Přiznejme si to přátelé. Svět se kupředu řítí mílovými kroky! Kdeže jsou doby tuzemského rumu, her a malin nezralých! Byl zde "RUM tuzemský", mazlivě zvaný "dámský likér na tři", a není. Je... ani nevím, jak se to jmenuje. I hry šálivé, kdeže jen jsou? Jak se říkalo: "Povalit jí na záda do trávy a …" No tak jo, To by šlo. Ale kdo mě pak zvedne, he?!

Dneska vím, že jen skutečně málo pravých jistot nám zůstává. Například Fernet Stock. Zvaný též "Dech mrtvé milenky". Alkohol, který nenajdete ve světě jinde jako v Made in... v Česku. A jeho separatistické části, Slovensku. Přestože to je, abych tak řekl, nápoj národní. Nic tak děsnýho a s takovou chutí jsem ještě nikde nepil.

A nejhorší je, že přes Marxův Kapitál, Římskou dohodu, či jak se to jmenovalo, až po dnešní Kjótský protokol a poslední usnesení bruselské komise vám nikdo předem neřekne, co se stane v budoucnosti. A jak byste se měli zachovat.

Ani v minulosti, teda mé minulosti, mne v rozhodujících okamžicích celosvětového dosahu žádný prognostik nevaroval. Mám na to důkazy. Například v době, kdy jsme se ženou vydali strávit Vánoce 1967 a Nový rok 1968 na Balkáně. Než jsme odjeli, klidně jsem to všude rozkecával, schválně, jestli mne nebude někdo a nebo něco varovat, jak se píše v románech, protože jet na Vánoce do Bulharska na vesnici, přiznám, není úplně normální. Nejste-li rodák. Před odjezdem přečtu noviny, tam samé světlé zítřky na Východě a hrůza na Západě, jinak nic. A tak jsme klidně vyrazili.

Rázovité bulharské "selo" nás přivinulo na svoji pohostinnou hruď. Přes zřetelný - tehdy - pokrok, zavedení pravidelné autobusové dopravy do okresního města, vybavení místního OÚNZu rentgenem a jinými vymoženostmi, "duše rázovitého lidu" se držela svých rurálních tradic. Kdyby někdo nevěděl, co jsou to "rurální tradice", a ptal se, proč používám "cizí termiti", tak to já tak píšu proto, abych byl za vzdělance. Jinak se jedná o "zemědělské mezigenerační předávání poznání".

K rurálním tradicím slovanského venkova patřila také povinnost bohatě pohostit a zabavit hosta, aby se na návštěvě nenudil. Po návštěvách nekontrolovatelného množství příbuzných, kteréžto návštěvy není možno odmítnout, jsem byl z jejich a tím díky mé ženě i mých příbuzenských propletenců skoro mimo sebe. V bulharštině se vyjadřují rodinné vazby mnoha různými pojmenováními jako "lela, vujna, strinka, svako, vujčo, čičo, bratovčetka, dočer, majka, tatko, bašta" a tak dále.V zásadě jde o ještě složitější vztahy a jejich pojmenování než u našich slovenských sousedů. Když bylo po návštěvním šílenství, bylo nutno vymyslet, co dělat. Abych se vzpamatoval.

A také jsem si potřeboval zdravotně odpočinout. Protože, přátelé, aby bylo jasno, nad touhle vesnicí je veliký kopec porostlý vinicemi a kolem sady s broskvemi, meruňkami a tak podobně. Dělat víno a pálit umí samozřejmě každý. Jako u nás na Moravě. A když do země vysejete cokoliv a pořádně to zalejete, vyroste to jako hrom. A zahradu má každý. A Bulhaři jsou pohostinní!

Bylo tedy rozhodnuto, že vyrazíme do přírody, abychom se "vyvětrali". Což jsem považoval za ideální. Jako vhodný cíl výletu byl rodinnou radou vybrán zimní lov. Tedy hon nebo jak by se tomu řeklo. Hrdě jsem se v určený den dostavil na sraz do místní "mechany", tedy po slovensky "krčmy", netuše, co mne čeká. Okamžitě mi byl relativně elegantní kabát odebrán a kamsi odnesen, lehká čepička byla zabavena a byl jsem oblečen do pravého prošívaného vaťáku a beranice.

Před dalekou a nebezpečnou výpravou bylo nutno se posílit. K tomu posloužila "górešta rakija" podávaná v krásných, nahoru se zužujících sklenicích s tenkými stěnami. Horká rakije z hroznů je děsivý nápoj. Podle místních však bylo nutno jej vypít, protože jdeme do přírody, kde panují zimní vichry, vánice, zima a vůbec nepohoda. Venku bylo asi 12 nad nulou.

