16.6.2019 | Svátek má Zbyněk


ROZCESTNÍK: Skotsko, duben 2019 – první část

3.6.2019

Popisovat WHW (West Highland Way, česky Cesta západní Skotskou vysočinou) asi nemá moc cenu, dá se o ní najít dost materiálu na internetu (česky např. zde). Ve stručnosti jde o první dálkovou trasu přes Skotskou vysočinu, která po velkou část trasy využívá stále dochované zbytky staré vojenské „silnice“, kterou postavili vojáci v 18. století. My zvolili 7denní plán zdolání téhle 154 km dlouhé cesty a to podle možností koupě letenek od společnosti Jet2, se kterou jsme letěli.

Pátek: přesun na letiště v Praze, odlet, ubytování v Glasgow
Sobota: nákup bomby, přesun do Fort Williams, nákup jídla
Neděle: výstup na Ben Nevis s malým batůžkem, 22 km
Pondělí: Fort William – Kinlochleven, 24 km – První den na West Highland Way

Sedíme v odletový hale na sedačkách s výhledem na letadlo. Po oknech stékají kapky a celkově je tu spíš chladno – přípravka na chladný a deštivý
anglicko-skotský počasí. Vlakem jsme dorazili do Prahy celkem v pohodě, poobědvali klobásku v Šervůdu a přesunuli se letištní linkou hned od historické budovy přímo na letiště za 60 Kč, takže i pro nepražáka zvládnutelná akce.

Bágly jsme odevzdali, prošli pasovou kontrolou do bezcelní zóny (0,5 l vody za 60 Kč pro představu cen) a chvíli pozevlovali, než otevřeli bránu pro kontrolu příručního zavazadla a průchod rámem. Nikdo z nás nebudil pozornost, tak to bylo rychlý, a pak v odletové hale už se dalo jen sedět a čekat s jedním ubohým automatem a záchodem s rozbitou klikou. Přesně vidím ten scénář, jak si jde někdo rychle odskočit, ze zvyku se zamkne – a uletí mu letadlo :)

Do letadla jsme prošli spojovacím tunelem, takže pěkně suchou nožkou, a zabrali sedačky. Místa na nohy celkem v pohodě, to u nízkonákladovky není zvykem. Před odletem povinná ukázka, jak nasadit dýchačák a vestu, každá sedačka má ale přímo na sobě pokyny, co dělat v případě nouze, tudíž i pro neanglicky hovořící celkem intuitivní záležitost. Hodí se žvýkačka na vyrovnání tlaku v uších, takže s tím nachlazením přežvykuju jak dobytek, aby se to nezhoršilo.

Let se mi víceméně podařilo přežít se sluchátkama… V mp3 standardně nesmí chybět pohádky, co nám jako dětem namluvila maminka na kazetu a při
cestování jsem u nich ráda usínala. Ale poslední 3 roky jsem je nedokázala ani pustit. Lítání fakt nesnáším, a i když turbulence po vzletu nebyly tak silný, jako když jsem v roce 2010 letěla poprvý, znervóznilo mě to natolik, že pohádky byly naprosto jasná a uklidňující volba, takže se mi podařilo ke konci i na chvíli usnout. Z klimbání mě probralo až trhnutí při dosedu. Je tu posun o hodinu dozadu, místo 23:00 (v ČR) je tu 22:00.

Na naše ubytko Glades House bereme UberXL – bez starostí s přestupama, přistavenej do pár minut a vyhodí nás pěkně do deště v ulici před naším dnešním útočištěm. Skot z ubytka mluví fakt rychle, takže mu rozumím asi tak každý třetí slovo, ale naštěstí si povídá s Pavlem, takže je to celkem jedno. Je tu teplo, čisto, postel vysoká jak pro princeznu, z okna máme výhled do zelené zahrady a celkem rychle odpadáme spát.

Ráno šumí déšť v listoví před oknem. Objednala jsem krásný počasí bez deště, takže tohle mě lehce znervózňuje. Nenechám se tím ale odradit, přece aspoň trochu anglickýho deštíku zažít musíme, jinak by to nebylo ono. Ve sprše pak mám kulturní šok, protože se zapíná a vypíná svítícím spínačem na plastové krabici s nastavením teploty.

Sobota 27. 4.

V dešti šlapem na vlak kvůli přesunu na vlakový nádraží Glasgow Central.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019


 Při výstupu z vlaku je nutný hodit lístek do otvoru u turniketu, aby se otevřely a vypustily nás ven, takže sbohem, moje jízdenko do deníčku. Lístky na vlak do Fort William, co máme koupený online, se vyzvedávají v matech na nádraží, kde se dají normálně i lístky koupit. Takže vyzvedáváme a vyrážíme koupit plynovou bombu do nejbližší prodejny, v našem případě je to prodejna Mountain Hardware, kde k bombě můžeme mít ještě nějakou věc zdarma. Pavel, páč on kupuje bombu, vyhrává trekový ponožky.

