Distingovaný zjev paní ministryně Heleny Válkové a její spíše studené vystupování se zdály být předzvěstí nudného klidu v resortu za jejího panování. Od první polistopadové ministryně spravedlnosti přicházející z akademického prostředí se očekávalo soustředění na legislativní činnost a jen pomalá orientace v agendách vyžadujících rázné operativní rozhodování. Jenže všecko je jinak. Vůbec by mě nepřekvapilo zjištění, že se paní ministryně v rámci přípravy na převzetí úřadu poučila u Niccola Machiavelliho a rozhodla se během prvních dnů svého působení v úřadě spáchat na podřízených všechna připravená příkoří, aby pak již mohla do konce mandátu pracovat v pohodě.

Její vstup na scénu je skutečně pozoruhodný. Za pár dní po nástupu do úřadu překvapila zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch Pavla Tykače podala Marie Benešová. Ať ji k tomuto kroku vedly jakékoli úmysly, vedlejším účinkem je dojem, že své předchůdkyni vypálila cejch odborné nezpůsobilosti a co hůře, projevila nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR. I když s ní jako laik souhlasím, že dílko Marie Benešové bylo mírně řečeno nezdařilé, s důvěrou k soudcům Nejvyššího soudu ČR tvrdím, že toto příkoří, způsobené předchůdkyni, bylo nadbytečné, protože vyhovění stížnosti pro porušení zákona Marie Benešové bylo nepravděpodobné.

Dříve než utichl ohlas tohoto zásahu, překvapila znova, a to daleko závažnějším způsobem: nařídila hloubkovou kontrolu ve Vězeňské službě ČR a nespokojena s přístupem jejích vedoucích pracovníků k plnění souvisejících úkolů zahájila správní řízení k odvolání generála Petra Dohnala z funkce generálního ředitele. Okamžitě vzniklo napětí mezi ní a ohroženým šéfem vězeňství, k jehož prohloubení přispěl předseda vlády, zřejmě rozladěný samostatným jednáním paní ministryně.

Ochota křehké dámy vystavit se čelnímu střetu je překvapující. Netuším, zda prozrazuje spíše skrytou tvrdost nebo politickou nezkušenost paní ministryně. Generálního ředitele Vězeňské služby ČR, který začal překážet, lze přece zardousit (obrazně řečeno) v bílých rukavičkách a v tichosti. Stačí jej po přiměřeně dlouhou dobu obtěžovat tlakem na přijetí rozhodnutí, jež odporují jeho přesvědčení. Napadený nakonec otráveně odejde sám nejen z funkce, ale ze služby ve Vězeňské službě ČR vůbec. Viděli jsme to na příkladu konce předchozího generálního ředitele, generála Jiřího Treglera, který resignoval ve věku 55 let, tedy na vrcholu životních sil, a posléze odešel do civilu po dvaceti šesti letech úspěšné kariéry. Vzhledem k jeho osobnostním kvalitám jeho odchodem resort spravedlnosti nepochybně utrpěl ztrátu.

Osobně jsem si vždy hluboce vážil práce příslušníků Vězeňské služby ČR, bez ohledu na ojedinělá selhání pokleslých jedinců, jejichž občasnému proniknutí do sboru nelze zabránit. V obtížných podmínkách specifického vězeňského prostředí většina příslušníků odvádí trvale dobrou práci, navzdory dlouhodobému finančnímu podhodnocení vězeňství a donedávna i přeplnění ubytovacích kapacit. Neznám skryté důvody překvapivého zásahu paní ministryně. Nemohu však uvěřit, že je vězeňství tak rozvráceno, že okamžitá výměna generálního ředitele je nezbytná. Pochopil bych, kdyby se paní ministryně rozhodla na základě výsledku auditu, jehož provedení nařídila, za daných okolností mi však nezbývá než považovat její rozhodnutí za unáhlené.

Zahájené správní řízení na odvolání z funkce je jistě velmi nepříjemná věc pro vysokoškolsky vzdělaného muže, jenž se do vysoké funkce vypracoval "od píky" dvacetidvouletou službou ve sboru, ve věku pouhých 42 let převzal 28. října 2013 z rukou pana prezidenta jmenování brigádním generálem a díky povaze své kariéry má přirozenou autoritu u ředitelů věznic. Pokus o odvolání na vrcholu dosud bezproblémového kariérního vzestupu nutně působí jako šlehnutí bičem. Nicméně procesní pravidla správního řízení poskytují dostatek prostoru k obhajobě, takže samo jeho zahájení nemá význam okamžitého a neodvratného odvolání.

