Lidé odedávna obdivují gigantické množství energie vyzařované ze Slunce do celého prostoru - když jen v nepatrném prostorovém úhlu jí tolik dopadá na naši Zem. Položme si ale otázku: kam se tato gigantická energie vyzařovaná Sluncem po milióny let akumuluje, když se nemůže ztratit? Anebo zde snad neplatí zákon o zachování energie? A jak to, že se naše Země neohřívá tak, že by její teplota stále vzrůstala, když je "přísun" energie ze Slunce na Zem stálý?

Uvažme hypotézu, kterou by bylo možno tyto otázky zodpovědět:

Infračervené tepelné záření - stejně jako záření viditelné části spektra - má povahu elektromagnetického vlnění, jehož frekvenci lze měřit a vypočíst vlnovou délku. Do této oblasti patří též vlny rádiové atd. Elektromagnetické vlnění má účinky indukční, jež působí vzájemně: viz například ovlivnění energetického toku v primárním vinutí transformátoru změnou odběru energie ze sekundárního vinutí. Hypotéza je založena na vlnové teorii zmíněných druhů elektromagnetického záření a lze ji formulovat takto: elektromagnetické vlnění se nešíří ve formě paprsků, ale jeho působení je jevem elektromagnetické indukce. Nejde tedy o paprsky, které by letěly prostorem rychlostí světla, ale touto rychlostí se šíří elektromagnetické vlnění - ostatně to není nic nového.

To, co se nám na pohled jeví jako paprsky, například svit Slunce skrze mraky nebo světelný kužel promítacího přístroje v biografu, je osvětlení hmotných částic prachu či vzdušné vlhkosti, tedy indukce elektromagnetického vlnění působeného zdrojem tohoto vlnění, jehož frekvenci říkáme viditelné spektrum.

Pokud moje hypotéza není úplně nesprávná, pak Slunce nevysílá všemi směry žádné paprsky jako nositele energie tepelného a světelného záření, ale vytváří vlnění elektromagnetického pole. Osvětlení a ohřev sáláním je tedy jevem indukčním a působí pouze na hmotu a nikoli v prázdném prostoru.

Jinou věcí je vyvrhování sluneční hmoty do prostoru při tzv. protuberancích, ale to není předmětem této úvahy.

Z uvedené logiky plyne, že v prostoru, kde není hmota, není ani osvětlení, prostor však může být prostoupen elektromagnetickým vlněním nejrůznějších frekvencí a směrů vlnoploch.

Žijeme obklopeni hmotou, sami jsme z hmoty a nehmotné nejsou ani naše přístroje, jež nám umožňují zjišťovat to, co nemůžeme vnímat svými smysly. Proto jsou naše představy a znalosti poplatné zemské realitě, neboť z ní vycházejí, jako například pozorování světelných "paprsků", o němž jsem se již zmínil.

Energetické působení Slunce se tedy odehrává jen ve vztahu k hmotným tělesům (planetám) a částicím hmoty v mezihvězdném prostoru, toto působení má povahu vzájemné (obousměrné) indukce, přičemž ve vztahu k naší Zemi i k ostatním planetám představuje rovnovážný stav. Tedy Slunce nevydává téměř žádnou energii. Dá se namítnout, že působením sluneční energie dochází na Zemi (kromě jiných účinků) k přesunům obrovských vodních mas, tedy ke koloběhu vody v přírodě. Ale ani tato energie se přece nemůže ztrácet, ani se na Zemi neakumuluje. Zvykli jsme si - bohužel - hovořit o spotřebě energie, jde ale přece vždy pouze o její přeměnu. Jistě, že "nová" energie se na Zemi uvolňuje například spalováním paliv. Pohlédneme-li však na problém s měřítkem vesmírné bilance energie, pak jsou tyto změny téměř nepatrné: energie uvolněná spalováním se stává součástí vzájemné trvalé meziplanetární indukce.

A jak je to s globálním oteplováním? Ani tato okolnost nekoliduje s předmětnou hypotézou: vrstva skleníkových plynů mění indukční poměry mezi Zemí a Sluncem a dalšími planetami, a v důsledku toho se zvyšuje teplota zemského povrchu a jeho vzdušného obalu. Příslušné změny vzájemného indukčního působení mohou ovšem souviset také s okamžitou vzájemnou polohou planet, dlouhodobě pak s rozpínáním vesmíru.

Pokud by se energie elektromagnetického vlnění šířila rovnoměrně všemi směry, pak by se v prázdném prostoru ztrácela, což by bylo v rozporu se zákonem o zachování energie. Možná právě selektivní indukce jen do kovových těles a do antén spojených s kmitavými obvody naladěnými na stejnou frekvenci umožňuje přenosy informací radiovými vlnami na veliké vzdálenosti z vysílače o výkonu zlomku Wattu.

Nepochybuji o tom, že není možný přestup tepla z chladnějšího tělesa na teplejší. Elektromagnetická indukce asi není přestupem tepla.

Současná věda a stav poznání o této problematice nejspíše povede k tomu, že mnozí nad mou hypotézou mávnou rukou. To ale dělali i jejich dávní předkové, když všichni "věděli", že Země je středem vesmíru a že ji tvoří plochý disk.

Možná, že na hypotéze o vzájemném působení zdrojů elektromagnetického vlnění a okolních kovových i nekovových těles a částic najdete rozpor - budu rád, když mi svůj názor sdělíte.

23.3.1988