzvalo: „Dědo, je to úplněk?“ „Amálko, není, ještě měsiček není úplně kulatý.“ „Takže dneska večer bychom mohli jít klidně na smíchovské nádraží, že jo? To by nešlo přehodit kouzelnou výhybku na dvacáté osmé koleji a jet k čarodějníkovi Zababovi?“ „Ne, Amálko, to nejde, to musí být měsíček úplně kulatý a to dnes není, jestli chceš, tak tam zajedeme.“ Vyhodil jsem blinkr, že odbočíme a zajedeme k lávce nad nádražím. „Dědo, raději ne, on už je ten měsíček skoro kulatý a já mám hlad!“ „Kašpárku, ty se bojíš, že jo?“ „Nee, nebojím se, ale fakt mám hlad a chce se mi spinkat!“

To druhé byla pravda, než jsme dojeli domů, ze zadního sedadla se ozývalo spokojené oddechování. Běžte se podívat na tu výstavu a můžete snít s otevřenýma očima!