30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






UKÁZKA: Vladimír Šlechta, Hořící přízraky

17.8.2009 0:05

Vladimír Šlechta Hořící přízrakyTOPlistKapitola první:

Město na pobřeží

Seděli na hromadě krokví, nastrkaných pod kostrou rozestavěného paláce.

„Dneska se mi zdálo o tý zrzce,“ řekl Dricht. Šmejdil dřevěnou lžící v misce, vybíral hrudky zcuckovatělé jíšky a cpal si je do úst. Zuřivě žvýkal, což mu však nevadilo v povídání. Jak jedl, rozevírala se a zavírala špatně zahojená jizva, která se mu táhla od pravého spánku přes kořen nosu až na levou tvář. Žíla biče, která jizvu způsobila, těsně minula levé oko, stejně ho však poškodila. Bělmo, přiléhající ke kořeni nosu, měl Dricht prokvetlé žilkami a rudé jako višeň. Říkal sice, že vidí dobře, Andres však věděl, že se Drichtovi nedá v ničem věřit.

Dricht byl hubený chlapík, asi čtyřicetiletý, na první pohled nevýrazný. Přesněji řečeno: býval nevýrazný, dokud ho Joachym neoznačil bičem. Vousatý, hubený, s ulámanými nehty. Byl oblečený do obnošeného paedwanského kabátce, krátkých kalhot pod kolena, světle šedých punčoch a šněrovacích kotníkových střevíců. Na hlavě mu seděl baret. Andres byl oblečený stejně, místo baretu se však honosil kloboukem ve tvaru komolého kužele, obkrouženého rovným dýnkem. Klobouk byl poznávacím znamením, že je Andres předák.

Těchhle věcí, tedy střevíců, kabátů, kalhot, klobouků, baretů, košil i hřejivých spodních trik, sem paedwankové dopravili celý jeden lodní náklad. Církev Boha-člověka udělala v daleké zemi za mořem sbírku, do níž prostí i zámožní obyvatelé odkládali vše, co mohli postrádat. Bůh-člověk jim za to odpustil část hříchů. Ošacení nakysle páchlo zásypem proti hmyzím larvám, na to se však dalo zvyknout.

Paedwankové měli zvláštní vkus, uznávali jediné dvě barvy: černou a stříbřitě šedou. Černé byly kabátce, kalhoty, střevíce i klobouky. Světle šedou barvu měly punčochy a košile. Vše bylo strohé a bez ozdob. Zámožní muži si mohli dovolit skládané límce, stříbrné knoflíky i ozdobné přezky. K opaskům si směli přivěsit úzké meče či dýky. Ženám nebylo krášlení povoleno, ze vší parády jim zbývaly jen krajky na čepcích a zástěrách.

Dricht jim oběma, sobě i Andresovi, opatřil teplé, pohodlné a kvalitní ošacení. Všechny postříbřené ozdůbky však odstranil – jsou přece otroci, nesmějí provokovat. Dokonce i opasek si musí Andres zavazovat na uzel, protože Dricht uřízl stříbrnou přezku.

Dricht dobře ví, co se sluší a patří. Dalo by se říct, že je mistrem přetvářky a klamu. Nutí Andrese, aby na sebe dbal. Obstaral mu hřebínek, aby si pročesával vlasy i vousy. Andres si dříve na vousy nepotrpěl, teď se s nimi musí smířit. Žádnému otroku není dovoleno, aby se holil.

„Andresi, posloucháš mě vůbec?“ strčil do něj Dricht loktem. „Vyprávím ti o tý zrzce! Dávej pozor, to se ti bude líbit.“

Mluvil obecnou řečí, nemusel mít strach, že by mu někdo z ostatních rozuměl.

„Jo, poslouchám,“ pokýval Andres hlavou. Věděl, že Drichtovým povídačkám neunikne.

„Ta zrzka,“ zasnil se Dricht. „Bylo to… No, už to bude skoro deset let. Lovili jsme v lesích kolem Hořký Vody – já, Bounz, Alewir a Sínan. Asi pětadvacet mil od osady jsme si postavili srub. Obcházeli jsme potoky a kladli pasti. Lovili jsme bobry, bylo jich dost, a tak jsme počítali, že se pořádně napakujeme. Pak se tam objevila ta zrzka… Jednou jsme se vrátili z kontroly pastí a ona seděla u srubu. Sínan, kterej měl zrovna službu v kuchyni, ji hostil vším, co jsme tam měli. Oči mu div nevypadly z důlků, jak na ni vejral. To víš, holka uprostřed lesů… Jenomže to nebyla jen tak obyčejná holka. Měla v sobě hodně orčí krve, to jsme poznali okamžitě. Vůbec ale nevypadala jako ork, vážně, byla moc hezká. Taková dobře stavěná zrzuna. Jedna z těch potrhlic, které se tenkrát potulovaly Pohraničím. Taky v sobě měla nějakou elfskou krev, což jsme ovšem zjistili, až když bylo pozdě. Nechápu, jak mohla přijít na návštěvu k partě nadrženejch chlapů. No, udělali jsme si mejdan, Bounz vytáhl flašku kořalky, Sínan kuchtil zastřelenou srnu. Byla s ní zábava, smála se našim blbejm fórkům jako pominutá.

