27.5.2019 | Svátek má Valdemar






UKÁZKA+POVÍDKA: A. C. Clarke, Výprava na Zemi

30.5.2007 7:00

Arthur C. ClarkeTOPlistŽijící legenda SF Arthur Charles Clarke je posledním z autorů "hvězdného triumvirátu" Asimov - Clarke - Heinlein, který vládl světové science fiction po celá dlouhá desetiletí.

Narodil se 16. prosince 1917 v anglickém Mineheadu. Od padesátých let žije v Colombu na Sri Lance. Je autorem řady děl které patří k "zlatému fondu" SF literatury. Za všechny jmenujme alespoň ságu Vesmírná odysea a Setkání s Rámou. Získal snad všechny ceny, které jsou autorům žánru SF udělovány. Jeho dílo bylo předlohou několika filmů.

Sbírka z roku 1953 obsahuje následujících jedenáct povídek: "Second Dawn", "If I Forget Thee, Oh Earth", "Breaking Strain", "Expedition to Earth", "Superiority", "Nemesis", "Hide-and-Seek", "Encounter in the Dawn", "Loophole", "Inheritance", "The Sentinel".

Výprava na Zemi (1953, Expedition to Earth)

Výprava na Zemi Arthur C. Clarke   Nikdo se už nedokázal rozpomenout, kdy se kmen vydal na svou dlouhou pouť: země rozlehlých zvlněných plání, jež bývala jeho původním domovem, nebyla nyní ničím víc než napůl zapomenutým snem. Shann a jeho lidé prchali už po mnoho let krajinou nízkých pahorků a třpytících se jezer, a nyní se před nimi zvedaly hory. Tohle léto je musí překonat a proniknout do jižních zemí, takže neměli času nazbyt.
   Bílá hrůza, která se hrnula od pólu a drtila kontinenty na prach, když předtím zmrazila i sám vzduch, se přiblížila na méně než jednodenní pochod. Shann zvažoval, jestli ledovce dokáží překonat pohoří rozkládající se před nimi, a uvnitř svého srdce si dopřával luxus živit křehký plamének naděje. Možná že se hory ukáží jako bariéra, o niž bude dokonce i nemilosrdný ledovec bušit marně. V jižních zemích, o kterých vyprávěly legendy, pak možná jeho lidé konečně najdou útočiště.
   Trvalo jim řadu týdnů, než objevili průsmyk, jímž kmen dokázal projít i se svými zvířaty. Uprostřed léta se utábořili v opuštěném údolí, kudy proudil řídký vzduch a kde hvězdy zářily tak jasně, jak je ještě nikdo nikdy předtím nespatřil. Když se léto vyčerpalo, Shann vzal své dva syny, aby společně vyrazili napřed a prozkoumali cestu. Po tři dny se drápali vzhůru a po tři noci se marně pokoušeli usnout na promrzlých skaliscích. A čtvrtého jitra už před sebou neměli nic kromě mírného stoupání k pyramidě z šedivých kamenů postavené nějakými jinými cestovateli před mnoha staletími.
   Když zamířili k nevelké kamenné stavbě, Shann cítil, že se celý chvěje, a nebylo to chladem. Jeho synové ho z povzdálí následovali, ale nikdo nepromluvil, neboť v sázce bylo příliš mnoho. Za okamžik se už dozvědí, jestli všechny jejich naděje nepřijdou vniveč.
   Horská stěna se táhla od východu na západ, jako by chtěla údolní krajinu obejmout. Tam dole se táhly nekonečné míle zvlněné planiny se širokou řekou protínající ji v ohromných smyčkách. Byla to úrodná země, taková, na níž by kmen mohl pěstovat své plodiny a přitom by věděl, že nebude třeba, aby prchal dříve, než nastanou žně.
   Potom Shann pozvedl oči k jihu a rázem ztratil veškerou naději. Na okraji světa se matně třpytilo smrtící světlo, jež tak často pozoroval na severu, lesk ledovců pod horizontem.
   Kupředu žádná cesta nevedla. Zatímco po dlouhá léta prchali ze severu, z jihu jim ledovce postupovaly v ústrety. Brzy je mezi sebou rozdrtí valící se ledové stěny§
   Jižní ledovce však dosáhly pohoří až o celou jednu generaci později. Posledního léta Shannovi synové vynesli posvátné kmenové poklady do opuštěné pyramidy shlížející do krajiny. Led, který se kdysi třpytil pod horizontem, měli nyní takřka pod nohama, a než nastane jaro, bude se tříštit o horské stěny.
   Smysl pokladů nyní už nikdo nechápal, pocházely z minulosti příliš vzdálené, než aby jim kterýkoli žijící člověk rozuměl. Jejich původ se ztrácel v oparu obklopujícím celý Zlatý věk a příběh o tom, jak se dostaly do vlastnictví prchajícího kmene, už nyní také nikdo nedokázal vyprávět. Byl to totiž příběh civilizace, na niž nezůstala ani vzpomínka.
   Kdysi někdo všechny tyto žalostné trosky uložil z jakéhosi dobrého důvodu jako poklady a nyní se proměnily v posvátné předměty, ačkoli jejich účel a smysl se mezitím vytratil. Tisk ve starých knížkách už dávno vybledl, ačkoli písmo zůstalo stále čitelné – kdyby se ovšem našel někdo, kdo by je četl. Jenže už prošlo příliš mnoho generací od té doby, kdy někdo potřeboval sedmimístné logaritmy, atlas světa či partituru Sibeliovy Sedmé symfonie, podle záhlaví vydanou H. K. Chuem & syny v Pekingu roku 2021.
   Staré knihy uložili do malé krypty, kterou za tím účelem postavili. Po nich následovala pestrá sbírka nejrůznějších předmětů: zlaté a platinové mince, poškozený teleobjektiv, hodinky, zářivka, mikrofon, břit z elektrického holícího strojku, pár miniaturních elektronek do rádia – harampádí, které se zachovalo, když navždy odplynula velká civilizační vlna. Všechno pečlivě uložili na své místo. Poté přišly tři další relikty, ty nejposvátnější, poněvadž jejich účel zůstával nejnepochopitelnější.
   První byl podivně tvarovaný kousek kovu, jehož zbarvení prozrazovalo, že prošel vysokým žárem. Byl to svým způsobem nejžalostnější předmět ze všech symbolů velké minulosti, neboť vyprávěl o největším lidském úspěchu a o budoucnosti, kterou lidstvo mohlo poznat. Mahagonový podstavec, na němž byl uložen, nesl stříbrný talíř s nápisem:
   
