19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Po čem se mi stýská

19.4.2019

„Dělají se panáci, bude dlouho pršet,“ slýchával jsem jako kluk od babičky, když se z nebe hustě snášely svislé proudy vody a odrazy kapek v kalužích vytvářely dojem oněch „panáků“.

Většinou pak opravdu nějakou dobu pršelo, někdy dva dny, jindy tři, ale třeba taky týden nebo i měsíc. V takových chvílích se říkalo: „To zas letos máme deštivý květen.“ (Nebo srpen či září, prostě jak to vyšlo.) Navíc se občas vyskytovala i komplet deštivá jara či léta, ba dokonce celé deštivé roky. To se pak déšť rozševelil, příroda zavoněla vlhkostí a vodou lesklé ulice měst bývaly plné deštníků, pláštěnek a dětských galoší.

Ano, takhle kdysi v Čechách pršívalo. A přitom nebyly povodně a nikdo se nad deštěm nijak zvlášť nepozastavoval. Snad jedině ten, komu propršela letní dovolená, což sice bylo nemilé, ale i to patřilo ke zdejšímu počasí a lidi to tak brali. Snad proto, že svět, v němž žili, nepovažovali především za zábavní park.

Žili prostě v mírném klimatickém pásmu, k jehož řádu déšť patřil. V zimě až na občasnou oblevu mrzlo a padal sníh, procitající jarní přírodu provázely přeháňky i vydatnější deštíky, v létě nejen svítívalo slunce, ale taky pršívalo, a podzim se běžně halíval do mlh a plískanic.

Jenže to všechno bylo. Ještě v minulém století. Zatímco v tom současném? Řada posledních let jako troud a vyprahlost loňského roku už přímo saharská.

No a letos, sotva se znovu objevil ten vymyšlený umělý čas, rozprostřelo se nad námi bezmračné nebe jako někde ve Středozemí. A teploty venku začaly připomínat konec května. Kdepak nějaké proměnlivé aprílové počasí s přeháňkami a zvolna se probouzející přírodou.

Vypadá to na další suchý rok, tím hrozivější, že ani předchozí chabá zimní vláha na sucho posledních let zdaleka nestačila. Příroda tak dál trpí nedostatkem vody. A my s ní.

Což se všeobecně ví, totiž mohlo a mělo by se vědět, protože se o tom veřejně píše i mluví stále častěji. Jenže když tak člověk poslouchá nejrůznější hlasatele počasí, ti jako by o nějakém suchu nikdy neslyšeli. Jásají nad každým dalším slunečným dnem bez mráčku, který nás čeká, a když se v jejich předpovědích náhodou vyskytnou mraky a déšť (které se pak ve skutečnosti často bohužel vůbec neobjeví), hlasem málem tragickým oznamují, že se nám to nádherné slunečné počasí pokazí.

A my se přitom nikoli už pomalu, ale docela jistě ocitáme v stavu, kdy deštivé počasí je vlastně to hezké, jelikož žádoucí, zatímco o slunečno bez mráčku není co stát.

Ale než se různí rosničkáři v téhle nové situaci zorientují, aspoň by nám mohli prozradit, kam se podle nich z české kotliny poděl déšť. A vrátí se ještě někdy?

Často teď slýchám, že se máme tak skvěle jako ještě nikdy předtím. Nějak se mi to nezdá. Copak je možné mít se tak dobře bez deště? Stýská se mi po něm a myslím, že nejsem sám.

Tomáš Novotný