Ani nevím, jak se to schumelilo. Najednou jsme se na ni vrhli a povalili ji naznak. Házela sebou, bránila se, ale byla z tý kořalky pěkně nametená. Stejně nevím, jak by to dopadlo, kdyby s náma nebyl Alewir. To byl fakt chytrej koumák, Andresi, něco jako ty. Přiměl nás, abysme postupovali, jak tomu říkal, metodicky. Ve třech jsme zrzku drželi, Alewir si bleskurychle obstaral dva dubový kmínky. K jednomu přivázal zrzce ruce, pěkně doširoka, ke druhému zase nohy. Taky pěkně doširoka, jistě chápeš proč. K těmhle dvěma příčkám pak po stranách přidělal dvě vzpěry, takže jsme měli zrzku chycenou v takovým jako rámu. Strhali jsme z ní oblečení a už nám nic nebránilo, abysme, jak se říká, započali noc plnou vášní. Nejdřív se vzpouzela a pokoušela se nás pokousat. Vzpomínám si, že měla takové špičaté, docela nečlověčí zuby. Pak už nás prosila a nakonec jenom kňučela. Nebylo jí to nic platný. Vystřídali jsme se na ní jeden za druhým, každej asi tak třikrát. Co je, Andresi? Co koukáš? Taky by sis dal říct, kdybys tam byl, ne?“

Andres se přistihl, že na Drichta civí s otevřenou pusou. V hlavě se mu něco pohnulo. Zasuté vzpomínky se draly nahoru a bušily na zavřená vrátka.

„Už se mi zase zdají sny,“ pokýval Dricht hlavou. „Daří se nám dobře.“

Nezapomněl se otočit ke Stavitelovým dětem. Úslužně se uklonil a usmál se, jako že jim děkuje, že přivezly tuhle dobrou šlichtu. Natočil se k nim pravou, méně zohyzděnou tváří. Třináctiletá Reni se zpod dívčího čepečku dívala přísně, zatímco osmiletý Franzeta se vesele zasmál a zamával mu.

Stavitel dbal na to, aby se děti zapojovaly do práce. Každý den sem přivážely jídlo. Dvoukolák s menáží samozřejmě netáhly vlastnoručně, na to měli domácí otroky. Franzeta pak vyvolával dělníky podle seznamu a Reni rozlévala šlichtu do misek.

Obě děti se oblékaly tak, jak se slušelo na příslušníky nejvyšší vrstvy. Reni nosila černé vlněné šaty, dlouhé až na zem, přepásané příliš velkou zástěrou. Tvář se jí ztrácela pod krajkami naškrobeného čepce. Franzetovi pořídili stejný oblek, jaký nosil Stavitel, jen patřičně zmenšený. Knoflíky i přezky na střevících měl stříbrné, k opasku si zavěšoval maličký kordík s otupenou čepelí. S velkým kloboukem na pačesaté hlavě vypadal Franzeta jako nějaká podivná houba.

Přestávka na jídlo se chýlila ke konci. Dricht polykal zbytky polévky a vykládal: „Sice nás teď pěkně prohánějí, ale v lesích jsem zažil horší časy… Mno, dny jsou pořád ještě krátké, můžeme dlouho spát. Pak přicházejí sny. Sny o zrzkách. Tohle už brzo skončí, Andresi. Dny se prodlouží a pak nás udřou k smrti…“

Andres se zakuckal. Kousek ředkve mu uvízl v průdušnici. Zakašlal, prskl, část drahocenné šlichty mu vychrstla nosem. Musel vypadat zvlášť hloupě, protože Stavitelovy děti vyprskly smíchem. Dokonce i věčně vážná Reni se neovládla.

„Přestaň to tady rozbryndávat,“ napomenul ho Dricht. Sebral mu misku a s neskutečnou elegancí z ní vybral poslední dvě lžíce tekutiny. Pak se zvedl a došel k dětem. Uložil obě misky do proutěného koše, sepjal ruce a uklonil se: „Grazzio.“ To bylo jedno z mála slov, které z paedwanštiny znal.

Andres si už mnohokrát kladl otázku: kdo to vlastně je, tenhleten Dricht? Říkal o sobě, že je hraničář a lovec, na to byl však příliš protřelý. Podle přízvuku přišel do Pohraničí z Barge. Nejspíš tam něco provedl a musel uprchnout.

Dricht se v Andresově životě objevil znenadání. Když byl Andres vyzdvižen na pozici předáka, Dricht se stal jeho pobočníkem. Mistrně předstíral píli a svědomitost, po večerech si však vytvořil obchodní síť, která zahrnovala všechny skupiny nevolníků. Začal kšeftovat s otroky ze Stavitelovy domácnosti a dotáhl to až do rozblácených uliček na ostrově Derzyo.

Dricht přechytračil paedwanský systém tím, že předstíral náboženskou horlivost. Za temných večerů putovali Andres a Dricht do prostydlého srubového chrámu na Derzyu, aby tam vyslechli kázání. Pak, ještě než se vrátili do Stavitelova domu, vyšetřili pár chvilek na jedno nebo dvě obchodní jednání.

Dricht kšeftoval se vším. Dokázal získat velmi slušné kusy ošacení, potraviny, ale i zbytečné cetky. Paleta jeho klientely byla rozsáhlá, zahrnovala otroky i nevolníky, řadové vojáky, poslíčky, novice. Byla tady však jedna potíž, Dricht neuměl paedwansky. Někdy vyrážel za obchodem sám, obvykle však bral Andrese s sebou, aby mu překládal. Andresovi se zpočátku nechtělo, ale Dricht mu vysvětlil, že návštěvou bohoslužeb projeví tolik potřebnou náboženskou horlivost.

Než se Andres nadál, byl zatažen do Drichtových kšeftíků a vězel v nich až po uši. Na ostrově Derzyo získal přezdívku Drichtův tlučhuba.