Po třech sklenkách horké rakije, i když se k ní přikusuje bílý chléb a ovčí "syrene" (u nás takzvaný balkánský sýr anebo "feta"), jste ochotni přistoupit na to, že je docela možné, že venku čeká Děda Mráz i s Nastěnkou. Případně vyrazit nahatý do ledové vánice, kdyby tam nějaká byla, a sednout si holou prdelí na led, který ihned roztaje.Takovou sílu to má a takový je vám po tom pití teplo.

Po slabé hodince a půl - podle mínění mnohých jsme se ani pořádně neposadili - jsme přeci jen vyrazili na lov. Vanul příjemný větřík, slunce svítilo na nás i na vinice nad vesnicí, které vypadaly jako jehelník a řeka Jantra se klikatila mezi poli ozdobena vrbovím. V místech, kde se rozlévala v rovině, byly louky porostlé suchým rákosím.

Po ujití cca 100 metrů za vesnici - tam už nebylo z vesnice moc vidět - lovci usoudili, že už jsme chůzí naprosto vyčerpaní a že je nutno trochu si odpočinout a něčeho pojíst. Protože v hospodě člověk nedostane nikdy nic pořádného, jak je po světě mezi vesničany všude známo. Z tlumoků, které nesli přes ramena zavěšené vedle hrozivě vyhlížejících pušek neznámé výroby, vyndali "malko" zásob. Každý z pěti chlapů rozložil na ubrousek, tedy spíš ubrus, nejnutnější zásoby, abychom cestou za divokou zvěří snad náhodou nezemřeli hlady.

Skromné zásoby se skládaly z hromady domácích klobás, místního salámu "nádenica", dále lisovaného a pouze na slunci sušeného salámu "sužuk", který se skládá z vepřového, hovězího a oslího masa. Je to takový po původních mongolských Bulharech zachovaný bratranec maďarského (po jejich mongolských předcích převzatého) uheráku. Dále několika kusů syrene, vždycky asi tak půl kila, několika asi tak čtvrtkilových porcí kaškavalu, dále z mnoha sklenic opečených paprik zvaných "čušky", naložených v oleji a láku, z kupky rajčat, která dozrála od podzimu pod postelí anebo ve sklepě, několika bochníků bílého pšeničného chleba, nepočítaně lahví domácího vína a pálenky. Pálenky jak z vína, tak ze slív, tak z meruněk a broskví. Jo a jeden veliký hrozen vína, který vesničané uchovávají, na podzim utržený, zavěšený nad hladinou vody ve studni. Když je tu návštěva a lov, přeci se neošidíme, že ano?!

Že se jen lehce posvačí. Abychom měli sílu na další cestu. Po jídle připomínajícím svatební hostinu jsme za další hodinu usoudili, že vyrazíme dál. Před zabalením proviantu na další cestu jsme si dali každý malou stopičku pálenky, ovšem nejen každý ze své, ale také z každé flašky toho druhého, aby se vědělo, jaký kdo má "materiál". Po krátké chvíli, po vniknutí této kvality do krevního řečiště, jsme prostě museli po dalších asi tři sta metrech za všeobecné dohody opět "malko" odpočívat.

Abychom od té zimy zespoda nenastydli přes vaťáky, na kterých jsme leželi, nebo abychom náhodou nezeslábli, jsme se malinko posilnili. Podle balkánských měřítek jen zanedbatelnými kousky salámu, sýra, chleba a zapili vínem. Další štamprličky na cestu dodaly sílu a vydesinfikovaly všechny nečistoty, které by se nám při hodování na zemi mohly dostat do zažívacího traktu.

Takto jsme došli, s několika dalšími interesantními přestávkami, až k rákosí. V závětří rozlehlého křoviska jsem se uložili na trávník a usoudili, že bychom měli ty zásoby, až na "ligueré", kterou budeme jistě i nadále potřebovat, dorazit. Abychom se s nima zbytečně netahali nazpátek.

Rozprostřené vaťáky pod námi, jižní slunce na vymetené obloze nad námi a klid a mír kolem nás a v nás. Protože jsem si o našich rodinách řekli už všechno, co jsme chtěli vědět, rozhodli jsme se, že se trumfneme, kdo má složitější řeč. Mezi oblíbené bludy různých národů totiž patří přesvědčení, že právě ta jejich řeč je ze všech řečí nejsložitější.

Předváděl jsem jim, jak se vyslovuje "ř", a oni mne učili, jak se vyslovuje tvrdý znak. Třeba ve slově Bulharsko si to můžete sami vyzkoušet. Vyslovte "Balgarsko" a ve chvíli, když chcete po "B" říkat "a", ať vás někdo praští pěstí do solaru. Ne moc, jen abyste hekli. Jak bych to jen vysvětlil? No, tedy vono se to v latince nedá napsat. Zkuste tu ránu na solar!

Na moje "tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech" kontrovali větou "šest Susušišenky sušukat po susušenskoto šosé". Což v překladu znamená, že šest žen ze Susuše se prochází po susušenském náměstí.

