Jistě každý už někdy zažil nebo se přímo zúčastnil akce, která spočívá v tom, že někde stojíte, u nějaké slepé, neoznačené uličky a počítáte, kolik lidí si naběhne a dojde až na konec a vy tam stojíte s partou, děláte si čárky, kolik blbců si naběhne jako jste si naběhli vy, a máte z toho škodolibou radost. Vzpomínám si na dva případy, kterých jsem se aktivně zúčastnil.

Poprvé to bylo, když se uprostřed Václaváku dělal podchod a v zemi byla obří jáma. Přes tu jámu vedl most, kde na ocelových nosnících byly tramvajové koleje. Domy na rohu Vodičkové a Jindřišské ulice byly obehnány ohradou z vlnitého plechu. Na rohu Vodičkovy a Václaváku byla tato ohrada samozřejmě také. Kolem toho domu se dalo na Václavák projít takovou myší dírou, úzkým průchodem. Ten jednoho dne uzavřeli, ale až na konci. Jak už to v těch dobách bývalo, nikdo se neobtěžoval tam dát ceduli, že je průchod uzavřen. A tak dav lidí proudil až na konec, tam si lidé zanadávali a valili se zpátky. Protože jsme národ škodolibých, nikdo to těm, co šli teprve dovnitř neřekl, že je to uzavřené, jenom se v duchu smáli, jak si další naběhli. A tak jsme tam stáli s křídou a dělali jsme si čárky, kolik lidí tam jde, a náramně jsme se bavili. Těch lidí bylo neuvěřitelné množství! Zajímavé bylo, že se vždycky od naštvaného davu oddělilo několik jedinců, kteří tam s námi dál postávali a také pobaveně sledovali.

V Myslíkové ulici byla taková stará vinárna, obložená tmavým dřevem. Ta měla dokonce i patro. Zažloutlé stěny by mohly vyprávět. Chodili jsme tam na decánko, měli docela dobré sudové víno, tuším, že Vavřince. Do vinárny byl schod, vlastně dva. Nad tím druhým schodem byl trám. Když člověk dával pozor, normálně vešel a nic se nedělo, když ovšem příchozího něco rozptýlilo, nebo někdo ho rozptýlil, tak se praštil do hlavy o trám. To rozptýlení bylo v podobě vinárnice. V té době tam byla velmi sošná paní. Chodila v černém: černou blůzu a černé kalhoty. Ta blůza byla průhledná jak úlisný úsměv politika a pod tím nosila něco, co by se ani snad nedalo nazvat podprsenkou, protože to prsa jenom podpíralo a celá prsa byla vidět. My jsme to už věděli a když vinárnice měla dobrou náladu a byla takto vystrojená (to nebylo vždy), tak jsme si vzali džbánek s vínem a usadili jsme se na naší pozorovatelně, tedy na balkoně, a sledovali jsme s tužkou a papírem v ruce. Vinárna otevírala ve tři a zavírala v deset. My jsme si dělali čárky za ty, co se praštili do hlavy. To zákazník vešel do viňasu, viděl prsa, zapomněl se sehnout, praštil se do hlavy a my jsme si udělali čárku. Jak málo stačí k dětské radosti! Shora to byl nádherný pohled, jak dole sedí pánové a třou si bouli, pak k nim přišla dáma, se kterou si tam dali rande, a protože většinu dam prsa nevzrušují, tak si toho nevšimly. Byl to krása!

Paní vinárnice, která o naší zábavě věděla, tak se vždycky při placení ptala: „Tak co hoši, kolik dneska? Cože, jenom deset? To budu muset přidat, lidi jsou nějak nevšímaví, člověk skoro nastydne a voni si ani nevšimnou!“ Když ji výsledek uspokojil, tak nám všem dala závěrečného panáka ferneta: „Tak na má prsa, chlapci, nic nepotěší víc stárnoucí ženskou, než když se ještě kvůli ní mlátí mužští do hlavy!“

Ve Vršovicích byla v Obloukové ulici vinárna U hroznu. Skvělá vinárna. Výtečně tam vařili a měli sudové víno. Tam se scházela místní intelektuální elita. Bylo tam třicet míst a bar a byla tam sranda. Vinárna měla tři zaměstnance: Míru, Ivana a paní vedoucí. Byli to profíci. Měl jsem představu, že kdyby skončili bolševici v této zemi, že by to byli prvotřídní vinárníci, ale v současnosti se tomu, tuším, nikdo z nich nevěnuje, což je strašná škoda. Když jsem měl hosty, zavolal jsem do vinárny a oni mi udělali večeři. Jakmile byla hotová, zavolali a já si pro ni došel. Když jsem objednal jenom dvě jídla, tak se mohli přetrhnout, aby mně ji donesli a viděli, jakou mám doma ženskou. Bydlel jsem naproti v přízemí a chodil jsem tam odpoledne, když tam ještě nebylo nahuleno, se synáčkem na zmrzlinu.

„Honzo, zastav se dneska, měli jsme tu svatbu a nechali tady spoustu vynikajícího vína, máš něco důležitého na práci?“ „Kluci rád bych se zastavil, ale slíbil jsem Petrovi, že mu pomůžu s pračkou, koupil si novou a potřebuje dát tu starou dolů, do přízemí.“ No a šel jsem Petrovi pomoc. Když jsme snesli těžkou philcofordku o patro níž, stál tam Ivan v rondonu s táckem v ruce a na tácku dva velké fernety a sodovku. „Pánové, malé občerstvení! Při takové dřině si zasloužíte občerstvit!“ Vypili jsme nabízené, číšník se mírně uklonil a odešel. My jsme s hekáním snesli pračku o patro níž, kde se to opakovalo, tentokrát tam stál Míra. Takhle jsme dotáhli pračku až do přízemí, a tak jsme měli každý čtyři velké panáky ferneta a bylo jenom velkým štěstím pro nás i pro pračku, že Petr nebydlel výš, to bychom už asi měli potíže.