Bylo pěkné dostávat od Drichta pevné boty či žitné placky se sladkou zavařeninou, Andres si však kladl otázku: je to nutné? Stojí to za riziko? Měl teď Stavitelovu důvěru a snadno by o ni mohl přijít.

Dricht se vrátil ke stále ještě kuckajícímu Andresovi. Plácl ho do zad a pak ho popadl za rameno: „Tak pojď, brachu, práce nepočká.“

Svižným krokem se vydali k žebříkům. Na svižnost kladl Dricht obzvláštní důraz. Oni dva předstírali snahu, zatímco ostatní dělníci ještě vylizovali misky.

„Nevíš, jaké bude počasí, Andresi?“ zeptal se Dricht za chůze.

„Bude sněžit,“ řekl mimoděčně Andres.

Neměl žádnou nadpřirozenou schopnost předvídání počasí jako třeba elfové. Celá léta si dělal poznámky, všímal si drobných náznaků, jako je tvar mraků, barva zapadajícího slunce nebo mlžný kruh kolem měsíce. Vyptával se lidí, kteří počasí rozuměli. Trvalo to dlouho, teď byl v odhadu velice dobrý. Dricht to náhodou zjistil a hned toho začal využívat. Díky Andresovým předpovědím už několikrát vyhrál sázku.

„Bude sněžit?“ podivil se Dricht. „Nemělo by přijít jaro?“

„Přijde, ale až pak. Předtím se na chvíli vrátí zima.“

„A kdy by jako mělo sněžit?“

„Zítra.“

„To je divné. Nepleteš se, Andresi? Obloha je pěkně modrá, dneska máme teploučko…“

„Kdyby vál vítr od moře, nebyl bych si jistý. Ale tohle přijde z pevniny. Bude to poslední záchvěv zimy. No, samozřejmě se můžu mýlit a počasí bude jiné.“

Dricht se spokojeně usmál. Andrese až zamrazilo, tenhle úsměv dobře znal. Takhle se Dricht usmíval, když promýšlel nějakou pošetilost. Za pár kousků řepy či za dvě ječné placky byl ochotný riskovat své i Andresovo dobré živobytí.

Takže teď se usmíval tímhle způsobem. Andres by si nejraději nafackoval. Proč nedržel pusu? Stavitel se k němu choval dobře, živil ho a ponechával mu volnost. Andres si získal pověst spolehlivého otroka. A o to by měl teď přijít?

Dricht vzal do ruky kladivo a poklepal jím na trám. Tohle byl jeden z jeho triků: předstíral práci, zatímco ostatní ještě odpočívali.

Andres se vyšplhal po žebříku do patra, přešel po příčném břevnu a vylezl ještě výš. Tak se dostal až na úroveň budoucího druhého patra. Po trámu přešel k rohovému sloupu, aby zkontroloval železné svorníky.

Palác, z něhož tu zatím stojí jen trámová kostra, bude sloužit jako sídlo místního vládce. Není to jeden dům, ale celý komplex s nádvořím a bočními křídly. Bude tu umístěn i soudní dvůr, správní úřad a honosná kaple.

Palác dostal důkladné kamenné základy, vespod se už vyzdívají obvodové zdi. Party tesařů i zedníků jsou zatím rozhozeny daleko od sebe, aby si při práci nepřekážely.

Ze svého vyvýšeného postavení má Andres skvělý rozhled. Dohlédne desítky mil daleko.

Kolem se rozkládá říční delta. Gkchynaée sem celé věky přinášela zeminu a ukládala ji do mnoha nízkých ostrůvků. Ještě před pár roky, jak si Andres představuje, tady nebylo nic, jen spousta oslizlých boulí, omývaných říční vodou. V nitkovité trávě, které svědčí slaný mořský vítr, hnízdili vodní ptáci. Předloni by možná, támhle na té travnaté výspě, zahlédl stany paedwanských průzkumníků. Už tehdy, před dvěma roky, však bylo rozhodnuto: paedwankové tady postaví město. Podél Gkchynaée proniknou až do Gordonovy země a tam zřídí další opěrný bod.

Později, až přijde čas, přejdou Zrcadlové hory. Vniknou do Pohraničí a vpadnou do zad svému největšímu nepříteli: raiggijskému Impériu.

Do čeho se paedwankové pustí, to dělají s obrovským nasazením. Ostrůvky, rovnoměrně rozhozené po celé deltě, se staly minulostí. Armáda dělníků je rozkopala motykami a na malých člunech odvozila pryč. I teď popojíždí v hlavním korytě několik plovoucích drapáků, prohlubují a rozšiřují dno.

Na severní straně delty vznikly tři velké ostrovy, nazvané Primo, Sezondo a Derzyo, což, jak Andres ví, znamená První, Druhý a Třetí. Jsou pojmenovány podle důležitosti. Dohromady tvoří město, nazvané Puarko Sem Anzoti. Už teď tu žije pět tisíc lidí.

Tři ostrovy jsou navzájem i s pevninou propojené systémem hrází a dřevěných mostů. Pro paedwanky by nebyl problém zasypat bahnité průplavy a spojit ostrovy do jediného celku, to ale nechtějí. Takhle je to správně. Průplavy a kanály nahrazují městské hradby. Zabraňují chudině ve vstupu do lepších čtvrtí. Na mostech, spojujících ostrovy, stojí hlídky a kontrolují, kdo prochází.

Na ostrově Primo se nachází rozestavěný palác, z jehož druhého patra se Andres právě rozhlíží. Kolem trámové kostry se kupí hromady kamení a stavebního dřeva.