   Záložní startér od tryskového motoru na pravoboku kosmické lodi
   Morning Star, Země-Měsíc, 1985
   
   Dále pak následoval jiný zázrak pradávné vědy: koule z průhledného plastu s podivně vytvarovanými kousky kovu uloženými uvnitř. V jejím středu se nacházela droboučká kapsle syntetického radioaktivního prvku obklopená usměrňujícími clonami, které rozkládaly její záření po celém spektru. Dokud radioaktivní materiál nevyhasne, koule bude představovat nepatrný rádiový vysílač šířící signál všemi směry. Takových koulí se vyrobilo jen několik, byly vyvinuty jako permanentní majáčky označující oběžné dráhy asteroidů. Protože však člověk k asteroidům nikdy nedoletěl, majáčky se nikdy nepoužily.
   Jako úplně poslední přišla na řadu plochá kruhová plechovka, vzhledem k průměru velice nízká. Byla pevně zaplombovaná, a když se s ní zatřáslo, uvnitř cosi zachrastilo. Tradovaná kmenová legenda předpovídala, že kdyby ji někdy někdo otevřel, došlo by k velikému neštěstí – a nikdo netušil, že obsahuje jedno z velkých uměleckých děl staré téměř jedno tisíciletí.
   Pak práce skončily. Dva muži odvalili kameny zpět na místo a začali pozvolna sestupovat po horském svahu. Dokonce i úplně nakonec člověk pomýšlel na budoucnost a snažil se uchovat něco pro potomstvo.
   Onu zimu zahájily obrovské vlny ledu svůj první útok na hory, napadly je současně ze severu i z jihu. Ledovce zavalily jejich úpatí hned při první nájezdu a rozdrtily skálu na prach. Avšak hory přesto stály pevně, a když nastalo léto, led opět na čas ustoupil.
   A tak zimu za zimou bitva pokračovala a řev lavin drolících skálu a výbuchy tříštícího se ledu naplňovaly vzduch burácením. Žádná z předchozích lidských bitev nikdy nebyla tak nelítostná – a nikdy nezasáhla celou zeměkouli. Až nakonec začaly ledové vlny ustupovat a plížily se pozvolna po horských svazích dolů, ačkoli se nikdy nevzdaly zcela a údolí s průsmyky zůstávaly v jejich pevném sevření i nadále. Nastala jakási rovnováha sil – ledovce se střetly s protivníkem, jenž jich byl hoden.
   Avšak jejich porážka přišla příliš pozdě, než aby mohla být prospěšná Člověku.
   A tak míjela staletí, až se náhle stalo něco, co se musí přihodit alespoň jednou v dějinách každé planety ve Vesmíru bez ohledu na to, jak je vzdálená a opuštěná.
   Loď z Venuše přilétla o pět tisíc roků později a její posádka nic z předchozího příběhu netušila. Zatímco se stále nacházela mnoho milionů kilometrů daleko, teleskopy spatřily silný ledový rubáš, který Zemi proměnil v nejzářivější objekt na obloze hned po samém Slunci. Tu a tam byla oslnivě bílá plocha potřísněna černými skvrnami, jež označovaly přítomnost ledem téměř zcela pohřbených horstev. To bylo všechno. Vlnící se oceán, pláně a lesy, pouště a jezera – všechno, co kdysi bývalo lidským světem, nyní uzamkl ledový příkrov, možná navěky.
   Loď se přiblížila k Zemi a přešla na stabilní oběžnou dráhu bližší než tisíc pět set kilometrů. Po pět dní kroužila okolo planety, zatímco kamery zaznamenávaly všechno, co tu zůstalo ke spatření, a stovky přístrojů sbíraly informace, které vědcům z Venuše zajistí práci na mnoho let. Přistávat nezamýšleli, zdálo se, že pro to hovoří jen málo důvodů. Avšak šestého dne se všechno změnilo. Panoramatický monitor, nastavený na samou hranici své citlivosti, objevil zmírající vyzařování pět tisíc roků starého majáčku, který po všechna ta století vysílal svůj signál s neustále slábnoucí silou, jak se jeho radioaktivní srdce postupně vyčerpávalo.
   Monitor se pevně napojil na frekvenci majáčku. V řídícím středisku hlasitě zazvonil zvonek, aby si získal pozornost. O chvíli později se loď z Venuše odpoutala ze své oběžné dráhy a zamířila dolů k Zemi – k horskému hřebeni stále se hrdě tyčícímu nad ledovcem a k pyramidě z šedivých kamenů, lety nijak nedotčené.
   
