19.1.2018 | Svátek má Doubravka


VZPOMÍNKA: Kádrové materiály

11.1.2018

Na jaře 1959 jsem končil jedenáctiletku a byla otázka, co dál. Prospěch nebyl problémem a zdálo by se, že případnému pokračování na vysoké škole by nic nebránilo. Dnes ne, doba však byla jiná. Mohl jsem navrhnout dvě možnosti, a dodnes nevím, proč jsem se rozhodl napsat jen jednu. Mladistvé furiantství, nebo pocit, že to beztak nemá cenu? Platí druhé, jak záhy vysvětlím.

Vyplnil jsem formulář přihlášky na Matematicko-fysikální fakultu University Karlovy, obor chemie. Ta fakulta je podstatná. Dokument odešel, ovšem měl neviditelného průvodce. Neviditelného pro mne, a nikdy jsem ho neviděl. Byly to často neblaze proslulé kádrové materiály. Pod tím se skrývala řada nejrůznějších vyjádření počínaje doporučením od školy (jak jsem se později dozvěděl, bylo kladné), ale byly tu i další přípisy z různých orgánů komunistické strany. Byl jsem bezvýznamný mladík, takže patrně šlo o vyjádření uličního výboru KSČ, malé buňky zahrnující straníky v okolí mého bydliště. Tento orgán obvykle psal, jak je prověřovaná osoba aktivní, chodí-li na brigády, ale dalo se také napsat, že poslouchá cizí rozhlas, „štvavé vysílače“ jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. To bylo horší, a snad ještě horší hodnocení bylo, když tito lidé napsali, že dotyčný je nepřítel tehdy lidově-demokratického zřízení. Jak později nejeden starší pamětník tvrdíval, uliční organizaci tvořily domovnice a šlo o to, jak s nimi dotyčný vycházel. Musím upřesnit; domovnice už v té době nebyly, ovšem mnozí členové byli důchodci, kteří měli čas poohlížet se po okolí. A také povahu na to. Systém to nebyl vůbec nový – v dějinách zpravodajských služeb se dočteme, že ve výzvědných službách arabského chalífy al Maʹmúna (vládl 813 – 833) údajně pracovalo v Bagdádu „mimo jiné tisíc sedm set stařen“.

O svých kádrových materiálech jsem neměl iluze – otec byl veden jako „bílý emigrant“, přestože z Ruska uprchl se známými jako chlapec. Výsledkem tak zvané Velké říjnové revoluce a občanské války v Rusku bylo, že z jeho strany nemám příbuzné. K dovršení nepříjemností žil můj strýc v Kanadě, pravda, odešel do ciziny před válkou, ale to nikoho nezajímalo. Bylo to jen trochu lepší, než nálepka poúnorové emigrace, tedy po „vítězném únoru“ 1948. V souhrnu bylo nasnadě, že kádrové materiály doprovázející mne k přijímacím zkouškám na fakultu jsou beznadějné. Znal jsem to – jeden z premiantů naší školy se nedostal na techniku, protože byl „buržoazního původu“. Jeho otec, než mu živnost po roce 1948 vzali, měl řeznictví s jedním prodavačem.

Stalo se však neuvěřitelné – mně, synovi bílého kontrarevolucionáře, přišel doporučený dopis, že jsem přijat na Přírodovědeckou fakultu UK. Ano, na jinou, než kam jsem se hlásil, což významně souvisí s mým příběhem. Na místě by asi byl klasický obrat, že Pán Bůh nebyl doma. Řekl bych, že naopak byl – a udělal zázrak. Vysvětlení jsem se dočkal v roce 1968, kdy dobová atmosféra přece jen trochu znejistila komunistické orgány. Stalo se to i vedoucí kádrového oddělení na fakultě, kde jsem pracoval. Pro ty, kdo nepamatují, doplňuji, že bylo oddělení osobní, které se zabývalo registrací zaměstnanců, jejich služebními postupy, tedy běžnou administrativou. Oddělení kádrové, jak název napovídá, mělo v péči „práci s kádry“, tedy shromažďování podkladů, jaké doprovázely i mne. Skrývaných před dotyčnými a pečlivě doplňovaných.