Na Sezondu už stojí první dvoupodlažní domy. Další budovy jsou rozestavěné, nebo alespoň vyznačené kolíky. Dohromady vytvářejí pět krátkých ulic, dvě jsou rovnoběžné s pobřežím a tři příčné.

Sezondo je domov důstojníků, vyšších úředníků a církevních hodnostářů. Přebývá tam i Stavitel, který, v jedné z mnoha komor svého domu, poskytl přístřeší Andresovi a Drichtovi.

Derzyo je ostrov nevolníků, řadových vojáků a nižších kněží. Ježí se tam změť chatrčí, v nichž se tísní drtivá většina obyvatel města.

Příbytky na Derzyu jsou postaveny ledabyle. Paedwankové se neobtěžovali s nějakými základy. Zarazili do země kůly a obehnali je stěnami z rákosových rohoží, které po vrstvách omítli jílovou maltou. Střechy jsou z rákosových došků.

Na temeni chudinského ostrova se, jako loď obrácená kýlem vzhůru, tyčí srubový chrám. Jiný svatostánek v Puarko Sem Anzoti dosud není, do chrámu na Derzyu tedy docházejí chudí i bohatí, svobodní i bezprávní. Všetečka Dricht jednou počítal, kolik věřících se do chrámu vejde. Jen dole, kde se tísní kmáni, napočítal patnáct set míst ke stání. K tomu je nutné připočíst galerie pro honoraci. Andres to po Drichtovi přepočítával, ale opravdu, zdá se, že chrám pojme úctyhodné dva tisíce lidí.

Otroci, žijící na Derzyu, netvoří jednolitou kastu. Naopak, jsou rozvrstveni do mnoha společenských tříd. Nejnižší příčku tvoří dědiční otroci. Paedwankové zotročili už jejich předky a oni se jako otroci narodili. Tihle dědiční otroci znají své místo, netouží po svobodě, nebouří se ani neupadají do apatie. Paedwankové si jich váží a pečují o ně jako o dobré nástroje.

O něco výš stojí vězňové. Jsou to původně svobodní paedwankové, kteří se provinili vraždami, násilnostmi, dezercemi a krádežemi. Nejsou zotročeni na doživotí, jejich tresty jsou vyměřeny na pět, deset či patnáct roků. S vězni se zachází různým způsobem: někteří jsou přinuceni k těžké práci a po pár měsících se udřou k smrti, z jiných se rekrutují dozorci, sluhové, poslíčci. Přece jen to jsou paedwankové, kdysi byli svobodní a jednou zase budou.

Třetí sortou, něco mezi otroky a svobodnými lidmi, jsou vystěhovalci. Představují chudinu z paedwanských měst, která se dobrovolně rozhodla osídlit nové území. Nevolníky se stali kvůli dluhům. Někteří se zadlužili už tam, kde žili předtím. Jiní splácejí dluh za přepravu, protože nikdo z nich sem nebyl dopraven zadarmo. Podle plánu, jak Andres zaslechl, by měli vystěhovalci založit na pobřeží obilné a masné farmy. Budoucí pole a pastviny však dosud pokrývá sníh a Puarko Sem Anzoti je zásobováno dodávkami, které sem dovážejí zámořské lodě. Vystěhovalci, muži, ženy i děti, se teď plahočí na stavebních pracích.

Všichni tihle dovezení otroci, vězni a nevolníci, hledí do budoucnosti s důvěrou. Jsou přece součástí Plánu! Jednou získají majetek i svobodu. Město jménem Puarko Sem Anzoti se stane oslňující metropolí a oni budou její součástí. Tak se to stane, protože takhle to bylo naplánováno.

Je tu však ještě jedna sorta otroků: zotročení arkastští kolonisté. Ti však dřou na farmách v Gordonově zemi nebo kácejí stromy v lesích. Jen málokdo z Hraničních zemí měl štěstí a dostal se až sem. Takových, jako je Andres a Dricht, se v celém Puarko Sem Anzoti nachází nanejvýš stovka.

Puarko Sem Anzoti. Přeloženo do obecné řeči to znamená Přístav vyzdviženého Anzotiho. Nebo snad Přístav svatého Anzotiho. Svatý, to je v paedwanském pojetí člověk, který šířil víru a zahynul při tom nějakou ukrutnou smrtí. Bůh-člověk ho za to vyzdvihl na svou božskou úroveň.

Andres už samozřejmě přijal paedwanskou víru, jinak by ho nenechali dělat práci předáka. Nejprve zodpověděl několik jednoduchých otázek, týkajících se věrouky. Pak poklekl, odříkal předepsanou modlitbu. Nakonec políbil Svatý kruh. Paedwanský kněz ho postříkal nějakou vodou – a to bylo vše. Úplně to stačilo, aby získal lehčí živobytí.

Celá paedwanská historka s umučeným Bohem-člověkem zní docela neuvěřitelně. Odehrálo se tohle: Bůh tolik miloval lidi, že se vzdal svých božských schopností a stal člověkem. Procházel krajinou a hlásal lásku, soucit, porozumění. Brzy ho následoval početný zástup učedníků. Nová víra se však nelíbila tehdejšímu vládci. Poslal vojáky a ti Boha-člověka dostihli, když kázal na městském tržišti. Jako tribuna mu tehdy sloužila dvoukolová kára s obrovskými koly. Vojáci převrhli káru na bok. Ke kolu, které zůstalo nahoře, Boha-člověka přivázali. Vystavili ho pálícímu slunci a přitom jím točili dokola. Tak to trvalo den a noc. Na sklonku dalšího dne Bůh-člověk zemřel. Se smrtí se mu vrátila božská síla. Znovu se zrodil a sežehl nepřátele ohněm a blesky.