   ***
   
   Obrovský sluneční kotouč pronikavě zářil na obloze, která ztratila svůj dřívější opar, neboť oblaka, kdysi povrch Venuše zcela skrývající, se nyní rozplynula. Ať už proměnu slunečního záření způsobila jakákoli síla, měla na svědomí zánik jedné civilizace a dala zrod jiné. Méně než pět tisíc roků předtím poloviční divoši z Venuše spatřili Slunce a hvězdy vůbec poprvé. Pozemská věda započala astronomií a totéž se přihodilo i na Venuši, ačkoli na teplé, bohaté planetě, kterou člověk nikdy nespatřil, proběhl vývoj neuvěřitelně rychle.
   Možná měli tvorové z Venuše štěstí. Nikdy nepoznali Temná století, jež člověka svazovala po tisíc let, a minuli dlouhou okliku v chemii a mechanice a namísto toho okamžitě přišli na základní zákony fyziky záření. V průběhu období, kdy člověk pokročil od pyramid k raketám poháněným tryskovým pohonem, Venušané prošli cestu od objevu zemědělství po antigravitaci – rozhodujícímu vynálezu, který však člověk nikdy neučinil.
   Větší část mladého života planety se ovšem stále skrývala v teplém oceánu, lenivě vrhajícím příbojové vlny proti písečnému pobřeží. Kontinent byl tak nový, že dokonce i písek na pláži byl ještě hrubý a plný oblázků: moře ještě nedostalo dostatek času, aby jej rozdrolilo a ohladilo. Vědci leželi napůl ve vodě a jejich krásná plazí těla se leskla ve slunečním světle. Na této pláži se nyní shromáždily nejlepší mozky ze všech ostrovů na Venuši. Dosud ještě nevěděly, co tady uslyší, i když tušily, že se to bude týkat Třetí planety a záhadné rasy, která ji obývala před příchodem doby ledové.
   Historik stál na zemi, neboť přístroje, které chtěl použít, se s vodou příliš nesnášely. Po boku mu stál objemný stroj, který přitahoval mnoho zvědavých pohledů jeho kolegů. Zjevně měl co do činění s optikou, neboť soustava čoček z něj promítala cosi bílého na plátno vzdálené asi deset metrů.
   Historik se dal do řeči. Stručně zrekapituloval všechno to málo, co dosud o Třetí planetě a o jejích obyvatelích zjistili. Zmínil se o staletích bezvýsledných výzkumů, které z pozemských textů nedokázaly rozluštit ani jediné slovo. Planetu však obývala rasa s velkými technickými schopnostmi; přinejmenším to dokazovalo oněch několik přístrojů, které nalezli v pyramidě vysoko v horách.
   „Nevíme, proč se tak vyspělá civilizace zhroutila. Téměř jistě měla dostatek vědomostí potřebných k tomu, aby dobu ledovou přežila. Určitě zapůsobil ještě nějaký další faktor, o němž nevíme. Snad nemoc nebo možná rasová degenerace. Dokonce se objevila myšlenka, že kmenové konflikty, které sváděl náš druh v prehistorickém období, mohly na Třetí planetě pokračovat i v období rozvinuté techniky. Někteří filozofové tvrdí, že technické znalosti ještě nutně neznamenají vysoký stupeň civilizace a že je teoreticky možné, aby války pokračovaly i v období, kdy už společnost ovládá mechanické síly, létání a dokonce i elektromagnetické vysílání. Takové koncepce sice zní našim uším velice cize, avšak musíme připustit, že je nelze vyloučit. Jistě by to k pádu vymřelé rasy přispělo.
   Vždycky jsme předpokládali, že se o fyzickém vzhledu tvorů, kteří žili na Třetí planetě, nedozvíme nic. Naši umělci po staletí zobrazovali výjevy z historie vymřelého světa a zalidňovali je všemi možnými fantastickými stvořeními. Většina z nich více či méně připomínala nás, ačkoli se často poukazovalo na to, že skutečnost, že my jsme plazi, ještě nutně neznamená, že všechen inteligentní život musí mít plazí podobu. Nyní však už známe odpověď na jeden z nejzáhadnějších historických problémů. Po pěti stech letech výzkumů jsme konečně odhalili přesnou podobu a tvářnost vládnoucí formy života na Třetí planetě.“