Hučel jsem si pod nosem "sušušišenky, šušušišenky" a podobně a kolem mne se ozývalo "kžžž, kšš, kžúú" a tak různě, jak se místní pokoušeli vyslovit "ř".

Probudil mne silný křik "Hajde! Hajde!" což je na Balkáně pokyn k tomu, aby se někam šlo anebo něco udělalo. Zvedli jsme se, někteří používajíce svoje flinty jako podpůrné hole, když tu vedoucí výpravy z ničeho nic zařval jako lev: "Patka!!!" (kachna) A všichni jako na povel přiložili zbraň k líci a začali pálit. Protože mnozí měli silnou potíž udržet se při tom na nohou, neváhal jsem, jediný neozbrojený, vrhnout se do blízkého ďolíku a zůstat tam ležet, než palba koktavě utichla. Byla-li nad rákosím kachna či nebyla, nevím, ale jisté je, že jakmile výstřely utichly a nikdo už neměl nabito, nad rákosím se zvedlo veliké hejno kachen a zamířilo k nedalekým kopcům. Po zuřivém ládování se palba za chvíli ozvala znovu, to už byly kačeny ovšem v bezpečné vzdálenosti. Já už jsem zase ležel v ďolíku a celkem nesmyslně si snažil rukama chránit hlavu.

"Tam, tam," začali volat lovci. Co a kde spatřili, jsem ze země neviděl. Vnořili se hrdinně do vysokého rákosí a každý zamířil jinam. Ihned se odtamtud začala ozývat střelba jak od Verdunu a "dým stoupal jest jak z pálenice", jak se říká v Bibli. A já jenom čekal, koho přinesou prvního zastřelenýho.

Kupodivu po šíleném střeleckém intermezzu, kdy se z rákosí ozývala střelba a výkřiky jako "Hajde, hajde, Vladimir!", "Tova si ty, Rusi?" (Rusi je bulharské mužské jméno), "Glupan!" (blbče!) a podobně, vynořili se lovci z houštin rákosí a k mému největšímu úžasu nesli jednu zastřelenou kachnu a jednoho na kost hubeného zajíce. Toho možná z toho kraválu trefila pepka, protože střelnou ránu jsem na něm neviděl.

Úspěšný lov bylo nutno zakončit přípitkem a vydali jsme se k vesnici. Z dálky bylo vidět její obezděné kamenné zdi nahozené směsí bláta a písku a vápna a pak obílené, které obepínají každou starou usedlost. Jako vzpomínka na doby, kdy tyto vesnice přepadali turečtí nájezdníci. Pak zasvítily střechy a pak už nevím.

Mezitím v Praze soudružky na zasedání ÚV KSČ žádaly přerušení zasedání, protože chtěly jit domů péct vánoční cukroví. Soudruh Antonín Novotný si vzal slovo a promluvil k soudruhům rovnou z hlavy a bez papíru, čímž bylo i největšímu jeho příznivci jasné, že je to naprostý blbec. No, tuhle chybu po něm u nás předvedlo v dalších desetiletích několik vůdčích soudruhů, že ano.

Ležel jsem na gauči v nóbl pokoji, přemýšlel, kdy se přestane točit strop, a nic jsem netušil o tom, že v Praze právě začíná Pražské jaro. A že relativně brzo potom přijedou tanky a ty tanky že budou první předzvěstí konce Svazu sovětských socialistických republik. V rozhlase ten den z Prahy pravili, že soudruh Novotný měl řeč, a na Svobodné Evropě kombinovali, který tajemník vystřídá kterého.

Že se právě tvoří dějiny, jsem nevěděl ani já, ani komentátoři. A od té doby vím, že nejenže se nemá věřit prognostikům, ale že některé světodějné události je nejlepší prožít na lovu divokých kachen. Kdybych býval byl u něj zůstal, mohl jsem se vyvarovat mnohých dalších nebezpečenství.

Od té doby jsem pil španělské víno Rijocha, řecké uzo a anglické sherry, ale pokud mi zrovna neslouží žaludek, dám si český likér zvaný také "lak na rakve". Neboli vytáhnu z mrazáku fernet. Protože, přátelé, to je něco, co nás doprovází od raného mládí. Prostě ctím tradice. Asi tak jako se na Balkáně dodnes pije pravá domácí rakije. Ovšem rakije voní. A fernet fakt smrdí jako "dech mrtvé milenky".

************************************************************

Pokud vás povídání pobavilo, můžete si napsat o moji knížku Stálo to za hovno a stejně byla sranda - fejetony o 60. letech. Knihu lze koupit v elektronické podobě a je k dostání i několik posledních knížek v tištěné podobě. Nově najdete na e-knihách Kdo rád jí, ať zvedne ruku o sedmdesátých a osmdesátých letech a cestách po světě - vyprávění proložené vynikajícími recepty. Lze ji také koupit tištěnou. Veškeré podrobnosti na www.jonathanlivingston.cz, anebo na www.palmknihy.cz.

Autor