Tak to trvá dodnes. Bůh-člověk trestá odpůrce, teď už nikoliv osobně, ale prostřednictvím církve.

Paedwankové pro svou víru žijí. Nic není důležitější. Pečlivě dodržují systém drobných úkonů, jako jsou modlitby před jídlem, před spánkem a po probuzení. Při vstupu do chrámu je nutné provádět předepsané posunky. Je nutné zdravit církevní hodnostáře, posvěcené předměty i symboly Boha-člověka. Dricht tomu říká tisíc každodenních blbostí. Samozřejmě – říká to jen Andresovi a mluví při tom obecnou řečí. Za takovéhle kacířství by mu inkvizitoři přinejmenším ustřihli boltce.

Na to, jestli jsou náboženské úkony prováděny správně, dohlížejí inkvizitoři, kteří jsou v Puarko Sem Anzoti obávanější než vojáci a městská stráž.

Symbolem víry v Boha-člověka se stalo Svaté kolo, opsané kolem dvou zkřížených příček. Příčky symbolizují přivázaného nešťastníka, který má, jak by řekl Dricht, nohy a ruce roztažené pěkně doširoka. Také existuje nesčetné množství soch a obrazů, zobrazujících trpícího Boha-člověka s páteří ohnutou přes čep kola.

Nohy a ruce pěkně doširoka… Co to Dricht vlastně vyprávěl? Zrzavé vlasy… špičaté zoubky… Co to znamená?

Andres přemýšlí, dívá se k východu. Celý obzor tam zabírá jiskřící vodní hladina. Je obrovská a v dálce splývá s oblohou. Něco tak rozlehlého, jako je moře, Andres dosud neviděl. Plavil se sice na jezerech, ta se však s mořem nedají srovnat. Jezero je spousta vody na jednom místě, nic víc. Moře však žije vlastním životem. Je to mocná a náladová bytost. Dýchá. S odlivem se nadechuje a s přílivem vydechuje. Někdy se zlobí a žene vlny proti pobřeží, jindy je klidné.

V severovýchodním cípu delty vybíhá do moře ochranná hráz, dlouhá více než jednu míli. V koruně je široká tak, aby se mohly minout dva vozy. Na několika místech je hráz propojena s Derzyem, za několik let s ním nejspíš úplně splyne.

Hráz je stavěná ze sypaného kamene a zpevňována dřevěnými piloty. Na hrázi je v provozu několik beranidel. Ač je hráz vzdálená téměř tři míle, Andres cítí droboučké otřesy země, doprovázející údery beranů.

Uvnitř zálivu, pod ochranou hráze, stojí na kotvách dva zámořské koráby. Vysoké stožáry mají rozmlžené pavučinami lanoví. Skasané plachty se podobají krajkám.

Koráby jsou krásné, až se tají dech. Andres lodě miluje. Rozumí jim, vždyť se na říčních člunech plavil a mnoho jich vlastnoručně postavil. Jeho největším přáním je prohlédnout si koráby zblízka. Prošmejdit je od podpalubí až po špice stožárů, dotknout se prosoleného dřeva, prolézt se v lanoví. Jednou se mu to snad poštěstí.

Paedwankové jsou sice nelítostní zabijáci, jejich lodě však vypadají úžasně. Nadpozemsky. Jako nějaké přeludy.

Mezi zámořskými loděmi a přístavištěm pendlují čluny. Převážejí náklad i novousedlíky. Na pobřeží Derzya se nacházejí sklady a překladiště, kde je zboží uskladňováno.

Koráby připlouvají vždy ve dvojicích a pak tu čekají, dokud nepřiplují další dva. Převážejí náklad, jsou však dobře vyzbrojeny velkými hromovými holemi. Zůstávají tu, aby chránily město před útokem z moře.

Přestávka na jídlo skončila. Zezdola zní odhodlaný hlas nižšího inkvizitora, přiděleného k Andresově partě. Paedwankové to mají zařízené šikovně, nepotřebují dozorce. Práci poháněčů zastanou inkvizitoři, což v jazyce paedwanků znamená bojující kněží. Nepotřebují biče ani hole, vystačí si s pouhými slovy.

Inkvizitor vybízí dělníky, aby se zvedli ze země a pustili se do práce, protože takový je záměr Boha-člověka. Dělníci vstávají, protahují se. Neodvažují se reptat, s paedwanskou církví není radno si zahrávat.

Reni s Franzetou, s pomocí domácích sluhů, sklízejí misky a lžíce.

Ještě rychlý pohled do vnitrozemí.

Plochá krajina má světle šedou barvu. V tlusté vrstvě ji pokrývá starý sníh, který přes den rozbředá a za nocí zase umrzá. Podél mořského břehu, v pásu širokém necelé tři míle, se však sníh nedrží, pevnina je ohřívána mořem. Kamenité pobřeží je blátivě hnědé, pocákané žlutými skvrnami loňské trávy.

Od jihozápadu se klikatí mohutná řeka Sansital.

Vlastně se nejmenuje Sansital, ale Gkchynaée. Sansital je paedwanský název, Gkchynaée pochází z elfštiny. Tekla tady dávno před tím, než se na pobřeží vylodili paedwankové. Nemohou ji přece jen tak přejmenovat!