Vedoucí kádrového oddělení, v dobové mluvě „kádrovačka“, byla žena prostá, ale podle všeho stranicky spolehlivá. Dalo by se říci věřící. Ale čemu věřila? Každý byl pro ni „soudruh“, případně „soudružka“, zatímco já, nestraník, jsem ji vždy oslovoval „paní“, ale přiznám se, že jsem možnost pozdravit tuto ženu nikterak nevyhledával. Jednou jsme se přece setkali, sami dva. Snad vlivem tehdejší politické situace byla soudružka kádrová neobyčejně vlídná, a prý, jak jsem na fakultě spokojen. Byl jsem; na nejnižším stupni, ale s uvážením mých kádrových materiálů bylo na místě úsloví, že blesk nebije do údolí. Potom, v záchvatu upřímnosti, mi paní kádrová prozradila pozadí zázraku s mým přijetím: „Víš, soudruhu, kdybychom tehdy znali tvoje kádrové materiály, tak jsme tě nikdy na fakultu nevzali. Ale my ty papíry ztratili.“ Zázrak byl vysvětlen. Roku 1959 se znovu konstituovala Přírodovědecká fakulta a chemické obory k ní přecházely od zmíněné již fakulty Matematicko-fysikální. V procesu stěhování zapracoval osud, nebo Bůh, jak kdo chce. Na fakultě jsem zůstal, moje kádrové materiály však bezpochyby utěšeně narůstaly, jak se po „bratrské pomoci“ cizích armád obnovoval někdejší stav.

Občas jsem zaznamenal vliv svých materiálů, někdy docela groteskně. Koncem roku 1971 jsem byl pozván na několik přednášek o fysikální chemii bílkovin na finské university. Nastal schvalovací proces: fakultní organizace KSČ, uliční organizace, obvodní výbor a konečně městský výbor KSČ. Pak se smělo vyjádřit ministerstvo školství, a k mému údivu byla třítýdenní cesta povolena. Zase osud, nebo šlendrián na některém stupni – po návratu jsem měl v poště dopis z téhož ministerstva školství, že se moje cesta do Finska zamítá. Bez udání důvodu. Přišlo to den po mém odjezdu a dopis mám někde schovaný.

Dalším příspěvkem do kádrových materiálů byla později předepsaná hlášení o stycích s cizinou, zda osobně, nebo písemně. Můj výkaz byl hustě psaný na dvě stránky. Tehdy, v době předinternetové a předmailové, bylo při vědecké práci obvyklé žádat zahraniční kolegy o zaslání separátu, výtisku jejich vědeckého článku. Žádost se posílala na předtištěných kartičkách zvící pohlednice, oslovený kolega prakticky vždy vyhověl a článek poslal. Výsledkem bylo, že jsem, a nejen já, psal desítkám vědců po celém světě. Nikoho z nich jsem neznal, a nesetkal se s nimi. Vyšel seznam vpravdě úctyhodný, ve skutečnosti pořád neúplný.

Horší bylo, když nás jeden známý z ciziny pozval, celou rodinu, na návštěvu a pozvání doplnil notářsky ověřeným potvrzením, že se o nás postará, což doložil dalším potvrzením o tom, že je to v jeho finančních možnostech. Milé a srdečné pozvání mi vyneslo dva několikahodinové výslechy na Státní bezpečnosti, kde se mne dva anonymní muži ptali, s kým že to mám kontakty tak četné. To byla narážka na žádosti o separáty, takže asi měli podklady z mých kádrových materiálů z fakulty. Pořád to přemílali a bylo zřejmé, že vědecká práce jim je vzdálená. Přesto se ptali, co vlastně dělám, na čem bádám. Odkazem na fysikální chemii jsem je zřejmě znechutil, možná kdyby tak atomový výzkum. Úlevné bylo zjištění, že ani po druhé schůzce nepadla zmínka o případné spolupráci. Asi jsem vypadal jako poněkud omezený a nespolehlivý. Materiály slíbili poslat na fakultu, mně nedali nic, jen vrátili občanský průkaz odňatý mi ve vrátnici budovy, na jejímž vchodu nebylo žádné označení.