Jednou měli U hroznu nějakou svatbu a vinárna byla pro veřejnost uzavřená, takže jsme my, štamgasti, seděli v kuchyni a snažili se pomáhat (to se stávalo, když si někdo objednal celou vinárnu). Najednou přišel Ivan a povídá: „Hele, Honzo, máš doma ještě to chilli, co přivezla tvá žena z Indie?“ „No, mám jiné, potřebuješ ho?“ „No, jsou tady dva dědkové a chtějí něco opravdu ostrého, já jim udělal dvě krkovice s chilli, ale to je prej prd, nemohl bys to donést?“ „To víš, že jo, už mizím.“ A došel jsem pro pastu „Chilli with garlic“, což je v indickém podání opravdu síla. Ivan jim udělal nějakou masovou směs a dal jim tam té pasty požehnaně. Já mám rád ostrá jídla, ale toto mělo skutečně grády! „Snad jim to bude dost silné, řekni Míle, že jí děkuju!“ Seděli jsme v kuchyni a najednou se ve dveřích objevili dva strejcové, kteří vypadali, že zrovna doběhli maratón, pot z nich jenom tekl. Drželi se kolem ramen, rty měli nateklé jak havajský domovník: „Teda pánové, to byla síla! Tak dobrý jídlo sme eště nikde neměli, dejte si panáka na nás, co, jednoho, dejte si, kolik vypijete a co chcete, já to stejně všechno platím a abyste nepodváděli a jenom si to napsali, tak my si dáme s váma a tady, že můžeme šéfe?“ „Já nejsem šéf, já jenom přinesl to koření.“ Tak přinesl Ivan panáky do kuchyně a pánové si s námi přiťukli. Když jsme odcházeli domů, tak nás zahlédli a museli jsme si dát s nimi ještě jednou.

Jednou se rozhodli vinárníci, že položí ve vinárně koberec. I koupili roli koberce Jekor a protože to byli, co se koberců týče, „profesionálové“, rozbalili koberec na ulici a hodlali ho rozměřit a nastříhat tam. Koberec se jim neustále roloval. Stačilo by přinést židle z viňasu a zatížit ho. Ne tak oni. Zavolali na mého synka, který je soustředěně pozoroval, ať si vezme s sebou hračky, že si může na ulici hrát na koberci. Tak si Honza vzal autíčka a šel si hrát. Já jim šel také na pomoc a Petr z protějšího domu se přidal rovněž. A tak se stříhání a pokládání koberce změnilo na bezvadný mejdan.

Když nám doma netekla voda, což se ve starém domě dělo dost často, chodili jsme se do vinárny koupat. Hosté, když viděli, jak pochoduje do kuchyně rodinka s ručníky, tak kamarádi řvali: „Na Spojce zase neteče voda, Češi jdou brát koupel!“

Po roce 90 změnila vinárna několikrát majitele, dnes je z ní slovinská vinárna, snad není špatná, ale rodinný duch je ten tam.

Psal jsem o kamarádce Mimi. Ta se z Tábora odstěhovala do obce Hůrky. Několikrát jsem za ní byl. Je to neuvěřitelná vesnice. Posuďte sami: každý občan starší osmnácti let dostane klíč od hospody. Tam mají sešit, kde je každý napsaný a má své číslo. Dělá si do něj čárky, kolik piv vypil. Piva na konci měsíce zaplatí veliteli hasičů, když se jdou koupit nové sudy. Hospoda totiž nemá žádný personál. Měl jsem obavy, jestli skutečně nemají problémy s placením. Je totiž v naší povaze se vším vydrbat a pít pokud možno zadarmo. „Eště se to nestalo a máme to tak sedm let!“ Zázrak!

V té vesnici bydlí zvláštní člověk. Má dva metry, váží metrák, maluje obrazy a zpívá Kryla. Povoláním je, tuším, tesař nebo něco takového. Dlužno podotknout, že zpívá krásně a má silný hlas. A ten člověk proslul neuvěřitelnou věcí. Jednou přišel do hospody a nikdo tam nebyl a protože ví, že sám pije jenom alkoholik, vzal si klíče od kostelíka a vzal si do hospody sochu svatého Jana. „Pojď Johánku, přece mě nenecháš chlastat samotného, že jo?“ Posadil si sochu vedle sebe a popíjel. Při tom si povídal se svatým. „Když von má takhle tu ruku a já mu povídám, že to tak je, Johan, a von mně takhle pokynul, depak, náš Johánek, ten mě má rád za to, jak jsem ho hezky vopravil. Já mu i zazpíval a von tak smutně koukal, že mně bylo jasný, co mu de hlavou, že si musím eště nalejt, no a tak jsem hned splnil jeho přání!“ Tak to vysvětlil svým sousedům, když ho našli, jak sedí v hospodě se sochou v družném rozhovoru. Pak dali sochu zpátky do kostelíka. „Tak se měj Johan, voni mě záviděj, že sis sednul zrovna k mýmu stolu, tak zase někdy!“ Zamknul kostelík. „Že to na mě nevykecáte, lidi by mi to nevěřili, eště by si mysleli, že sem magor.“

Což tímto plním, nikomu jsem to nevykecal.