Gkchynaée vytéká z Gordonovy země a Andres se o ni zajímal už dříve. Nikdy však nedostal kloudnou odpověď, řeka je od Pohraničí příliš vzdálená. Ten název, Gkchynaée, se mu líbí. Má rád přídech na začátku, ale ještě víc se mu zamlouvá zdvojené samohláska na konci. Připomíná mu šťastný čas, kdy putoval společně s elfkou jménem Hiwiareé.

Meandrující Gkchynaée se stáčí k jihozápadu. Ve vzdálenosti dvaceti mil se ztrácí v temné hmotě lesů. Také v těch lesích je uskutečňován paedwanský Plán: otroci z Hraničních zemí tam ve sněhu i v mrazu kácejí stromy. Hladinu Gkchynaée sice pokrývá ledový příkrov, dolů se však denně splavuje dříví a voraři udržují volnou plavební dráhu.

Andres už byl i v těch lesích. Stavitel ho několikrát vzal s sebou, když jel vybírat stavební dřevo. Stavitel samozřejmě nechodí pěšky, nechá se vozit na saních. Na pevnině za městem, za čárou sněhu, vybudovali paedwankové ohrady pro tažné koně. Odtud vyjíždějí povozy i sáňky. Za jediný den je možné dojet do dřevařských táborů, promluvit si s předáky dřevorubců, vybrat si dřevo a zase se vrátit.

Stavitel je důležitou osobou. Potřebuje osobního poskoka, který dokáže okšírovat koně, zapřáhnout je a řídit spřežení. To je také důvod, proč mu byl přidělen Dricht. Ten, jak se ukázalo, je vynikající kočí.

Andres už pochopil, co je Dricht zač. Patrně býval kočím v Barge. Nejspíš sloužil u někoho vysoce postaveného, možná u samotného vévody. Něco se však zvrtlo a Dricht musel uprchnout. Mnoho let se skrýval v lesích.

Pak ho polapili paedwankové.

Zůstává však záhadou, jakým způsobem na sebe Dricht paedwanky upozornil. Jak ho mohli vybrat z té masy bezprávných otroků?

Kdo Drichta doporučil?

*

„Andresi,“ zavolal Dricht zezdola. „Měl bys ty blbce trošku zbuzerovat.“

Vážně je na čase. Někteří z nevolníků už rozebírají hromadu krokví, jiní tahají za lano kladkostroje. Dnešního dne se dokončuje krov jedné z nižších budov. Pozednice i hřebenový trám jsou na místě, zbývá osadit krokve.

Dva výrostci šplhají nahoru na hřebenový trám. Budou tam balancovat jako veverky a přitloukat krokve železnými hřeby.

Takže do práce.

Andres vydává příkazy v paedwanštině. Mluví lámaně a s úděsným přízvukem, dělníci mu však rozumějí. Smysl pokynů je takovýhle: „Zavěšte na lano čtyři krokve, víc ne. Musíte je vyvážit, nevidíte, že se vám převažují? Támhlety krokve dejte na stranu, ty patří do valby. Hej ty, kam lezeš bez kladiva?“

První čtyři krokve jsou nahoře. Andres napíná provaz s uzlíky, který slouží jako měřidlo. „Tak do toho!“

První krokev zapadá výřezem na pozednici. Výrostek na hřebeni se párkrát rozmáchne kladivem.

Buch-buch-buch.

„Zkontrolujte vzdálenost! Další krokev!“

Třetí krokev. A čtvrtá.

„Hej, tam u toho kladkostroje! Potřebujeme další čtyři!“

Práce jde od ruky. Jedna z mnoha střech budoucího paláce získává tvar.

Po nějaké době slézá Andres dolů, aby přepočítal krokve, které mají přijít na valbu. Dricht se tam mrcasí, pomáhá zavěsit materiál na kladku, ale hlavně dává pozor, aby se příliš neunavil.

„Neviděls ty kratší krokve, Drichte?“ ptá se Andres. „Tady jich je nějak málo.“

„Jo, viděl, jsou támhle za rohem.“

Andres je jde přepočítat, Dricht se k němu připojuje.

Sklánějí se nad valbovými krokvemi.

„Jak to dopadlo s tou zrzkou?“ ptá se Andres

„Já věděl, že tě ta historka chytne,“ směje se Dricht. „No, jenomže ta veselá část už skončila. Dopadlo to špatně. Dokonce dvakrát špatně. Nechali jsme zrzunu přivázanou v tom rámu. Ležela na zemi v listí a v, hm, ani ti nebudu říkat v čem, je to trochu eklhaft. Toho blbce Bounze napadlo, že máme v osadě pár kámošů, kteří by taky rádi zasunuli. Ještě naposled zrzku pomiloval a hbitě vyrazil k Hořké Vodě. Měsíc svítil, cestu jsme měli dobře vyznačenou, a tak se další zájemci dostavili hned po svítání. Úplně první dorazil Koft a jeho pes Bruno. Bruno, to byl takovej kříženec vlka s medvědem, pořádný hovado, sežral toho víc než dospělej chlap. Nevím, proč s sebou Koft Bruna vzal, každopádně to bylo to nejhorší, co mohl udělat. Ta zrzuna totiž dokázala s Brunem mluvit. Víš, jak to myslím? Mluvit – jako po elfsku. Ovládnout ho. Myšlenkama, nemusela při tom ani hlesnout. Což jsme samozřejmě netušili, a tak nás docela zaskočilo, když Bruno zešílel. Nejdřív pokousal Bounze, pak se vrhl na ten rám, co jsme v něm měli zrzku. Rozcupoval ho na kousky. Koft chtěl Bruna umravnit, zmlátit ho holí, jako to dělal vždycky, ale tentokrát se potázal se zlou. Bruno ho zle potrhal. To už jsme se vzpamatovali a nastříleli do Bruna pár šípů. Sínan ho pak dodělal sekyrou. Zrzuna mezitím zmizela. No, Bounz se z Brunova pokousání léčil celej zbytek léta a Koft vykrvácel na místě.