Pak se sunem na nádraží Queen Street Station o pár ulic vedle – lístek po vhození do turniketu vyjede ven, tak je nutno si ho nezapomenout zase vzít. Ve vlaku není moc místo na nohy, ale nějak se složíme a paříme Filipovo inverzní pexeso. Bože, pexeso. Nebudu se tvářit otráveně a kazit klukům radost a zkusím ho taky. Hm, asi jsem jim právě radost zkazila :-)

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Přestává pršet, z vlaku jsou krásný výhledy na záliv s typickejma venkovskejma anglickejma domečkama, zelený mechový lesy, břízy úplně porostlý mechem. Jen ten most z Harryho Pottera jsem nějak prošvihla. Kupuju si horkou čoko u usměvavýho zaměstnance ScotRail za 1,90 liber. Na vlak a Skotsko dost přívětivá cena. Nechávám to za 2 libry a za to mi s úsměvem cpe extra milk. Už to vidím u českých drah. Sci-fi.

Vlak s odjezdem 12:20 jede na čas, 16:10 ve Fort William (FW), lístky na vlak jsme kupovali začátkem února online a volných bylo posledních 8 míst, ve
vlaku je ale nakonec dost rezervací neobsazených. Za zasednutí místa je tu pokuta 50 liber.

Výhledy z vlaku boží, zasněžený vrcholek Ben Nevis je dobře viditelný, ale na dalších kopcích se válí mlha. Trasu, co jedeme 4 hodiny, půjdeme 7 dní… A z vlaku vidíme celý její úseky i s turisty. Cesta vlakem je fakt parádní a rozhodně doporučuju, protože ty výhledy z už zase mokrýho okýnka stojí za to. Voda, kopce, stráně, ovce… skvělý.

Ve FW je zataženo, jdeme na ubytko složit bágly a pak se podívat trochu po městě, na hřbitov a k oficiálnímu konci WHW.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Hlavní hřbitovní brána sloužila původně od roku 1690 jako vchod do vojenské pevnosti, ale po jejím zrušení byla znovu postavena právě jako vchod na místní hřbitov – a to v roce 1896. Chceme si dát večeři, ale na maine štráse jsou všechny hospody plný nebo mají rezervačku, takže si dáme jednu do The Stables na zítra a jdeme ulovit do Morrisons krom jídla na zítra i nějakou večeři.

Večeříme v době, kdy su zvyklá odpadnout, snad to tak nebude každej den (och, ta naivita…). Fort William je celkem pěkný město na úpatí nejvyšší anglické hory – Ben Nevis 1345 m n. m. – s hromadou kostelů a historických budov. Původní vojenská pevnost byla postavená v roce 1654 k udržování míru na Vysočině, anglicky Highlands, ale později v 19. století byla na jejím místě postavena železniční trať a pevnost zanikla.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Při vaření večeře – míchaný vajíčka, pizza a opečený chleby z toustovače – jsme spustili požární alarm, takže trochu panika, aby to přestalo pípat. To je nápad, mít požární čidlo nad linkou… Taky jsem sežrala skoro celý balení čoko cookies (v Morrisons měli fakt velkej glutenfree regál) a zatímco kluci sleduji animáky v kuchyňo-jídelno-obýváku s rozkládacím křeslem, odebírám se na svoje lože pro dva s peřinou velkou pro dva. Nacházím druhou peřinu pro dva schovanou na skříni, zřejmě určenou na gauč. Je to jasný, oba si s Pavlem krademe monstrózně velký peřiny (je to boží! Můžu se úplně totálně zachumlat a v chladný ložnici se to hodí) a Filip s Petrem nejen že mají rozkládací gauč v kuchyni, ještě musí do spacáku… Ale oba prej vstávají brzo, tak bych je ráno neměla už budit, až budu strašit, že su vyspaná.

Neděle 28. 4.

Od 5 ráno su vzhůru a jen po chvilkách kontroluju hodiny, jestli už můžu vstávat, nebo ne. Kluci mají půlnoc ještě i v 6:30, kdy to nevydržím a jdu si vařit čaj, ale berou to statečně. Brutálně mě bolí bříško, asi následek čoko cookies. Sice jsem se (nespravedlivě) podělila, ale tím, že sladký a podobný věci jím málo, to včerejší obžerství mě teď trestá. A to nás za dvě hodinky čeká start k našemu dnešnímu cíli – pokusíme se zdolat nejvyšší anglickou horu Ben Nevis (1345 m n. m.), i když jen nalehko. Ono se to nezdá tak vysoko, ale Fort William leží na břehu moře asi ve 20 m n. m., takže to zas takový leháro nebude.