Ale právě proto je reakce generála Petra Dohnala ještě nepatřičnější než ukvapenost paní ministryně. Hned v pátek 14. února 2014 zahájil mediální válku s paní ministryní uspořádáním tiskové konference a podal trestní oznámení pro pomluvu. V medializaci pokračoval i v dalších dnech. Na pondělí 17. února 2014 svolal poradu všech ředitelů věznic, jejíž účastníci ze svobodné vůle (sic!) podepsali otevřený dopis na jeho podporu To vše jsou kroky zcela neslučitelné s postavením osoby ve služebním poměru, vrcholného představitele vojensky organizovaného ozbrojeného sboru a samy o sobě by mohly být důvodem k odvolání. Generální ředitel je ze zákona jednoznačně v podřízeném postavení vůči ministrovi spravedlnosti, takže výše zmíněné projevy neposlušnosti jsou vážným proviněním. Ve vztahu ministr-generální ředitel žádná pseudodemokratická pravidla neplatí.

Východisko z nepříjemného osobního postavení vede pouze přes hladkou součinnost generálního ředitelství s ministerstvem při provádění kontroly a v plném využití práv na obhajobu ve správním řízení. Další rozdmýchávání emocí na obou stranách by věci uškodilo.

Paní ministryně si ve sporu vede podstatně střídměji. Zrušila tiskovou konferenci, na které měla seznámit veřejnost s výsledkem jednání o této záležitosti s předsedou vlády, a médiím se podařilo zachytit jen její ojedinělé výroky, tak trochu připomínající troubení na ústup.

Nešťastnou úlohu sehrál ve věci předseda vlády Bohuslav Sobotka, který v pondělí 17. února 2014 přijal k rozhovoru jako prvního generála Dohnala, až po něm paní ministryni. Nebylo by nic špatného na tom, že se chtěl nechat informovat o nepříjemné záležitosti oběma stranami, kdyby mediální stopa jeho zájmu nepůsobila dojmem, že paní ministryni tlačil k ústupu. Vstup předsedy vlády do vztahu mezi ministryní a generálním ředitelem Vězeňské služby ČR, který je vymezen zákonem, je ostatně nepatřičný. Mimo to je rizikový i z hlediska vnitrokoaličních vztahů, protože paní ministryně má za zády mocné hnutí ANO, s jehož představiteli ve vládě by měl předseda vlády zacházet opatrně, pokud jej ovšem opojení mocí nezbavilo soudnosti.

Příznačné pro vztahy uvnitř ČSSD bylo rázné vystoupení poslance Michala Haška v Poslanecké sněmovně na podporu paní ministryně v rámci defilé planých řečí před hlasováním o důvěře vládě. Bylo velmi struční, chlapské a patřilo k málu věcných "slov do pranice", jež v ten den zazněla.

Zajímavé by bylo odhalení zdrojů informací, jež přiměly paní ministryni k rychlým zásahům. Podnětem k unáhlenému zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona, podané ve prospěch Pavla Tykače, může být její vlastní seznámení s případem, neboť počin Marie Benešové komentovali novináři a stížnost je dostupná na internetových stránkách ministerstva. To ovšem nevylučuje možnost, že stejně jako v r. 2010 při návratu Jiřího Pospíšila na ministerstvo, tak i tentokrát zaúřadovali horliví žalobníčci ze spodních pater ministerského aparátu.

Její profesní životopis nenasvědčuje tomu, že by se někdy v minulosti zabývala poměry ve vězeňství. Jednala tedy téměř jistě na základě informací, které jí někdo připravil v účelově upravené podobě. Stejně jako ve výše uvedeném případě, i zde mohl zafoukat vítr z útrob ministerstva. Ale je-li pravdivá informace Petra Dohnala, že se za něj hledal nástupce dříve, než se Helena Válková stala ministryní, pak by informačním zdrojem mohla být některá nezisková organizace, spolupracující s hnutím ANO a projevující sklon k povrchnosti a k neuváženě radikálním řešením.

Skončí-li tažení proti Petru Dohnalovi fiaskem, bude to špatným vysvědčením nejen pro paní ministryni, ale zejména pro příslušný informační zdroj.

Ať již audit ospravedlní návrh na odvolání generála Petra Dohnala či nikoli, důvěřuji paní ministryni, že její rozhodnutí ve správním řízení bude z právního hlediska tak dobře "obuté", že nevyvolá pochybnosti. Určitě si poradí lépe než politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil, který vlastními silami nestačil na odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze a nakonec si na to musel najmout externí advokátku.

Spor mezi paní ministryní a generálním ředitelem Vězeňské služby ČR odvádí zbytečně pozornost a energii od nutnosti vypracovat novou koncepci rozvoje vězeňství, které se po vyprázdnění věznic amnestií dostalo do zcela nové situace. Proto by obě strany měly vytlačit spor na okraj svého zájmu a zabývat se budoucností vězeňství.