Radši jsme od srubu odešli, měli jsme strach, že se zrzuna vrátí a poštve na nás vlky a medvědy. Celá lovecká sezóna stála za hovno, pořád jsme se ohlíželi přes rameno. Jenže ona se vrátila až za spoustu let. Přivedla do Hořký Vody paedwanky. Jednoho smutnýho rána nás probudilo burácení z těch jejich hromovejch holí. Vybrali nás parádně, Andresi, pochytali celou Hořkou Vodu. Myslím, že by se jim to nebylo povedlo, kdyby jim nepomohla ta zrzka. No vážně, Andresi, kvůli pár šmejknutím nechala zničit celou osadu, věřil bys tomu?“

„Hmmm…“ zahučel Andres.

Najednou, jako by ho osvítil blesk, mu to bylo jasné: ta zrzka, vždyť to byla Karin!

Měl co dělat, aby nezačal křičet: Patří vám to! Zasloužili jste si to, hajzlové!

Zároveň si uvědomoval, že v Hořké Vodě žila spousta lidí, kteří se ničím neprovinili. Jak jim to mohla Karin udělat?

Vlastně je viděl, když je paedwankové přivlekli pod Moton.

Vzpomínky se vracely jedna za druhou.

*

Kus života mu dočista vypadl z paměti. Na konci loňského podzimu, po dobu delší než jeden měsíc, žil bez myšlenek a bez vlastní vůle jako nějaké otupělé tažné zvíře. Hrůza, kterou tehdy prožíval, byla tak silná, že nedokázal myslet ani na minulost, ani na budoucnost. Bylo pro něho jenom TEĎ.

Dělal, co se mu řeklo. Když nedostal pokyny, seděl a tupě civěl. Necítil ani zimu, ani hlad. Nejspíš chybělo jen málo a byl by zemřel na podchlazení či vyčerpáním.

Zpočátku mu někdo pomáhal.

Na cestě ze Sršního hnízda se stal Andresovým andělem strážným muž jménem Otto.

Otto pocházel z Arkastie a mluvil stejnou řečí jako Andres. Společně se svým bratrem Joachymem přišel do Gordonovy země jako jeden z kolonistů. Když se pak objevili paedwankové, Joachym a Otto vstoupili do jejich služeb. Zradili vlastní lidi, přidali se k dobyvatelům.

Několik tisíc kolonistů bylo zotročeno, Otto a Joachym však zůstali svobodní. Na oplátku se museli podílet na týrání svých krajanů. Joachym si svou pozici otrokáře ohromně užíval, Otto se však snažil zůstat lidský. Když nemohl dělat nic jiného, pomáhal alespoň Andresovi. Dohlížel, aby Andres občas něco snědl.

Andres vůbec netušil, jak dlouho k jezeru putovali. Tři dny? Nebo tři týdny? Nevěděl. Pamatoval si jenom bláto a déšť.

Záblesky vlastního vědomí se mu vrátily, až když ho převáželi přes Dlouhou vodu.

Tehdy se dotkl bortu bachraté veslice a napadlo ho: tenhle člun je vážně dobře vyrobený. Na malou chvíli ucítil, že se mu zase vrací chuť do života. Prý jsi tesař a umíš stavět lodě, řekl mu Otto na začátku jejich společného putování. Když paedwankům ukážeš, co umíš, třeba s tebou budou zacházet slušně.

Z šedých mraků tehdy vykouklo slunce, hladina jezera se leskla. Andres měl na chvíli pocit, že to přece jen půjde.

Kdyby věděl, co ho čeká na druhém břehu, byl by skočil do jezera, ponořil se co nejhlouběji a nadechl se vody.

V Gordonově zemi ho pohltilo peklo. Nebylo to však žhavé peklo, o němž se píše v Knize Zářícího. Naopak, tohle peklo bylo mokré, studené a blátivé.

Andrese i ostatní zajatce bez odkladu nahnali na stavbu Motonu.

Gordonova země nemívala žádné výrazné vyvýšeniny. Pak se paedwankové rozhodli, že v ní vybudují pořádný kopec. V době, kdy tam Andres dorazil, už byla stavba téměř dokončena. Na temeni uměle navršené hromady probíhala výstavba palisád a dřevěných srubů, paedwankové spěchali, aby se měli kam ukrýt před nadcházející zimou. Jihozápadní strana však byla stále ještě příliš strmá. Andres byl zapojen do nekonečného proudu lidských mravenců, kteří v koších a na nosítkách přinášeli na jihozápadní svah hlínu – a to i ze vzdálenosti mnoha mil.

Vzpomínal si na tohle: obrovská prázdná krajina, zbavená stromů, utopená v mlhavých závojích. Déšť, křik dozorců. Monotónní čvachtání bláta, ve kterém šlapou desítky unavených nohou. Jídlo jen dvakrát denně. Jídlo? Vodová šlichta s rozvařenou řepou. Ti z otroků, kteří mají ještě trochu vlastní vůle, hledají v rozvrtané zemině červy a dokrmují se jimi. V noci přespávají pod děravým přístřeškem, do něhož prosakuje déšť. Spí namačkáni jeden ke druhému, aby se zahřáli vlastním teplem. Z chatrného krovu visí výstraha: lidské kosti, obalené šlachami a ohnilým masem.