   Mezi shromážděnými vědci se ozval překvapený šepot. Někteří byli natolik šokovaní, že na okamžik zmizeli v uklidňující vodě oceánu, stejně jako to dělali všichni ostatní obyvatelé Venuše ve chvílích největšího stresu. Historik vyčkal, dokud se všichni jeho kolegové nevynořili do prostředí, které měli v takové neoblibě. On sám se cítil docela příjemně díky drobným tryskám, které mu neustále zvlhčovaly celé tělo. S jejich pomocí dokázal přežít na pevnině mnoho hodin, než se zase musel ponořit do oceánu.
   Vzrušení postupně opadlo a přednášející pokračoval.
   „Jedním z nejzáhadnějších předmětů nalezených na Třetí planetě byla plochá kovová schránka obsahující velice dlouhý pruh průhledného plastového materiálu, na okrajích perforovaného a těsně smotaného do kotouče. Průhledná páska se zprvu zdála zcela prázdná, avšak výzkumy pomocí nového sub-elektronového mikroskopu ukázaly, že je tomu ve skutečnosti jinak. Na povrchu materiálu jsou, našim očím neviditelné, avšak bezvadně jasné v záření o vhodné vlnové délce, doslova tisíce droboučkých obrázků. Domníváme se, že byly na materiál naneseny pomocí jakýchsi chemických prostředků a postupem času vybledly.
   Tyto obrázky zjevně představují záznam života, jak na Třetí planetě vypadal v nejvyšším vzepjetí její civilizace. Nejsou na sobě nezávislé, následující je vždy téměř identický a liší se pouze detaily v pohybu. Smysl takového záznamu je zjevný: je pouze zapotřebí promítnout scény v rychlé následnosti, aby daly iluzi souvislého pohybu. Sestrojili jsme přístroj, který to dokáže udělat, a já tu mám přesnou reprodukci jedné takové obrázkové sekvence.
   Scény, jichž nyní budete svědky, nás přenesou nazpět mnoho tisíc let do velkých dnů naší sesterské planety. Ukazují velmi složitou civilizaci, jejíž mnoho činností dokážeme pochopit jen matně. Zdá se, že tamější život byl velice násilný a energický, a mnohé z toho, co spatříte, je docela matoucí a záhadné.
   Je jasné, že Třetí planetu obýval značný počet různých živočišných druhů, avšak žádný z nich nebyli plazi. Je to sice rána pro naši pýchu, avšak tento závěr je nevyhnutelný. Zdá se, že dominantním druhem na planetě byli dvounožci vybavení dvěma rukama. Pohybovali se vzpřímeně a těla si pokrývali jakýmsi ohebným materiálem, který pravděpodobně sloužil jako ochrana proti chladu, poněvadž dokonce ještě před příchodem doby ledové měla jejich planeta mnohem nižší teplotu než naše.
   Ale nebudu už dál napínat vaši trpělivost. Nyní uvidíte záznam, o němž jsem hovořil.“
   Z projektoru vyšlehlo jasné světlo. Ozvalo se tiché vrčení a na plátně se objevily stovky podivných bytostí pohybujících se značně trhaně sem a tam. Obraz se zvětšil, aby zachytil jednu z oněch bytostí, a vědci spatřili, že Historikův popis byl správný. Tvor měl dvě oči posazené dost blízko u sebe, avšak ostatní rysy tváře byly poněkud obskurní. V dolní části hlavy měl otvor, který se neustále otevíral a zavíral, takže pravděpodobně souvisel s dýcháním onoho tvora.