Po snídani nás čekají první 2 km po asfaltu do údolí Glen Nevis k Infocentru, a pak už jen polezeme podle mých odhadů pět hodin do kopce.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Valí se mlha, ale je celkem teplo a všude kolem se pasou ovce. Prvních cca 300 m výškových je parádní chodníček z kamenných schodů a nahoru se jde fakt dobře. Pak už je to horší, ale furt ještě šlapem celkem s elánem.

Mlha se lehce rozestupuje a je polojasno. Zhruba v 600 m n. m. začíná být cesta štěrková, mlha se různě převaluje a trhá a nahoru prakticky jdeme v nekončícím štrúdlu lidí.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Jsme v 1100 m n. m. a do cíle necelá hodinka funění. Mlha se začíná mnohem víc rozpínat a jdeme suťoviskem s občasnýma sněhovýma polema. Nedoléčenej kotník začíná šíleně bolet, ale tak nějak už nahoru dolezu, když už jsme skoro tam.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Taky popel na moji hlavu – hole si beru až u jezera v 600 m n. m., kdy se kotník ozval poprvý. Pavel s Petrem pod prvním sněhovým polem volají, že dosáhli vrcholu, a nám chybí ještě 100 m výškových… Než dolezem nahoru, začíná se mlha rozpadat a nakonec se ještě ohříváme na sluníčku, abychom na větru neomrzli. Ještě, že su tak pomalá, jinak by kluci jen chvíli bloudili po vrcholu v mlze. Těch 20 minut navíc ale stačilo, aby se mlha rozpadla a odhalila parádní výhledy na okolní kopce i na zátoku Loch Linnhe a Loch Neil u Fort William.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Je cca 13:30, z Infocentra jsme vyráželi v 9:10, takže jsme lehce rychlejší, než jsem to napočítala, ale ten „přebytečnej“ čas prozevlujeme nahoře na vrcholu. Svačíme a fotíme si skupinovku. Dolů to jde značně rychleji, i když na suťovisku zjišťuju, že ten kotník může bolet ještě o něco víc, než jsem si myslela… Mlha je úplně protrhaná a slunko nás doprovází celou cestu dolů, a kdyby nefučel tak silnej vítr, dalo by se jít v tričku. I přesto jsme trochu připečený.

Dvojjazyčný nápisy (v angličtině a galštině) jsou na dost místech a galština rozhodně moc nevypadá jako srozumitelnej, angličtině podobnej jazyk.

Na ubytku sprcha a šup na rezervaci do The Stables na večeři. Žebírka za 18 liber, ale rozhodně bezkonkurenčně dobrý a obří. Zvládla jsem jich půlku a na tu druhou se obětoval Pavel, přednakrmenej burgerem. Večer chvíli koukáme na youtube na svědky liehovovi, což vůbec neznám, ale je to docela sranda, z původního plánu hrát bang k mýmu nezměrnýmu zklamání sešlo z nedostatku aktivní energie. Nakonec kluky nechávám napospas telce a jdu spát. Samozřejmě v nekřesťanskou hodinu.

Pondělí 29. 4.

Jsme domluvený vyrážet v 9 hodin, ale už zas od 6 straším, což ale nevadí, protože kluci v kuchyňce už taky nespí. Takže posnídat, dosušit oblečení (všechny zásuvky tu mají většinou vypínače na zapnutí, takže je potřeba i u topení kontrolovat, zda je zásuvka vůbec zapnutá), a čeká nás dnes 24 km a cca 600 m převýšení do kempu v Kinlochleven. Petr se vrací z ranního cigárka se zprávou, že je tam fakt teplo.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Je teplo, ale pofukuje a po obloze jdou obří mraky. Cesta je pěkná – lehce zpevněná a do údolí se z kopců nese békání oveček. Jdeme údolím sevřeným ze všech stran kopcama, takže ty výhledy stojí za to, ale su ráda, že jdeme pěkně spodem údolíma a nemusím šplhat nikam nahoru.