Tohle je specialita paedwanků. Pokud některý z otroků zemře, ať vyčerpáním či na následky týrání, paedwankové mu hbitě odsekají ruce i nohy a sloupnou z nich maso. Končetiny rozvěsí na větve či na krovy v barácích otroků. Také z nich sestavují jakési ploty.

Za teplých dnů, kterých však není mnoho, se od plotů z kostí šíří nesnesitelný puch.

Na zemních pracích strávil Andres asi měsíc. Vyhubl tak, že se podobal spíš kostře. Bránil se smrti dlouho, zbývalo mu však už jen několik dnů. Bylo jasné, že příště to budou jeho ruce a nohy, které se ocitnou na plotě.

Tou dobou se z Gordonovy země vrátil chondoir Piedro y Ladoragossa. Okamžitě se začal zajímat, kde je onen mistr tesař, kterého, jak si pamatoval, zajal v Sršním hnízdě.

Andrese urychleně našli, spláchli z něj bláto, odvšivili ho, oblékli, nakrmili a předvedli před chondoira.

Tehdy uviděl zajatce z Hořké Vody: stáli tam v blátě a mrholení snad celý den. Muži, ale i ženy a pár dětí. Oblečení v cárech, vyčerpaní dlouhým pochodem. Někteří vyděšení, jiní neteční. Chondoir je tam vystavoval jako důkaz, že výprava byla úspěšná.

Následně byl Andres odeslán na pobřeží a přidělen Staviteli. Ani z téhle cesty si nepamatoval skoro nic.

Dovedli ho do Puarko Sem Anzoti těsně před tím, než vítr přivál mohutnou vánici, za níž pak následovaly několikatýdenní mrazy.

*

Stavitel Andresovi nedůvěřoval. Doporučení však pocházelo od samotného chondoira, instrukce byly jasné: zapojit mistra tesaře do práce a naučit ho paedwanskému jazyku.

Stavitel zavedl Andrese do vymrzlé kolny, kde se připravovaly dřevěné trámy. Svěřil mu dubový kmen, položený na kozách, a pak už jen hoblík, pilu a tesařskou sekeru. Andres se pustil do práce.

Šlo mu to dobře, tohle uměl. Nakreslil Staviteli čepový spoj, používaný v Hraničních zemích, a Stavitel mu dal volnou ruku. Dílo se podařilo ke Stavitelově spokojenosti. Nedůvěra byla prolomena.

Od úsvitu do soumraku pak Andres pracoval se dřevem. Po večerech ho Reni s Franzetou učili paedwanskému jazyku. Reni k němu byla od začátku odtažitá, a tak to zůstalo navždycky. Stavitel byl vdovec a jeho třináctiletá dcera zastávala roli paní domu. Brala svou úlohu ohromně vážně, stala se z ní dospělá žena v těle dívky. Po několika týdnech se však mezi Andresem a Reni vytvořilo jakési důvěrné příměří. Všímavá Reni věděla o Drichtových kšeftících, někdy je kousavě komentovala, nežalovala však a toho si Andres cenil.

Osmiletý Franzeta brzy roztál. Neměl žádné kamarády a jeho přítelem se stal Andres. Franzeta neustále brebentil, vyprávěl drobné historky. Do nekonečna opakoval říkanku o králíčkovi, kterého provází neuvěřitelná smůla. Každá sloka říkanky byla zakončena jásavým výkřikem: „Bude zas dobře! Bude zas dobře!“

Refrén říkanky se stal Andresovi příslibem do budoucnosti.

Ve volném čase vyráběl pro Franzetu dřevěné hračky, například čtyřkolový vozík s otáčivými koly a model říčního člunu. Přilnul k Reni i k Franzetovi, jako by byli jeho vlastní rodinou.

Z intenzivní výuky paedwanštiny mu občas bzučelo v hlavě a v noci nemohl spát. Díky úsilí obou dětí se však dokázal domluvit za jediný měsíc.

*

Teprve teď, když mu Dricht vypověděl příběh, rozumí Andres souvislostem. Klíčem ke všemu je Karin.

Karin je tou domorodou zrzkou, o které se říká, že se stala chondoirovou souložnicí.

Lovci z Hořké Vody ji kdysi znásilnili a ona měla důvod se pomstít. Jenomže obětovala příliš mnoho: tři stovky lidí, kteří s tou starou záležitostí neměli nic společného.

Nepochybně to byla ona, kdo chondoira přesvědčil, aby nechal zuboženého Andrese vytáhnout z otrockého baráku a poslat ke Staviteli.

Zachránila Andresovi život.

Vladimír Šlechta: Hořící přízraky
Cyklus Gordonova země, díl třetí
Žánr: Fantasy
Formát: 108 x 165
Vazba: brož.
Překlad: -
Jazyková redakce: Jiří Popiolek
Odpovědná redakce: Robert Pilch
Obálka: Michal Ivan
Počet stran: 495
ISBN/EAN: 978-80-86309-29-3
Předpokládaná cena: 288,- Kč
Připravujeme na: 18.8.2009

Vladimír Šlechta


Diskuse


slunicko
9:30
17.8.2009

Sirius
20:38
17.8.2009

Jura Jurax
21:18
29.8.2009

wiwi
1:58
17.8.2009

Sirius
9:14
17.8.2009

Jan Pechanec
22:49
18.8.2009

počet příspěvků: 6, poslední 29.8.2009 09:18
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...