18.2.2018 | Svátek má Gizela


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 421

27.6.2017

Nyní se zase objevují na ulicích plakáty s ušlechtilými ksichty, které slibují kde co. Při té příležitosti si vzpomenu na Jana Wericha, když říkal: „Já sám sobě připadám, že je mně sto dvacet devět let ... A někdy si zase něco přečtu a připadá mi, že je mi vosum.“ Když nás zvolíte, bude tady ráj na zemi! Protože neumím pracovat s Photoshopem, musím smeknout před výrobci plakátů. Udělat z paní Marxové Engelsové missku, to je nadlidský úkol - a přeci to jde! Ale nejde jen o ní. I z ostatních ksichtů udělali krasavce. Všechny strany hojně využívají staré české přísloví: „Nikdo ti nedá tolik, kolik já ti slíbím!“

Všichni chtějí reformovat zdravotnictví. Mám několik komických historek z tohoto prostředí. Naštěstí, a musím to zaklepat, nemám vážné zdravotní problémy, pouze jsem starý. Jak kdosi vtipně řekl: „Když tě po čtyřicítce ráno nic nebolí, tak jsi mrtvý!“ Takže ráno, vlastně v poledne mám exhumaci. Vracím se z práce ráno kolem sedmé, pak si udělám snídani a sedím na zahradě a kochám se. Snídám a těším se na chvíli, kdy padnu do postele. Ranní sluníčko mne uspí.

Když jsem pracoval u ČSA, musel jsem každý rok navštívit letištního lékaře. Na začátku devadesátých let se dělal jakýsi průzkum ohledně konzumace alkoholu. Vstoupil jsem do ordinace a lékařka mi položila záludnou otázku: „Kolik piv, pane Čechu, vypijete?“ „Paní doktorko, já pivo nepiju.“ „Ale já jsem lékařka, mně to můžete říct. Tak kolik piv vypijete, no tak!“ „Já jsem sice tlustej, ale pivo nepiju.“ „Prosím vás, já to poznám, že jste alkoholik.“ „Tak dobře, dostala jste mě, máte pravdu, vypiju tři piva asi tak za týden.“ Což je pravda, já skutečně pivo nepiju. Mám rád víno. „Jo víno, tak to vůbec nesmíte!“ To vše mi řekla bez jakéhokoliv vyšetření. „Řeknu vám to upřímně, dávám vám maximálně deset let života. Je to tvrdá pravda, ale je to tak.“ Jak na to doktorka přišla, netuším. Proč zrovna deset let? Lékař to musí vědět, vždyť na titul MUDr musí dlouho studovat. Inu, zkušenost. Bylo to asi tak před pětadvaceti léty, takže teoreticky přesluhuji. Zato paní doktorka již není mezi námi. Také mi tehdy řekla, že smím maximálně jedno deci bílého vína denně. Já piji červené. A zrovna ten den, kdy byl vyřčen nade mnou ortel, se slavilo Beaujolais noveau. K ránu jsem zjistil, že podle jednoho deci denně je už rok 2020...

Chodím každé tři měsíce na kontrolu se srdcem. Stále ke stejné lékařce už od roku 1992. Takže jsem již skoro členem rodiny. Paní doktorka je šarmantní a velmi milá, prostě jak si člověk představuje lékaře. „Máte nějaký problém, pane Čechu?“ „Paní doktorko, mám dojem, že mám něco v pravém oku.“ „Tak já vás pošlu k očařce, je o patro níž.“ Napsala mi žádanku a já šel o patro níž. V Ukrajinské jsou dva očaři. U jednoho dav čekajících, u druhého jedna stařenka. I zařadil jsem se ke stařence. Za chvíli mi bylo jasné, proč tam nikdo není. Vyšla sestra a houkla na mě: „Co chcete?“ „Nejspíš vyšetřit oči.“ „Co vám je?“ „Milá paní, kdybych to věděl, jistě bych neobtěžoval váš majestát, mám něco v oku.“ „A vod kdy?“ houkla. „Od pátku.“ (bylo pondělí) Obrátila oči v sloup, jako že jsem otravný, a řekla svým milým hlasem: „Tak pojďte dál.“ Bylo mi už jasné, proč mají prázdnou čekárnu. Když jsem se dostal k lékařce, byl jsem udiven, že sestra něco mezi přechodem a smrtí pracuje u mladé, pohledné lékařky. Ale jak říká staré české přísloví, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Lékařka byla stejně „milá“ jako její sestra. Napřed mi řekla, že mám „blbé brejle“, pak mne prohlédla a řekla, že to je normální degenerativní změna: „Ste starej, na to si musíte zvyknout!“ A pak vyšetření vyvrcholilo diagnózou: „Do deseti let stejně budete slepej!“ „Vidím, že lékař léči i slovem! Co děláte na Silvestra?“ „Proč?“ „Protože je s vámi sranda!“ Odfkla si jako kůň a já šel domů s vědomím, že študýrovanej člověk se může chovat jako blb.

Nějak mě napadlo, jak by se takové hvězdy práce cítily v letadle při cestě na dovolenou, kdyby věděly, že to letadlo opravuje ten blb, kterému daly jasně najevo, jak je hluboko pod jejich úrovní. Jak by se asi bezpečně cítily? Někdo umí opravovat letadla, jiný oči a lidskou duši... Ten dělá to a ten zas tohle!



Diskuse


B. Michal
9:07
27.6.2017

A. Pakosta
7:33
27.6.2017

P. Khail
14:42
27.6.2017

I. Dvořák
5:11
27.6.2017

V. Kolman
1:52
27.6.2017

P. Košíček
0:53
27.6.2017

J. Strakoš
6:03
27.6.2017

P. Kmoníček
8:17
27.6.2017

počet příspěvků: 11, poslední 27.6.2017 02:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.