Do třetice jsem byl pozván jinam, přijal mne mladší muž, který se představil jako poručík ten a ten. Jméno si nepamatuji, ale v budově opět anonymní to bylo asi stejně věrohodné, jako kdyby se mi představil coby americký prezident. Vlídně se ptal na vědeckou práci, zda jezdím do ciziny, přičemž věděl, že ne. Co dělám se separáty? „Čtu je,“ takže moje odpověď byla inteligenčně na úrovni otázky. Už jsme se loučili, když se mezi dveřmi najednou zeptal: „... a jak se vede doktoru K.?“ Ten, náš dlouholetý přítel, žil od roku 1967 v USA a píšeme si dodnes. Jenže jeho jméno jsem do seznamu kontaktů nikdy nenapsal. Pan poručík mi nepochybně naznačoval, že má i další zdroje informací, o čemž jsem nepochyboval.

Můj kádrový materiál byl bezpochyby objemný, ale když nám tyto podklady vraceli po roce 1989 z rušeného kádrového oddělení, dostal jsem tenoučké desky s několika bezvýznamnými papíry. Nikdy jsem se tak nedozvěděl, co o mně psali, a kdo to psal. Možná, že je to lepší.

Ještě zpět do začátku sedmdesátých let, počátků „normalizace“. Jednou mi při náhodném setkání naše kádrovačka, tehdy už zase v plné formě, naznačila, že jsem obohatil ty desky dalším materiálem. Zmínila se o tom, že „oni vědí“, že jsem se ženil v kostele. Asi i to, že nás oddával tajně vysvěcený biskup Matoušek. Nemělo cenu dodávat, že v kostele svatého Vojtěcha se moji předkové brali, křtili. Moji rodiče nikoli, protože otec zůstal pravoslavný. Sňatek tak přispěl do mých kádrových materiálů.

Čas šel a narodilo se nám dítě. Dodávám, že dva roky po sňatku, takže jsme se brali, podle dobové terminologie, „z lásky“. Dnes je doba jiná, ale když se tehdy řeklo, že se mladí brali „normálně“, znamenalo to, že se potomek narodil dříve, než za devět měsíců po svatbě. Nuže, s dítkem v kočárku jsme šli na procházku-nákup, bylo to spojené, kde co se muselo shánět po více obchodech, když jsme nečekaně potkali „soudružku kádrovou“. Minout jsme se nemohli, zpozoroval jsem ji pozdě. Po velmi srdečném pozdravu se tato žena naklonila nad kočárkem a řekla větu, kterou už dnes neslyšíme: „Pán Bůh požehnej.“ Před chvílí jsem se ptal – čemu ta žena věřila?



Diskuse


J. Pýcha
14:36
11.1.2018

A. Alda
11:14
11.1.2018

J. Fridrich
12:23
11.1.2018

Š. Hašek
20:02
11.1.2018

M. Krátký
9:42
11.1.2018

A. Alda
11:15
11.1.2018

F. Houžňák
12:00
11.1.2018

J. Řezák
12:19
11.1.2018

V. Kolman
8:07
11.1.2018

A. Hrbek
7:39
11.1.2018

F. Houžňák
8:48
11.1.2018

F. Kusák
10:10
11.1.2018

J. Fridrich
12:27
11.1.2018

P. Rychetsky
0:52
11.1.2018

A. Alda
11:22
11.1.2018

M. Krátký
15:16
11.1.2018

počet příspěvků: 24, poslední 11.1.2018 08:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.