   Vědci bez dechu sledovali, jak se podivné bytosti zaplétají do sérií fantastických dobrodružství. Následoval neuvěřitelně tvrdý konflikt s druhým, mírně odlišným tvorem. Zdálo se jisté, že musí oba zahynout – ale ne, když bylo po všem, vypadalo to, že se nikomu nic nestalo. Poté následovala dlouhá zuřivá jízda krajinou ve čtyřkolovém mechanickém zařízení, podávajícím mimořádné pohybové výkony. Jízda skončila ve městě napěchovaném jinými jezdícími stroji pohybujícími se všemi směry rychlostí, která brala dech. Nikoho proto nepřekvapilo, když se dva z nich čelně srazily se zničujícími následky.
   Poté se děj zkomplikoval ještě více. Teď už bylo zcela zřejmé, že analyzovat a pochopit všechno, co se tam dělo, si vyžádá mnohaleté výzkumy. A také bylo jasné, že záznam je jakési umělecké dílo, poněkud stylizované, spíše než přesná reprodukce života, jak se na Třetí planetě odehrával ve skutečnosti.
   Když série obrázků skončila, většina vědců pociťovala naprosté ohromení. Záznam uzavíral jakýsi zmatený výtrysk pohybu, při němž se tvor, který byl ve středu zájmu, zapletl do úděsné, ale nepochopitelné katastrofy. Nakonec se obraz smrštil do kruhu soustředěného kolem jeho hlavy. Poslední scéna zabrala rozšiřující se pohled do jeho tváře, zjevně vyjadřující silné emoce, avšak zda tvor pociťoval zlost, smutek, vzdor, rezignace nebo nějaký jiný pocit, se prostě nedalo uhodnout.
   Obraz se vytratil. Na okamžik se na plátně ještě objevovaly jakési nápisy, potom všechno definitivně skončilo.
   Na několik minut se rozhostilo naprosté ticho rušené jen šploucháním vln na písku. Vědci byli příliš ohromeni, než aby dokázali promluvit. Prchavý obrázek pozemské civilizace měl na jejich mysli devastující účinek. Potom začala malá skupinka hovořit mezi sebou, nejprve šeptem a poté stále hlasitěji, jak se důsledky toho, co právě spatřili, stávaly jasnější. Náhle si však vyžádal pozornost Historik a znovu oslovil shromáždění.
   „Nyní plánujeme,“ spustil, „rozsáhlý výzkumný program, který by měl ze záznamu vytěžit všechny dosažitelné poznatky. V současné době se už vyrábějí tisíce kopií, které dodáme všem pracovníkům. Jistě chápete všechny obsažené problémy; zejména psychologové mají před sebou obrovský úkol, s nímž se musí vypořádat. Avšak nepochybuji, že uspějeme, aby v následující generaci nemohl nikdo říct, že jsme tuto nádhernou rasu dostatečně neprostudovali. Než se rozejdeme, podívejme se ještě jednou na naše vzdálené bratrance, jejichž vědomosti možná převyšovaly naše vlastní, ale z jejichž díla toho přetrvalo tak málo.“
   Na plátně znovu probleskl poslední obrázek, tentokráte bez pohybu, neboť projektor se zastavil. Vědci hleděli na strnulou postavu z minulosti s čímsi blízkým posvátné úctě, zatímco malý dvounožec na ně naopak zíral s charakteristickým arogantním pohledem vyjadřujícím špatné rozpoložení.
   Po celý zbytek Času pak bude symbolizovat lidskou rasu. Psychologové z Venuše budou analyzovat jeho akční počínání a sledovat každý jeho pohyb, dokud se jim nepodaří rekonstruovat jeho povahu. Budou o něm napsány tisíce knih. Nad jeho chováním se budou zamýšlet hloubaví filozofové. Avšak všechna tato práce, všechny tyto výzkumy přijdou naprosto vniveč.
   Možná že se pyšná a osamělá postava na plátně vědcům, kteří se chystali zahájit své dlouhodobé a bezvýsledné výzkumy, jízlivě vysmívala. Její tajemství bude totiž v bezpečí tak dlouho, jak dlouho potrvá Vesmír, neboť zaniklý pozemský jazyk už nikdy nikdo nerozluští. Nikdo se dokonce ani nepokusí uhodnout smysl posledních několika slov, která se budou v následujících letech rozsvěcet na plátně ještě milionkrát:
   