Z FW jsme vyrazili na čas po známým úseku k Infocentru (známky na pohledy se dají koupit ve FW, tady ne a není tu ani schránka, ale jsou tu aspoň záchody) a pak začíná stoupání po silnici a dál v pokáceným svahu, kde probíhají těžařský práce. Všude tu jsou cedule, že se tu maká a že se omlouvají za způsobený potíže. Další sci-fi. Je tu cedule, upozorňující na spáleniště pevnosti z doby železné – Dun Deardail – odskočili jsme si dobrovolně s Pavlem pro pár výškových metrů, ale žádný pozůstatky jsme teda neobjevili.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Nakonec jdeme údolími asi 20 kiláků z dnešních 24. Pavel říká, že vždycky jednou za hodinu se výhled změní, to když přejdeme z údolí do údolí. Údolí jsou to ale pěkná, zelená, ve svazích ovečky a kolem kopce. V podstatě na to, jak nejsou vysoký (kopce mají kolem 800 m n. m.), jsou ty jejich rozměry děsně divný. Takový nezvykle obrovský, protože mezi cestou v údolí a vrcholky kopců je pořád rozdíl prakticky celá výška kopce a ne jak u nás, kde na kopec o 800 m n. m. hledíme z kopce v 600 m n. m. Je to v podstatě dvacetikilometrový údolí obklopený velehorama. Člověk je jen malá skvrna na cestě.

Nakonec na druhou půlku cesty fučí fakt silně a slunko nikde. Přemýšlím, kde jsou ty obávaný midges – pakomárec skotský, ale až do konce cesty prostě ani netušíme, jak to stádový zvíře vypadá. Jsme za to samozřejmě vděční, protože tenhle mini hmyz se rád zdržuje v hejnech a je hodně žravej neboli kousavej a okouše všechno, co vidí. Repelenty se tu ale hodí aspoň na klíšťata a komáry, takže úplně zbytečně je taky nenosíme.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Rozdělat stan by šlo snad jen na jednom místě u staré rozbořené boudy, jinak je terén na stavbu dost nevhodnej a není tu kus rovnýho místa bez šutrů či  stromů. Kamenitá štěrková cesta taky stojí za to a stýská se mi po těch prvních dvou kilometrech ve vřesovišti, kde byla měkoučká a vychozená cesta. Vody by tu bylo dost ve všelijakých potůčcích a říčkách, překračujeme co chvíli odtokový kanálky přes cestu. Začínám chápat, proč je stanování prakticky všude dovolený. Protože prakticky nikde si soudnej člověk neustele.

Dneska máme v nohách 24 km a končíme v kempu Blackwater v Kinlochleven u řeky Leven. Vůbec taková anglická předzahrádka rodinné vilky je divná
věc – sádrový trpaslíci nikoho nepřekvapí, ale sádrová fena se štěňaty?
Platíme 10 liber za osobu (máme stany po dvou), v kempu je sprcha, dostatek venkovního posezení a wifi.

Cesta západní Skotskou vysočinou. Duben 2019

Stavíme stany, večeříme a užíváme si teplé vody, která teče vždy jen chvíli po zmáčknutí čudlu a v každé iteraci se teplota vody vystřídá asi následovně: vteřinku studená pro ten šok, pak horká a pak se to nějak vyrovná do fajn teploty – a v tu chvíli ale voda přestane téct, takže kolečko se několikrát opakuje. Vůbec ten časovač není moc přátelskej k pořádnýmu umytí a navíc voda teče pěkně z trubky nad hlavou, aby nebylo možný nikam utéct. Kam by taky člověk utíkal, takovej nácvik na otužování se jistě hodí.

Kohoutky tu mají úplně všude zvlášť teplej a zvlášť studenej, samozřejmě i se samostatnou baterií, takže namíchat rozumnou teplotu nelze. Je libo
ledovou nebo radši vřelou?
Zapadá slunko a od vody začíná jít vlezlá zima. Zítra nás čeká spaní mimo kemp, takže je potřeba si užít všech vymožeností civilizace, jakož i ochotu Filipa a Pavla, jdoucích do sámošky, aby mi vzali něco na zítra.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do pěkné fotogalerie.

Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz/

Mawenzi Neviditelný pes


Diskuse


Z. Jenny
23:29
3.6.2019

T. Zana
15:11
3.6.2019

T. Zana
12:50
3.6.2019

Z. Xerxová
12:56
3.6.2019

Z. Maw
13:32
3.6.2019

Z. Yga
8:55
3.6.2019

Z. Maw
9:33
3.6.2019

Z. Lika
7:57
3.6.2019

Z. Xerxová
8:28
3.6.2019

Z. Lika
8:55
3.6.2019

Z. Maw
9:53
3.6.2019

M. Mikulec
6:59
3.6.2019

Z. Maw
7:44
3.6.2019

T. Zana
9:26
3.6.2019

Z. Xerxová
6:23
3.6.2019

Z. Maw
7:43
3.6.2019

počet příspěvků: 16, poslední 3.6.2019 11:29