   Produkce Walt Disney

Clarke, Arthur C.: Výprava na Zemi (Expedition to Earth)
nakladatel: Baronet
hardback; 125 x 200
plánováno na květen 2007
Doporučená cena včetně DPH xxx Kč
ISBN 978-80-7214-997-1

Arthur C. Clarke v nakladatelství Baronet:

  • Setkání s Rámou
  • Návrat Rámy
  • Zahrada Rámova
  • Ráma tajemství zbavený
  • Kladivo boží
  • Kolébka
  • Zkazky z planety Země
  • Impérium
  • Hluboké pastviny
  • Desátý stupeň
  • 2001: Vesmírná odysea
  • 2010: Druhá vesmírná odysea
  • 2061: Třetí vesmírná odysea
  • 3001: Poslední vesmírní odysea
  • Sestupová dráha
  • Marťanské písky
  • Proti pádu noci
  • Rajské fontány
  • Měsíční prach
  • Spoušť
  • Svit vzdálených dní
  • Devět miliard božích jmen
  • Zpěv vzdálené Země
  • Konec dětství
  • Město a hvězdy
  • Oko času
  • Sluneční bouře
  • Výprava na Zemi - Sbírka nezapomenutelných příběhů obsahuje též povídku Hlídka, která posloužila Stanley Kubrickovi jako námět pro jeho věhlasný film 2001: Vesmírná odyssea.
Arthur C. Clarke


Rodičák se zvýší, návrh konečně míří do Sněmovny
Rodičák se zvýší, návrh konečně míří do Sněmovny

Vláda dnes potvrdila, že od 1. ledna 2020 zvýší rodičovský příspěvek z 220 tisíc na 300 tisíc. Na vyšší sociální dávku se mohou těšit novopečení rodiče i ti, kdo příspěvek v současnosti pobírají.

Diskuse


imfan
17:02
30.5.2007

počet příspěvků: 1, poslední 30.5.2007 05:02
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...